LIVE: Lionel Richie přivezl do Prahy nostalgickou show, vsadil na zkušenost, humor a šarm

Lionel Richie
Praha, O2 arena
6. 7. 2025

Než Lionel Richie zahájil koncert svým obrovským hitem Hello za pomoci kouřových efektů, mohli si diváci užít projekci se záběry na zásadní okamžiky zpěvákovy kariéry. Pokračoval energickými hity, jako například Running with the Night, Easy či Penny Lover. Nechyběly ani songy skupiny Commodores, se kterými Lionel zpíval v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na koncertě zazněly písničky Sail on, Three Times či Lady, Fancy Dancer. Za zmínku rozhodně stojí emotivní song You Are, jež změnil atmosféru v O2 areně z energetické na něžnější. 

Král milostných balad se vrátil do Prahy. Lionel Richie v O2 areně vzpomínal

V podobném duchu se vlastně nesl celý koncert. Chvíli lidé tančili, užívali si šťavnaté hitovky plné energie, konkrétně například Brick House, Fire či Three Times, následované romantickými baladami Truly, legendární Endless Love a My Destiny.

Show gradovala písněmi Dancing on the Ceiling a Say You, Say Me, nicméně nejsilnější moment pravděpodobně nastal při celosvětově úspěšném hitu We Are the World. Pod ní se Lionel Richie autorsky podepsal s Michaelem Jacksonem v roce 1985. V O2 areně ji zařadil na závěr večera a uvedl ji jednoduchými slovy o tom, že svět potřebuje víc empatie a spojení než kdy dřív.

LIVE: Lionel Richie zapomněl zestárnout

Jakmile zazněly první tóny písně, celá hala spontánně rozsvítila mobilní telefony. Stovky drobných světel zaplavily prostor a vytvořily působivou vizuální kulisu, která působila intimně i velkolepě zároveň. Richie zpíval úvodní sloku, ale pak nechal zpěv na publiku – a aréna se proměnila v jeden velký sbor. Byl to tichý, ale silný moment. Bez okázalých efektů. Jen melodie, hlas a lidé, kteří věděli, proč tam jsou. Právě v takových chvílích se ukazuje, že skutečná síla hudby není v decibelech, ale v emocích, které dokáže tento hudební veterán stále vyvolat.

Když dozněly poslední tóny We Are the World a publikum naposledy ztišilo hlas, Richie bez zbytečné pauzy navázal posledním číslem večera – All Night Long. Tichý moment empatie tak vystřídala euforie. Aréna se znovu probudila, lidé vstali, tleskali do rytmu a celá hala se proměnila v jeden velký taneční parket.

Píseň, která je od 80. let symbolem radosti a lehkosti, fungovala přesně tak, jak měla – jako závěrečný výbuch energie, díky kterému si fanoušci odnášeli domů nejen nostalgii, ale i chuť zpívat dál. Zpěvák se v závěru uklonil spolu se svou kapelou a rozloučil se.

Co se týče jeho hlasu – nezpívá jako ve třiceti, to je jasné. V některých pasážích byl slyšet úbytek síly, hlavně ve vyšších polohách nebo když přišlo na delší fráze. Ale to není výtka, spíš přirozený vývoj. Richie s tím pracuje chytře – ví, kdy si vzít prostor, kdy zpomalit a kdy naopak nechat víc zaznít kapelu nebo publikum. V tom je jeho zkušenost znát. Není to zpěvák, který by za každou cenu tlačil na výkon. Místo toho zpívá tak, aby píseň fungovala a ono to tak většinou opravdu je.

Zásadní je, že jeho hlas má pořád barvu, kterou si fanoušci pamatují. V baladách jako Stuck on You, Hello nebo Say You, Say Me zní stále autenticky. Když Lionel zazpívá frázi, kterou si pamatujete od dětství a ona zní skoro stejně jako tehdy, něco to s vámi udělá. A to je možná víc než bezchybný technický výkon.

Jeho doprovodná kapela byla výborně sehraná. Klavírista Chuckii Booker i kytarista Ben Mauro patří ke stálicím, s nimiž Richie spolupracuje dlouhodobě. Zvuk v O2 areně byl překvapivě čistý – podle informací od publika ze zadních sektorů byly vokály dobře slyšet a hudba nezněla přebuzeně. 

Pódium bylo navržené jednoduše, ale efektivně. Nepůsobilo přehnaně monumentálně – žádné pohyblivé části, žádné vysoké věže ani přehršel LED panelů. Hlavní pozornost patřila Lionelovi a kapele. Za interpretem byla široká panoramatická obrazovka, která po celou dobu promítala jednoduchou, ale promyšlenou grafiku – střídaly se záběry na Richieho z několika kamer, animace inspirované obaly alb, abstraktní pozadí nebo barevné geometrické přechody. V některých chvílích, například při Dancing on the Ceiling, se objevily i hravé retro motivy, které odkazovaly na klipy z 80. let.

Světelný park byl rozmístěný chytře – včetně několika paprskových ramp na zadní části scény a několika pohyblivých hlav nad hledištěm. Při koncertu se kolikrát rozjela světelná show, ale nešlo o žádnou přestřelku efektů, ale spíš o podporu nálady jednotlivých skladeb. Při baladách světla tlumená, u rychlejších věcí barevné a teplé tóny. Celkově to působilo kultivovaně, bez snahy konkurovat vizuálně mladším interpretům.

Lionel Richie nepřivezl žádnou revoluci, ale nabídnul přesně to, co slíbil – dvě hodiny silných hitů, jistý vokální výkon a atmosféru, která oslovila napříč generacemi. Nehrál si na něco, čím není. Místo efektů sázel na zkušenost, profesionalitu, humor a šarm. A přesně to z něj stále dělá jméno, které se vyplatí vidět.

Setlist: Hello, Running with the Night, Easy, Penny Lover, Se La, Stuck on You, Sail On, You Are, Brick House/Fire, Three Times a Lady, Fancy Dancer/Sweet Love/Lady (You Bring Me Up), Truly, Endless Love, My Destiny, Dacing on the Ceiling, Still, Say You, Say Me, We Are the World, All Night Long

Text: Matěj Kašpar, foto: Jiří Linhart
Témata: Lionel Richie, Commodores, Chuckii Booker, Ben Mauro, O2 arena