ROZHOVOR | Floex: Nová sólová deska - to je vždycky vymodlená záležitost

Loni jste měl přednášku v rámci akce Synapse Knowledge na téma Můj přístup k tvorbě elektronické muziky. A ten je?
Ano, celá přednáška je na Youtube, na stránkách MeetFactory a nedá se to asi shrnout do pár vět. Snažil jsem se popsat pár věcí, na které jsem přišel za dobu, co tvořím hudbu, jak přistupuji ke kreativitě. Hudba je kouzelná v tom, že je hodně intuitivní - melodii "nevymyslíte", musíte ji cítit. Dá se říct, že musíte vytvořit prostředí, aby se taková kreativita mohla rodit. Jako když pěstujete nějakou květinku. A i když přímo třeba nekomponujete, právě tato tvorba prostředí a vytváření podmínek je nesmírně důležité pro flow při skládání.

Pražský klub Chapeau Rouge oslaví 100 let. Vystoupí Tata Bojs, Mucha, Floex nebo I Love You Honey Bunny

Jste autorem nové zvukové grafiky na stanici Vltava Českého rozhlasu. Jak jste se k tomu dostal? Bylo pro vás svazující dělat pro tak klasickém médium, jakým je ČRo?
Ne, tenhle projekt mě hodně bavil. Asi to bylo i proto, že mi tým z Vltavy vyslovil důvěru, a že jsme našli poměrně rychle shodu v tom, jak by celá věc měla vypadat. Myslím, že to primárně napadlo ředitelku Vltavy Jarku Haladovou, protože zná mou tvorbu a přišlo jí zajímavé, jak propojuji současné a tradiční. Něco takového asi potřebuje i Vltava, jako stanice. Můj přístup se nebude určitě líbit všem, to v takovéhle práci snad ani nejde. Ale chtěl jsem udělat něco současnějšího, a zároveň něco, co je od začátku čitelné jako znělka, chcete-li grafika. Možná že je to muzikálnější, než je typické, ale to jsem prostě já. Možná, že někdo čekal ode mně něco víc artovějšího, mně spíš šlo o nějakou univerzální řemeslnou kvalitu a vkusnost, a aby se hudba čitelně identifikovala a odlišovala jako znělka.

Vystupujete se svým robotickým bubeníkem Josefem z kultovního Machinaria, kterého naživo programujete a v reálném čase s beaty improvizujete. Zní to pro mě jako laika jako naprostá šílenost. Jak se to dá stíhat?       
A víte, že je to poměrně jednoduché? Samotné ovládání robota není o tolik jiné, než jako kdybyste ovládali naživo nějaký drum machine. Používám skvělý sekvencer od Arturie, BeatStep Pro. Objevení tohoto kontroleru mi hodně pomohlo. Mimochodem s touhle firmou úzce spolupracuji a o celém projektu vzniklo video.

Jak se Vám osvědčilo vystupování s robotem?
Je to zajímavé dobrodružství, které se pořád nějak vyvíjí. V průběhu času jsme změnili výraznou část drum kitu. Místo tomů například používáme plechovky a celkově Josef hraje na dost netradiční materiály. Taky jsme Josefa nejdřív používali jako samostatného bubeníka, ale zjistili jsme, že to daleko lépe funguje, když hraje v tandemu s naším bubeníkem Kubou. Zároveň jsem ho ale začal využívat i na DJ sety, kde na celý systém vyloženě improvizuji a je to natolik zábavná cesta, kterou vidím jako inspiraci i do budoucna.

Co nejšílenějšího jste kdy v hudbě dělal?
Myslím, že moje interaktivní hudební projekty jsou asi největší úlety. Například jsem kdysi vytvořil projekt, v němž se hudba generovala z barev aut, které snímají webové kamery, a rytmus a právě barva jsou zdrojem pro hudební skladbu, která se tvoří v reálném čase.

Jak se zrodil celkově tento nápad?         
V té době jsem hodně přemýšlel o tom, jak vytvářet hudbu jinak než lineárně na desku. Pořád je to věc, která mě hodně zajímá. V době, kdy jsem takové projekty dělal, cca před dvaceti lety, to byl totální underground. Docela by mě zajímalo, jestli se scéna posunula natolik a dneska by byly takové projekty pro lidi přístupnější.

Jak se vám hrálo na obrovském stadionu na Strahově v podstatě pro nikoho?      
Vím, že tam byla hrozná zima, a pořád mi tekly nudle z nosu, haha. Ale vážně, za tento projekt, jsem nesmírně vděčný. Přijde mi, že tým Hotspotu zachytil unikátní atmosféru lockdownu a apokalyptické atmosféry, kterou jsme v té době všichni prožívali. Takovym elegantním, Blader Runnerovskym způsobem. Jednou to třeba budu pouštět svým dětem...

Říkáte, že pro každý projekt se snažíte najít nový zvukový vesmír.  Jak dlouho trvá takové hledání? A co je pro něj klíčové?
Hledání je různě dlouhé. Někdy to najdete hned, a jindy to trvá týdny či měsíce. Klíčové je najít polohu, ve které mám dostatečný prostor jako hudebník, ale zároveň je natolik definovaná, tzn. má svůj zcela identifikovatelný charakter, který se co nejlépe doplňuje, prostě sedí na daný vizuální svět.

Souvisí to i s tím, kdy si potřebujete ujasnit, zda chcete na něčem racionálně pracovat hlavou, a kdy dáte věcem volný průběh?
Ano. Právě, že to hledání "zvukového světa" je stránka, úkol pro tu racionální, konceptuální mysl. Je to ale také svého druhu kreativita. Pokud si takový svět dobře nadefinujete, máte pak prostor nechat svou intuici v takovém prostoru lépe plynout.

Rok byl pro vás nabitý. Vyšla vám dvě alba. První bylo soundtrackem k počítačové hře Papetura, který jste označil jako odpočinkový a svobodný projekt. Můžete nám toto tvrzení vysvětlit?       
To asi zas souvisí s tím, jak člověk přistupuje ke kreativitě. V některých projektech si člověk nastavuje náročnější hranice, limity, je na sebe více kritický. Samozřejmě vás to stimuluje k lepším výsledkům, ale taky se může stát, že když to přeženete, tak se zablokujete, nebo dojde k jinému druhu frustrace, z nezdarů, které větší výzvy provází. Papetura byla trochu na opačném pólu. Hudba pro tenhle projekt má hodně jednoduchý koncept a docela tradiční schéma. Snažil jsem se dělat hudbu, která vzniká v maximální uvolněnosti. I tak si ale myslím, že nakonec nevznikla úplně tuctová deska. Myslím, že na Papetuře najdete docela dost krásných, hlubokých, atmosférických momentů.

Soundtrack je na bázi piána a smyčců. Pro dechy už nebylo místo?
Ale i nějaké dechy se tam objevují, ale více v orchestrálním duchu. Jestli narážíte na klarinet, rád jsem si od něj na této desce odpočinul. Je to jistého druhu snaha vyvarovat se určitým typům klišé.

Máte za sebou hudbu s Tomem Hodgem k vašemu prvnímu celovečernímu filmu Je suis Karl. Spolu jste už dělali desku A Portrait Of John Doe. Jak jste k tomu nyní přistupovali? Pomohla předchozí spolupráce té aktuální?
Díky, to je zajímavá otázka. Myslím, že v každé spolupráci člověk dojde k trochu jiné rovnováze. A to se stalo i zde. Ale v tomhle ohledu jsme se především poznávali na té první desce. Je Suis Karl byla ale v mnoha ohledech specifická spolupráce a deska vznikala jiným způsobem.

Kvůli pandemii jste samotný soundtrack tvořili na dálku, prý to byl takový ping pong. Co jste jeden druhému přehazovali?
Je pravda, že jsme se ve studiu setkali vlastně jen jednou, a to hned na začátku. Samotný film opravdu vznikal na dálku. Dost často jsme si jeden druhému remixovali témata nebo skici, které vznikly. Bylo to docela zábavné, některá témata mají třeba pět nebo i více verzí podle toho, jak jsme si je jeden nebo druhý vzali a začali přizpůsobovat dané scéně. Taky jsme si vytvořili takovou vlastní databází zvuků, takový osobní Splice. Byla to prostě kolekce krátkých smyček, beatů a jiných samplů ke které jsme pak přistupovali volně jako k databázi a různě jsme jí využívali pro jednotlivé skladby. Často může být osvěžující a inspirativní zkusit použít element, který je nezávislý na vlastní skladbě.

Film je o sílícím radikalismu pravicových nacionalistů. To je silné téma. Jak moc ovlivnilo hudbu? Sílu masy ztvárňujete spojením zvuku symfonického orchestru?
V našem přístupu jsme sledovali takovou temnější, abstraktnější rovinu. A právě jsme se hodně snažili nepoužívat symfonický zvuk standardním způsobem. Je to spíš taková destrukce filmového zvuku do mnohem hlubší, špinavější, ambientnější podoby.

Dá se porovnat, co je obtížnější? Skládat hudbu pro film, nebo sám pro sebe, když máte volnou ruku?
Pro mě osobně je vždycky vlastní deska nejnáročnější, ale také nejsvobodnější disciplínou. Na vlastních deskách si většinou opravdu sáhnu na dno svých možností. Hudbu pro obraz vnímám víc jako řemeslo a příležitost zkusit si pro mě méně typické polohy. Obě polohy se mezi sebou dobře doplňují. Na soundtracích asi trochu dobíjím baterky, a nechávám si prostor pro inspiraci, abych se mohl potom zase ponořit do vlastní tvorby. Můj celoživotní problém asi jen je, že frekvence autorských desek je poměrně dlouhá, přál bych si v tom najít větší kontinuitu.

Rýsuje se už nějaká nová "nesoundtracková" deska?
Nová sólová deska Floex to je vždycky taková vymodlená záležitost. Ale můžu říct, že práce na ní bude pro mě příští rok priorita. Minulý rok byl pro mě dost specifický, protože jsem se stěhoval za Prahu, dával dohromady nové studio, v kterém jsem se už příjemně zabydlel a řešil jsem spoustu věcí, které s hudbou mají něco společného spíš okrajového. Takže teď jsem už docela hodně natěšený vrátit se na svou hudební planetu.

Na koncertě v MeetFactory, který se koná 25. dubna, proběhne křest zmíněných soundtracků - k filmu Je Suis Karl a k videohře Papetura. Jak to bude probíhat?
Tento koncert je pro nás opravdu speciální, protože na něj připravujeme unikátní set. Ten zazní v první části koncertu. Zahrajeme zde vybrané skladby, především z Papetury. Sestavil jsem malý soubor, který má obsazení: housle, viola, čelo, klarinet, vibrafon, basklarinet, elektronika, drum machine. Mezi hráči je např. můj dlouhodobý spolupracovník Tomáš Jamník a jeho žena, a taky klarinetista Jirka Javůrek, který se mnou hrál v kapele v období desky Zorya.  Lidi si budou moct vychutnat, tyhle skladby v trochu jiné podobě a naživo.

Jak se koncertní set od vašeho posledního pražského koncertu, který proběhl těsně před covidovou krizí v paláci Akropolis, proměnil?
Koncert v MeetFactory je pro nás hodně důležitý, protože od corona krize jsme neměli možnost představit celý nový formát koncertu, kdy kombinujeme našeho robotického bubeníka Josefa s živýma bicíma. A celý set jsme taky docela zásadním způsobem posunuli. Zároveň jsem chtěl nějak oslavit a podělit se o ty dvě nové soundtrackové desky, které tento rok vyšly.

Co ještě kromě soundtracků v MeetFactory zazní?
Po této poslechovější části bude následovat živý set s celou kapelou - Sára (Never Sol) zpěv a klávesy, Kuba Tengler na bicí, já na klarinet, marimbu a elektroniku a samozřejmě nesmím zapomenout na Josefa. Už jsem asi zmínil, že jsme celý set překopali. Vlastně se poslední část koncertu, kde hrajeme výběr mých remixů pomalu zvrhává spíš do takového tanečního setu. A to nás teď dost baví.

Můžou se fanoušci těšit opět na projekce, které jsou u vašich koncertů zvykem?
I v tomhle jsme se docela posunuli. Nedávno jsem objevil zajímavou japonskou ilustrátorku Saki Matsumoto, která žije v Praze. Miluju její ilustrace, a popravdě naše první setkání vzniklo tak, že jsem si od ní kupoval nějaké její grafické listy. Spolu s Valerií, která nám nyní dělá projekce a hodně se zaměřuje na generativní obraz v softwaru Touch Designer, spolupracují na nové verzi. Tu také poprvé představíme v MeetFactory.

Vytváříte rád také vlastní hudební nástroje a zvuky. Můžete se pochlubit, co nejzajímavějšího jste vymyslel?   
Ano, a důležitá informace asi je, že jsem většinu ze své celoživotní sbírky zvuků, polních nahrávek, některých samplů hudebních nástrojů a dalších jiných experimentů dal na své stránky www.floex.cz. Rád používám různé ready made samply např. pro bicí - v mé sbírce najdete vysamplované kolo, samply střepů rozbitých talířů, pumpičku, kapky, nepřeberné množství úderů dřev a dřívek, plastové pytlíky, tření polystyrenu, rampouchy, křupání květáku, duté zvuky ředkve a tak bych mohl pokračovat asi do nekonečna.

Prý sbíráte i flétny, které vám vozí i ze světa vaši známí. Kolik jich máte a z jak exotických míst?     
Zas tak velká sbírka to není, mám jich asi jen dvanáct. Nejoblíbenější je asi japonská Shakuhachi a pak taky nádherná standardní zobcová tenorová flétna Moeck z javorového dřeva. Na flétnách miluju, krom toho že mají blízko ke klarinetu, že jsou jakýmsi pojítkem k duši.  Dech, který se transformuje a reflektuje v nástroji, a dává zrcadlo naší existenci. Něco na tom je, a to mě dráždí.

Na jakém nejzajímavějším místě jste hrál?
Z nedávné doby mě teď napadá areál Ozora festivalu v Maďarsku. Jsou to kilometry čtvereční jakéhosi imaginativního pohádkového města s neuvěřitelnými stavbami a skulpturami vytvořenými z přírodních materiálů. Zejména ve chvíli, kdy se setmí a celé místo se promění do halucinace.

Text: Hana Bukáčková, foto: Michal Hancovský, Kateřina Fialová, Barka Fabiánová
Témata: Floex, Papetura, Je Suis Karl, soundtrack