ROZHOVOR | Slavíček: Odhalit se nikdy neplánuji. To, že dělám hudbu, jsem skrýval i před rodiči

Věřím, že o tobě už spousta lidí slyšela. Jak by ses ale představil těm, kdo zatím nemají tušení, kdo jsi?
I když to můj label nerad slyší, asi bych se označil za písničkáře. Na pódiu vystupuji sám, pouze s kytarou, takže termín „písničkář“ je tomu asi nejbližší.

Příběh českého hitu: Tomáš Klus - Nina

Měl jsi k hudbě odmalička blízko?
Když jsem byl malý, rodiče si všimli, že si na školních besídkách vždy stoupám k mikrofonu a přemlouvali mě, ať jdu zkusit hru na kytaru. Dlouho jsem jim odolával, nerad se totiž učím. (smích) Na holky to tehdy moc nezabíralo. Rok nebo dva jsem chodil na soukromé lekce, ale moc mě to nebavilo. Přestal jsem s tím a kytara zůstala stát v koutě pokoje. Jednou k nám přišel na návštěvu kamarád a napadlo ho, jestli si nezabrnkáme. Od té doby mě to chytlo. A protože mě nebavilo hrát covery, začal jsem skládat vlastní texty a hudbu.

Rodiče tedy žádné hudební vzdělání nemají?
Mamka chodila do ZUŠky, ale spíše z donucení. Hrála na klarinet. Teď se jí zalíbil klavír, takže si ho koupila a učí se na něj. A taťka, ten nemá hudební sluch, ani rytmus. (smích)

Na scéně vystupuješ jako Slavíček. Proč právě toto jméno?
Původně jsem si chtěl říkat Slavík, až si jednou půjdu pro toho opravdového Slavíka. Pak mi ale došlo, že je to moc prvoplánové a začal jsem si říkat Slavíček. Ještě donedávna jsem přemýšlel, že bych to změnil. Calin, Sofian, to jsou taková úderná jména. A pak přijde nějaký Slavíček… Je to moc dlouhé. Ale teď už to měnit nebudu. Lidé mě podle jména znají.

Můžu dělat, co mě baví, ale přitom žít normální život

Od ostatních českých zpěváků se odlišuješ také tím, že se skrýváš za kšiltovkou, kapucí a slunečními brýlemi. Co za tím je a kde ses inspiroval?
Říká ti něco jméno BoyWithUke? Tak u něj. Je to korejsko-americký zpěvák, který se skrýval za LED maskou. Zároveň se mi zalíbila myšlenka, že si budu moci zajít s přítelkyní na kafe a dort a nikdo nás nebude „otravovat“. Prostě můžu žít normální život, ale zároveň dělat to, co mě baví. Ostatní umělci za „slavnou“ tvář platí nějakou daň. Lidi se na ně dívají, fotí si je. A to jsem nechtěl.

ROZHOVOR | Pokáč: Nářkům zpěváků ze SuperStar se směju. Trvalo deset let, než na mě přišly dvě stovky lidí

A je to i skvělý marketingový tah…
Je to pravda. Když jsem schovaný za brýlemi a kapucí, je v tom takové tajemno. Lidé chtějí vědět, kdo se za tím vším ukrývá, jestli na ně nevykoukne Leoš Mareš nebo Petr Lexa. Navíc mě lidé neposlouchají kvůli vzhledu, ale kvůli mým písním.

Přemlouvají tě lidé na koncertech, aby ses odhalil?
Už se mi to stalo. Přemlouvali mě, ať si sundám alespoň kšiltovku. A taky mi píší, kdy se odhalím. Ale já to zatím neplánuju.

Nikdy?
Ne.

V létě to asi nebudeš mívat úplně jednoduché… (smích)
Hodinu se to dá na pódiu vydržet. Když vystupuju, mám v sobě adrenalin a horko vůbec nevnímám. Většinou slunce navíc nesvítí přímo na mě, jsem schovaný na pódiu, kde bývají často větráky. Není to tak strašné.

Nebojíš se, že by tě mohli prozradit třeba tvoji spolužáci?
Otázkou je, jestli by jim to někdo věřil. Nemají důkazy. A já se to, že vystupuju jako Slavíček, snažím co nejvíce tajit. Nějakou dobu trvalo, než se to dozvěděli i moji rodiče. Učitelům jsem byl teď nucený to říct, protože mám ve škole individuální plán. A samozřejmě o tom ví moje blízké okolí.

Zmínil jsi rodiče… Jak se o Slavíčkovi dozvěděli?
Přes rodiče mého kamaráda. (smích) Můj kamarád ukázal svým rodičům, jaká vydávám videa na TikToku. Jim se to líbilo a zeptali se na to mých rodičů, kteří na to konto přišli za mnou. Tušili, že něco natáčím, ale nevěděli, že skládám. To bylo v době, kdy jsem měl třeba dva tisíce sledujících.

RETRO 2000 | Tomáš Klus: Písničkář je zpívající názor

Pojďme tedy k hudbě… Pamatuješ si, kdy jsi napsal svůj první song? A o čem byl?
Byla to taková Pokáčovina. Byl jsem ještě poměrně malý, měl jsem hlad a vůbec jsem se nevyznal v tom, co bylo v ledničce. Nevěděl jsem, co je k jídlu, a co ne. Zpíval jsem v refrénu: „Mám hlad, já mám hlad, nevím, co mám já sám doma dělat.“

Pokračoval jsi pak ve skládání? Nebo ses k němu vrátil až později?
Sporadicky jsem skládal, ale jen pro sebe. Uměl jsem tři, čtyři akordy, které jsem pořád opakoval. Navíc ještě špatně. (smích) Potom jsem složil něco pro mamku a taťku k narozeninám, až došlo na to, že jsem začal vytvářet příběhy. Písničky se mi začaly hromadit, a tak jsem si řekl, že zkusím něco hodit po vzoru Pokáče na internet.

Proslavil jsi se právě díky TikToku. Pamatuješ si první písničku, kterou jsi tam nahrál?
Myslím, že je to ještě dohledatelné. Nedávno jsem ji poslouchal a je poměrně sprostá. Je slyšet, že jsem ještě nebyl tak vyzpívaný.

Jak dlouho trvalo, než si k tobě lidé našli cestu?
Přicházelo to postupně. Po půl roce jsem měl prvních tisíc sledujících. Potom jsem začal tvořit takovou svoji minisérii, říkám tomu minisongy. Jde vždy o zhruba půlminutový úryvek, sloku a refrén. To se lidem líbilo a během chvíle jsem měl dva tisíce sledujících, tři, šest tisíc… Zlom přišel, když jsem vydal Princeznu z Mostu, která je součástí mého prvního EP.

Jak vypadá tvůj tvůrčí proces?
Nejde mi napsat text bez toho, aniž bych měl hudbu. Takže vždy nejdřív vezmu do ruky kytaru a brnkám si na ni. Když se mi líbí nějaká melodie, začnu si do ní něco zpívat. Vždy si najdu frázi, která se mi líbí, a od ní se text odvíjí.

Když jsi napsal Až po uši, napadlo tě, že by ze songu mohl být takový hit?
Vůbec jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Ale přiznám, že když jsem písničku složil, fakt se mi líbila a sám jsem si ji pustil do sluchátek a poslouchal jsem ji, tančil jsem na ni. Všímal jsem si, že než to úplně „bouchlo“, nasbírala písnička na Spotify asi sedm set tisíc přehrání. Což, jak už dnes vím, je hodně. Tehdy jsem to ale netušil, vůbec jsem se v branži neorientoval.

ROZHOVOR | Pokáč: Moje psaní je neustále jedna velká tvůrčí krize (2. část)

Předtím, než písničky nahraješ na TikTok, dáváš je někomu poslechnout?
V tomto dávám na svůj pocit. Nenechávám si do toho mluvit. Samozřejmě pokud jde o album, je to něco jiného, to už jde přes producenty. Ale co se TikToku týče, nenechávám si do toho mluvit.

I v budoucnu chci hrát sám, bez kapely

Na Spotify máš momentálně 200 tisíc posluchačů měsíčně, což na naší scéně nemají ani mnohá zavedenější jména. Plánuješ i v budoucnu hrát na pódiu sám, jen s kytarou, anebo k sobě chceš přibrat další lidi?
Na podzim vyrážím na své první turné, na kterém navštívím Prahu, Brno, Hradec Králové, České Budějovice, Svitavy a Ostravu. A právě na něj vyjedu s kapelou. Chci, aby lidi z koncertu odcházeli s tím, že to byl jeden z jejich nejlepších večerů. Aby si řekli, že by na mě chtěli jít znovu. Ale obecně bych chtěl i v budoucnu hrát sám. Mám v plánu naučit se s looperem, klopákem a na ukulele, abych koncerty ozvláštnil.

Už víš, kdo tě bude na koncertech doprovázet?
Na bubny bude hrát Adam Štola a na basu Víťa Štaigl.

Jestli se nepletu, budeš teď předskakovat Pokáčovi na jeho slovenském turné. Jak jste se dali dohromady?
Máme stejného booking manažera. Pokáče mám rád, takže jsem z toho měl radost. A bude to také další velká zkušenost.

Jak se žije na šňůře | Pokáč tráví volné chvíle čuměním do zdi. Čím barevnější, tím lepší

Jak ses vlastně dostat k Red Head Music? Oslovil jsi vydavatelství sám, nebo se ti ozvali oni?
Mamka mi už dlouho říkala, ať si najdu nějakého manažera. Dlouho jsem měl pocit, že to zvládám sám. Měl jsem hezká čísla a odehrál jsem i nějaké koncerty. Stalo se ale to, že jsem začal na Instagramu sledovat Antonína Milatu právě z RedHead Music, a on mi asi do patnácti minut odepsal s otázkou: „Čus, jak je možné, že ještě nejsi pod námi?“ Sešli jsme se a v červnu jsme podepsali smlouvu.

Takže se, hádám, „zprofesionalizovala“ i tvoje tvorba?
Ano. Do té doby jsem si vše nahrával sám doma v pokoji na svůj mikrofon. Teď to funguje tak, že pošlu hudbu a text, občas i s lehkou produkcí, svým supervizorům Reginaldovi a Davidovi Kandlerovi (např. Sofian Medjmedj, pozn. red.). Zpět mi přijde lehce zprodukovaná věc na mé vokály – nahrají kytary, bicí, basu, klávesy… A buď se mi to líbí, nebo jim řeknu, co bych upravil.

Je někdo, s kým bys třeba rád nahrál společný song?
Jsem v kontaktu s Rennem Dangem, baví mě jeho tvorba a dokázal bych si s ním něco představit. A to je z české scény asi všechno. Do budoucna bych možná rád nahrál něco s Benem Cristovao, ale tam se zatím naše styly rozchází.

Kdybychom to měli na závěr shrnout, na co se tvoji fanoušci tedy mohou v příští měsících těšit?
Určitě na turné, které startuje 21. listopadu v Hradci Králové. Příští rok bych pak rád koncertoval mnohem více. Mým cílem je mít sto a víc vystoupení. Kalendář už se nám pomalu začíná plnit, tak snad to klapne.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: Iveta Valentová
Témata: Slavíček, Až po uši, Princezna z Mostu, TikTok, kytara, folk, pop