ROZHOVOR | Vojtěch Nedvěd: Táta a strejda tu vytvořili něco, co bude rezonovat ještě dlouhá léta

Být pokračovatelem slavných předků s sebou může nést velkou tíhu a závazek. Jak to vnímáš ty?
Vnímám to jako velkou zodpovědnost, laťka byla nasazena velmi vysoko a lidé rádi porovnávají, tak se snažím hudbu dělat se vší úctou a pokorou, nejlíp jak to umím. Na druhou stranu, je nutno podotknout, že stopa, kterou tu táta František a strejda Honza zanechali, je tak veliká, že jméno Nedvěd je známé jak v Česku, tak na Slovensku. Takže tomu nástupu do hudebního světa to určitým způsobem pomohlo, ale o to víc na sobě člověk musí pracovat. Kdybych se tomu nevěnoval naplno a nikam se neposouval, určitě bych se tím neživil krásných dvaatřicet let.

Příběh českého hitu: Jan Nedvěd - Podvod

Ty jsi hudebně aktivní už od roku 1992. Jaké byly tvé začátky?
Žádné začátky nejsou lehké, ani ty moje. Byl jsem vždy benjamínkem v jakémkoliv seskupení, a to není nikdy lehká úloha. Na začátku jsem to bral spíše jako určitý druh adrenalinu a dobrodružství. Moc mě bavilo bavit lidi, což mi zůstává dodnes. Vůbec jsem netušil, že se tím budu jednou živit, ale jak šel čas, tak jsem se snažil zdokonalovat a předvést lidem vždy to nejlepší. Dnes vše beru jako poslání a mám velkou radost, když lidé odcházejí z mých koncertů odpočatí a plně nabití dobrou energií.

Jakou roli hrál tvůj otec v tom, kam budeš v hudebně směřovat? Neměl jsi ambice vydat se na začátku úplně jiným žánrovým směrem?
Jak už to v životě bývá, rodiče většinou ovlivňují své děti v mnoha směrech - ani u mě to nebylo jiné. Táta mě samozřejmě ovlivnil tím, co poslouchal, většinou u nás doma znělo country, spirituál, nové písně od strejdy Honzy (to když vybíral skladby na nové album). Když v tom člověk vyrůstá, bere to jako součást svého života. Ale neznamená to, že bych si neposlechl i jiné žánry. Naopak! Rád si poslechnu vše napříč žánry, od cimbalové muziky až po rock.

Jak vlastně na otce jako hudebníka vzpomínáš? To, co se jim povedlo v rámci žánru uskutečnit, se zdá být až neuvěřitelné.
Souhlasím s tebou. Spojení táty a strejdy je něco, co tu bude ještě po dlouhá léta. Koncertovat po boku takových velikánů byla velká škola, které si vážím. Táta měl krásný medový hlas a vždy se dokázal poprat s hudebními nabídkami i z jiných ranků. Byl to prostě Pan muzikant i skvělý člověk.

Osmdesátá léta byla pro folk v Československu zlatá. Jak vnímáš pozici folku a pozornost hudebních fanoušků vůči tomuto žánru dnes?
Mám pocit, že folková muzika se pohybuje v určitých sinusoidách. Po sametové revoluci, když se otevřeli hranice a člověk mohl poslouchat i zahraniční muziku, která byla v tehdejším Československu zakázaná, návštěvnost trochu klesla. To bylo, dle mého názoru, zapříčiněno právě tím, že se tady objevilo najednou něco nového. Když se dívám na dnešní dobu, tak lidé chodí. Jednak proto, aby zavzpomínali na své dětství či mládí, ale také proto, že si chtějí odpočinout a alespoň na chvíli zapomenout na veškeré starosti, které v životě mají. Jedno vím stoprocentně, lidé, kteří chodí na mé koncerty, vědí, na co jdou a atmosféra je vždy skvělá. Já z toho mám opravdu velkou radost, protože cítím, že to, co dělám má smysl a já za to všem mým fanouškům moc a moc děkuji.  

Vydal jsi tři sólová alba, co ti pro ně je obvykle inspirací?
Vydal jsem sice tři alba, ale až poslední album Maluju na nebe je spoluautorské. Na této desce jsem si dělal většinu muziky sám a texty mi napsal Petr Hrdlička. Naše spolupráce spočívá v tom, že nahodím téma, které chci mít v dané písni, a jelikož se známe opravdu dobře, Petr se vždy trefí. Takže inspirací mi bývá většinou svět kolem mě. Ať už se jedná o lásku či o dění se kolem nás. Samozřejmě je mi i velkou inspirací moje rodina.

Kdo tvoří tvoji živou koncertní sestavu?
Mojí kapelu tvoří kytarista a zpěvák Petr Kocman a baskytarista Milan Plechatý. Toto seskupení, včetně mé maličkosti, doprovázelo oba bratry Nedvědy od roku 2008. Od roku 2013 jsme hráli s tátou až do jeho odchodu do hudebního nebe. Pak jsem se kluků zeptal, jestli tu káru se mnou potáhnou dál a jejich odpověď už znáte. S Petrem Kocmanem jsme tak začali letos šestnáctý rok a s Milanem Plechatým jsem začal neuvěřitelný dvacátý šestý rok.

Hraješ v rámci koncertů jen sólový repertoár nebo se vracíš i k písním bratří Nedvědů?
Samozřejmě se vracím i k písním bratří Nedvědů. Nejen proto, že jsem v tom vyrůstal a mám ty písně rád, ale i proto, že je to velký kus mé hudební  historie.

Na co se můžou fanoušci těšit v rámci koncertů v Malostranské besedě?
Fanoušci se mohou těšit na večer plný muziky a povídání. Můj koncertní program se skládá z písní jak strejdy Honzy, tak z písní, které vznikly za tátovy samostatné éry. Zazní i písně z mého posledního alba.

V létě jsi byl jedním z buskerů před koncertem Eda Sheerana v Česku. Co ti tahle zkušenost dala – jak na ni vzpomínáš?
V první řadě to pro mě byla veliká čest. Dalo mi to další životní zkušenost, hlavně v tom, že dokážu zaujmout lidi i sám. Celé tohle mé vystoupení mě lidé vraceli do dob festivalů, jako byla třeba Porta nebo Slunovrat. Právě tou skvělou atmosférou, kterou vytvořili, byl to pro mě zkrátka další nezapomenutelný zážitek.

Jaké jsou tvoje plány pro příští rok?         
V roce 2025 se těším na vydání nového singlu a zároveň začínáme pracovat, na výjimečném koncertu, a to ve Velkém sálu v Lucerně, kde plánuji udělat speciální koncert v neobvyklém seskupení. Mým velkým plánem je po celý rok dělat lidem i nadále radost hudbou.

Text: Kateřina Hoffer, foto: Marta Režová, Championship Music
Témata: Vojtěch Nedvěd, Honza Nedvěd, František Nedvěd, folk