Nesmrtelné soundtracky | Amélie z Montmartru: Esence francouzské něhy i podivnosti

Jako když dáte ruku do pytle s luštěninami nebo házíte žabky do Kanálu Sv. Martina. Táhlé tóny akordeonu, melancholický klavír. Hudba, která zní jako z minulého století, a přesto tak současně. Pokud se někdy někomu povedlo zhudebnit něžnou a zároveň podivnou Francii v 21. století, tak je to Yann Tiersen. Jeho soundtrack k Amélii z Montmartru totiž představuje esenci všeho, co si asi tak člověk představí jako typický obraz Paříže. 

Původně chtěl režisér Jean-Pierre Jeunet oslovit známého tvůrce (nejen) filmové hudby Michaela Nymana, ale tento plán nevyšel. Naštěstí. Jeunet pak slyšel Tiersenovu hudbu a rozhodl se na ni koupit práva. Skladatel už pak vytvořil jen několik motivů. Může se stát, že stejně jako Amélie přijdete o matku kvůli člověku, který skáče z Notre-Damu. A také se evidentně může stát, že jen tak náhodou narazíte na hudbu, kterou budou za několik let znát lidé po celém světě. 

Nesmrtelné soundtracky | Interstellar: Jak se hudbou dotknout kosmu?

Pro samotného Tiersena představuje tento soundtrack zřejmě největší úspěch v kariéře. Jeho třetí album se sice proslavilo po Francii, ale celosvětové povědomí o jeho hudbě přišlo až po Amélii v roce 2001. 

Amosféra, atmosféra a zase atmosféra... 

A proč si vlastně soundtrack vysloužil takový úspěch? Jak už bylo naznačeno výše, Tiersen zde dokázal vystihnout atmosféru Paříže a celé Francie, respektive představu, kterou mnoho lidí o této atmosféře má. Skladatel a multiinstrumentalista, který ve svých skladbách používá housle, akordeon, klavír, xylofon nebo zvonkohru, je kromě klasické hudby ovlivněn také The Stooges nebo Joy Division. Přesně to se také odráží v jeho hudbě, která hladí i bouří zároveň. Stejně jako samotná Paříž. 

Nesmrtelné soundtracky | Mechanický pomeranč: Když má krev na rukou i Ludwig van Beethoven

Kromě Tiersena ve filmu zazní i skladby, které nejsou na soundtracku. Například Adagio for Strings Samuela Barbera známá z filmu Četa. Nebo píseň The Child od Alexe Gophnera. Soundtrack jako takový (nikoliv filmové scene) představuje však pouze Tiersenovo dílo.

Výjimečnost v obyčejnosti

Tato mozaika tónů a motivů vlastně není ničím extrémně inovativní, a přesto si zaslouží být v našem seriálu zmíněna. Nedá se říct, že by šlo o revoluci v oboru. Tento soundtrack zkrátka výborně dokresluje celý snímek.

Nesmrtelné soundtracky | Mrtvý muž, který nezemřel

Možná ho uslyšíte hrát v nějaké kavárně nebo na večírku, představíte si u toho Paříž a ten pocit, jako byste rukou zajeli do pytle s luštěninami nebo házeli žabky do Kanálu Sv. Martina. Poetický, patetický, tragikomický a výjimečný ve svojí obyčejnosti. Taková je celá Amélie z Montmartru i soundtrack k ní. 

Text: Marek Blažíček

Témata: Amélie z Montmartru, soundtrack, Yann Tiersen