Vydáno 11.11.2026 | autor: Andrea Štipčáková
ROZHOVOR | Václav Noid Bárta: Nemrzí mě nic, co jsem v životě udělal. Bylo období, kdy jsem si říkal, jestli zpěv nevyměnit za hasičskou uniformu
Václave, na české scéně patříte mezi nejvšestrannější umělce. Vystupujete s Dymytry, hrajete v divadle, skládáte filmovou a seriálovou hudbu, ale i písně pro jiné interprety. Do toho vás diváci mohou vídat v soutěži Máme rádi Česko. Co z toho je vám vlastně nejblíž?
Přiznám se, že nejbližší je mi naprosto všechno. Mám rád každou svou práci a jsem za ni nesmírně vděčný. Ať už jde o Dymytry, BekBek Clan, pořad Máme rádi Česko, spolupráci s orchestrem Karla Vlacha, vlastní skládání nebo cokoli dalšího. Tu práci jednoduše miluju. A právě to, že je tak různorodá, mě na ní baví nejvíc.
Neříkáte si občas, že toho už máte nad hlavu? A dokázal byste vůbec s něčím takzvaně „seknout“?
Jasně, občas se stane, že se toho nakupí tolik, že začnu trochu panikařit, protože mám pocit, že všechno nemůžu stihnout. Ale mám na to svůj systém. Všechno si sepíšu, postupně odškrtávám a ono to nakonec vždycky nějak ubývá. A člověku se hned uleví. S něčím seknout zatím nechci. Dokud mám sílu, musím dělat všechno. Ne z toho důvodu, že „musím“, ale prostě pro, že chci, protože to miluju.
Vy jste vlastně až na inscenaci Jesus Christ SuperStar opustil divadelní prkna. Proč jste se tak rozhodl? Už vás to nenaplňovalo?
Je to přesně tak. Po letech jsem zjistil, že mě klasické muzikály už vlastně nebaví. Řeknu to takhle natvrdo. Už se v nich nevidím. Těch dvacet let, které jsem v muzikálech prožil, mi naprosto stačily. Jsem za ně ale strašně rád. Zažil jsem spoustu veselých historek, našel si řadu kamarádů a získal zkušenosti, které dnes využívám na jevišti. Ať už jde o jevištní mluvu, pohyb nebo práci s dramatičností. To všechno jsem se naučil právě v muzikálech a dnes to uplatňuji v Dymytry, BekBek Clanu i prakticky všude jinde.
Muzikál Jesus Christ Superstar je pro mě naprosto srdcový. Je to muzikál, který jsem viděl jako úplně první, když mi bylo čtrnáct let. A doufám, že bude zároveň i posledním, ve kterém si zahraju. Vím to vlastně naprosto jistě. Byl bych moc rád, kdyby se ještě alespoň několik let v Hudebním divadle Karlín hrál.
Začínal jste v kapele Dolores Clan. Tehdy vám bylo teprve devatenáct, získával jste v ní první větší zkušenosti. Dokonce jste předskakovali Limp Bizkit. Jak na toto období vzpomínáte? Pokud se nepletu, před časem jste si společně znovu zahráli…
To byla úplná kolébka všeho. Do kapely jsem se dostal v sedmnácti letech po konkurzu. A právě nás si vybrala agentura zastupující Limp Bizkit jako předkapelu pro jejich pražský koncert v O2 areně. Byl jsem tam tehdy poprvé a dodnes nezapomenu na ten dav lidí, který se přede mnou vlnil. Něco takového jsem do té doby nikdy neviděl. Byl to neskutečný zážitek. Dokonce jsem se tehdy potkal s baskytaristou Limp Bizkit i s Fredem Durstem, jejich zpěvákem. Někde v digitální podobě mám ještě společnou fotografii a dodnes mám i jeho podpis. Pro mě jako pro obrovského fanouška to bylo něco neuvěřitelného.
Dolores Clan byla velkou součástí mého života a jsem za to moc rád. Byl to můj první pořádný metalový a rockový nářez, který mě formoval. A nu metal mám v sobě dodnes, to se nezměnilo. S klukama jsme si pak znovu zahráli asi před třemi lety na mém velkém koncertě v O2 universu. Bylo to skvělé. Po tolika letech se znovu potkat a zahrát si společně bylo moc fajn.
Co se týče vaší sólové pěvecké kariéry, což byl jeden z důvodů, proč jste v roce 2005 z kapely odešel, nikdy se vám nepovedlo tak úplně prosadit (pokud se tedy bavíme o klasickém koncertování, hraní na festivalech apod.). Když se zpětně ohlédnete i s tím, co jiného se vám povedlo, mrzí vás to a je něco, co byste třeba v tomto směru udělal jinak?
Ani ne, nemrzí mě nic, co jsem v životě udělal. Protože kdybych třeba zůstal u kapely, možná bych se nikdy tolik nevěnoval skládání filmové hudby nebo netrénoval tolik různých hudebních stylů. Nezpíval bych v divadle, a tím pádem bych si nevyzkoušel ani spoustu dalších žánrů. Možná bych zůstal jen u rockové muziky a moje hlasivky by dnes neuměly zpívat swing, pop a další styly. Takže všechno, co se z dnešního pohledu může zdát, že se nepovedlo, se vlastně strašně povedlo. Všechno mělo svůj důvod a mělo to tak být.
Napadla vás v tomto směru někdy myšlenka, že byste se vším nejraději seknul? Ocitl jste se během kariéry v bodě, kdy jste netušil, jakým směrem se vydat?
Jo, měl jsem takové chvilky. Bylo to zrovna v době, kdy jsem účinkoval v jednom muzikálu. Zkoušeli jsme přes léto, a to bývá vždycky trochu depresivní období, protože člověk každý den jenom zkouší. Tehdy mě napadlo, jestli bych se neměl vydat úplně jinou cestou. Říkal jsem si, jestli se nestanu třeba hasičem nebo nebudu dělat něco jiného, co bude lidem prospěšné zase trochu jiným způsobem než zpívání.
Před třemi lety jste přijal nabídku Dymytry stát se jejich zpěvákem. Hádám, že to byl další zásadní okamžik ve vaší kariéře. Jak dlouho jste o nabídce přemýšlel, než jste se rozhodl, že tomu dáte šanci?
Byl to obrovský milník v mé kariéře. Cítím to tak. Mám takových milníků několik, opravdu velkých. Patří mezi ně právě Dymytry, pořad Máme rádi Česko a vlastně i opuštění muzikálů. A paradoxně jsou to i muzikály samotné.
Jirka Urban mi kvůli tomu volal asi dvakrát. Už před nějakými pěti lety, když měli v kapele první krizi, jsme o tom tak trochu žertovali. Říkal, že to vypadá špatně a že se kapela možná rozpadne, a ptal se, jestli bych do toho nešel. Tehdy jsem mu odpověděl: „Jirko, neblázni, v žádném případě. Já to absolutně nestíhám. Mám svoji kapelu, spoustu koncertů a k tomu další věci. Skládám, filmuju…“ Zrovna v té době mělo Paranoid Studio nejvíc zakázek na natáčení videoklipů, točili jsme klidně tři až čtyři měsíčně. Takže jsem odmítl.
Pak se ale dali znovu dohromady, nějakou dobu fungovali a vypadalo to, že je všechno v pořádku. Asi po dalších třech letech – teď už si přesná data nepamatuju, možná se pletu – se Jirka ozval znovu. Říkal: „No, je to v pytli. Teď už to vypadá definitivně. Jsme rozhádaní jako blázen. A ty do toho nepůjdeš, to vím, to jsi říkal, že jo? Je to tak, viď?“ A já na to: „Hele, člověče, Jirko…“
Zrovna v té době jsem totiž hodně koketoval s myšlenkou, že bych se chtěl trochu vrátit k rockové muzice. Se svojí kapelou BekBek Clan už jsem dokonce vydal první singly, které byly spíš rockové až metalové. Tak jsem mu řekl: „Hele, Jirko, vlastně proč ne? Myslím, že když nějakým způsobem sladíme termíny, zvládnu dalších padesát koncertů. Teď jich mám padesát, dalších padesát taky zvládnu. Muzikály už nemám, ty skončily, tak to vezmu místo nich.“
Domluvili jsme se, a nakonec je z toho sedmdesát koncertů s Dymytry. S BekBek Clan jich máme dalších sedmdesát. Dohromady tedy 140 koncertů s kapelami a k tomu ještě asi dvacet dalších akcí. Ročně tak odehraju kolem 160 koncertů. Jsem za to ale strašně šťastný. Je to boží. Miluju tu práci a jsem rád, že jí mám tolik. A děkuju lidem, že chodí na všechny naše koncerty.
Ačkoliv zezačátku možná byli někteří zarytí fanoušci Dymytry skeptičtí, velmi rychle jste jim dokázal, že se do kapely více než hodíte. Až bych řekla, že jste dal kapele druhý dech. Jaké to bylo, když jste se s ní postavil poprvé na pódium?
Děkuju moc. Zarytí fanoušci samozřejmě nadávali. Vůbec se jim nedivím, já bych taky nadával. Když se změní zpěvák, je to strašně výrazná změna. Ten zpěvák je vlastně takovým výstupem celé kapely, takže když se změní, může se změnit i celý její zvuk. To je opravdu hrozné.
Naštěstí nás ale fanoušci přijali úplně perfektně. Mysleli jsme si, že nás osmdesát procent lidí bude hejtovat a dvacet procent přijme. Nakonec to bylo přesně naopak. Osmdesát procent lidí bylo nadšených a dvacet procent nás hejtovalo. Za to jsme taky hrozně moc vděční. Děkujeme celé Dymytry rodině, že nás takhle podržela.
Poprvé jsem vlastně s klukama stál na jevišti, respektive na pódiu, v květnu v Plzni na prvním Monster Meetingu společně s kapelou Traktor. A teda byl to masakr. Dodnes úplně cítím, jak mi asi dvě vteřiny před vystoupením zasvítilo do masky sluníčko. Podíval jsem se do něj, byl to krásný teplý večer a slunce mělo zlatou barvu. Řekl jsem si: „To musím dát.“ No a vyšel jsem na pódium a ono to naštěstí vyšlo. Takže z toho mám velkou radost.
Dymytry vystupují v masce. Jak moc jste si na ni musel zvykat?
Já jsem naštěstí měl možnost vytvořit si masku podle sebe. Inspiroval jsem se bojovníky a starověkým Řeckem a podobně. Miluju gladiátorské masky a masky řecké Sparty, takže přesně takovou jsem chtěl. Kluci ji pak nechali ještě trochu dotvořit do podoby Dymytry. Přidali tam různé kostice, záhyby a podobné detaily. Díky tomu jsem si v ní připadal jako filmový hrdina.
Podílíte se jako člen Dymytry i na vzniku nových písní? A přinášíte své nápady, i co se týká koncertního vizuálu? Respektive jak jsou v tomto směru momentálně rozděleny role v kapele?
Přiznám se, že nepodílím. Kluci to totiž dělají natolik dobře, že jim do toho nechci kecat. Nechci do jejich tvorby přinášet svůj vliv, který je trochu jiný. Já mám v sobě prostě víc nu-metalu, víc Linkin Park. A Dymytry takoví nejsou. Dymytry jsou spíš Metallica, spíš Megadeth. Ani kluky nechci nějak ovlivňovat. Já jsem tuhle hudbu nikdy moc neposlouchal, takže mě to strašně baví, ale nemám stejné hudební kořeny jako kluci. Nechci jim to kazit melodiemi, které mám v sobě já. Skládají tedy kluci a dělají to výborně. Já pak vždycky strašně rád cokoliv nazpívám. I když samozřejmě u některých písní jsem se do skládání trochu zapojil, postupem času ale vidím, že je prostě lepší, když to dělají jen oni.
Neuhýbáte ani od sólové kariéry, minulý rok jste vydal album S časem se hádám. Popište nám blíže práci na albu.
To je moje skladatelská radost, ta moje alba. Protože si na nich můžu dělat úplně, co chci. Nemusím vůbec řešit, jestli mi někdo diktuje, co mám nebo nemám dělat. Nemusím se s nikým dohadovat. Sám sobě jsem soudcem, a to je skvělé. Jsem hrozně moc rád, že se nemusím zodpovídat žádné firmě ani ostatním členům kapely. Mám naprostou svobodu.
V něčem je to dobré, v něčem zase nebezpečné, protože člověk pak může dělat věci, které jsou třeba bláznivé nebo neefektivní. Někdy to například dopadne tak, že ta píseň vůbec nikoho nezajímá. Ale to je úplně jedno. Skládání prostě miluju. Budu si dělat, co chci, a přesně jak to chci dělat. Nikdo mi nebude nic zakazovat ani přikazovat, co mám dělat.
Na albu s vámi spolupracovali osobnosti jako Bára Basiková nebo Jiří Korn…
Spolupráce s Jiřím Kornem byla úžasná. To je naprosto největší profík. Já ho úplně zbožňuju. A kdybych chtěl být v životě jako někdo, ve smyslu kariéry, byl by to přesně Jiří Korn. Protože jeho kariéra je tak strašně pěkná, vznešená. Nedělá žádné průšvihy, dělá dobrou muziku, je vitální, profesionální a pořád usměvavý, noblesní. To je úžasné. A Bára Basiková je to samé, jen v ženském podání. Je úplně stejná. Já je opravdu naprosto zbožňuju. Jsou to moji kamarádi a mám je hrozně moc rád. Bára je úžasná zpěvačka a skvělý člověk. Je s ní strašná sranda. Opravdu strašná. Je to výborná ženská.
Nejen skladby z něj jistě představíte na vašem koncertu v O2 universu, který se koná 16. prosince. Nese název Kapitoly, což nám napovídá, že půjde o jakési ohlédnutí za vaší kariérou. O jaké momenty fanoušci rozhodně nepřijdou?
Přesně tak. Je tam několik hudebních stylů. My se s kapelou BekBek Clan vyznačujeme tím, že hrajeme veškerou muziku jako takovou. Neděláme si škatulky, nehrajeme jen jeden hudební styl. Já mám totiž rád muziku jako takovou a kluci ostatně taky. A víme, že jakýkoliv styl může jakémukoliv člověku přinést pozitivní nebo třeba i smutnou emoci. Hrajeme úplně všechno a snažíme se do všeho dávat celé srdce. 16. prosince zahrajeme od popové muziky přes country až po metal. Bude tam úplně všechno.
Vaše skladby obléknou v tento večer nový, symfonický kabát. Je nějaká píseň, která vás v orchestrální podobě překvapila nejvíce?
Mám obrovskou radost z toho, že celý tento projekt se mnou připravuje můj bratranec Dalibor Bárta, který je dirigentem a společně s Honzou Lstiburkem také aranžérem koncertu. Jeho kapela Tremolo, která je vlastně složená ze žáků umělecké školy, hraje jako největší profesionálové. Je to neskutečné. Kolikrát hrají ještě lépe, protože do toho dávají dětskou radost a energii. Není to pro ně jen nějaká čárka, ale skutečná výzva. A to je úplně boží.
Borek je neskutečný talent. Je to největší talent naší rodiny. Já jsem až druhý, třetí. Jsem hrozně rád, že jsme takhle spojili síly jako Bártové a že společně vytvoříme něco, co bude ve finále natáčet i Česká televize a vznikne z toho záznam. Myslím, že to bude moc hezké. Mám z toho obrovskou radost a těším se na to.
Prozradíte nám, zda budete mít speciální hosty, a případně jaké?
Speciální hosty mít nebudu. Tentokrát tam budu sám. Bude tam jen Tremolo, Borek, já a moje kapela BekBek Clan.
Když se ještě vrátíme k vašim kariérním úspěchům, minulý rok bylo velmi znát, jak moc si vážíte ocenění Zpěvák roku v anketě Český slavík. Dlouho na pódiu nestál nikdo tolik dojatý. Věřil jste alespoň trochu ve vítězství?
Moc děkuju. Ne, nevěřil. Doufal jsem ve třetí místo. Kdyby to náhodou bylo druhé, zbláznil bych se radostí. Ale tohle jsme nečekali nikdo z nás, ani já, moje žena, kamarádi nebo celý můj tým. O to víc nás to zaskočilo a zároveň nám to udělalo obrovskou radost. To dojetí navíc nebylo hrané, bylo naprosto opravdové. A dodnes jsem dojatý, když si na to vzpomenu. Je to nádherné.
Je právě toto ocenění tím, na co jste v kariéře nejvíc pyšný? Anebo na pomyslný pedestal kladete ještě něco jiného?
Ne, je to tohle. Je to stoprocentně tohle. A i kdybych tohle ocenění dostal jen jednou v životě, tak mám splněno. Moje mise zpěváka je splněna. Já jsem si to vždycky strašně moc přál, mít tu sošku doma. Naštěstí není putovní, takže ji nebudu muset vrátit. Což je obrovské štěstí. A jako můj vrchol kariéry je momentálně teď, když dělám tenhle rozhovor, jsem za to strašně vděčný. Mám z toho obrovskou radost a děkuju tam nahoru za to, že mi to bylo umožněno.
A na závěr – co byste vzkázal fanouškům? Na co všechno se od vás v budoucích měsících mohou těšit?
Fanouškům moc děkujeme za to, že chodí na koncerty. Hlavně za to, že chodí na živá vystoupení. To je něco neskutečného. Mám pocit, že taková doba tu ještě nikdy nebyla. Chodí totiž opravdu hodně. A hlavně se chtějí bavit. Strašně moc se chtějí bavit, a to je úžasné.
Co se týče koncertů, se svou kapelou BekBek Clan vystupuju opravdu skoro v každém městě. Takže určitě sledujte městské nástěnky, jestli tam nenajdete oznámení o mém koncertu. Moc rád vás uvidím. A s kapelou Dymytry vás samozřejmě také moc rádi uvidíme.
V roce 2027, tedy za rok, nás čeká velký symfonický koncert v Kongresovém centru Praha. To jsou krásné věci, na které se moc těším.