Metalománie II. – Trýzně první sklizně

Vydáno 01.04.2011 | autor: redakce

Osvíceni tzv. Novou vlnou britského heavy metalu počali tuzemští muzikanti kout železo, dokud bylo žhavé. Jenže v zemi, kde klacky pod nohy padaly i zastřeným hlasům Schelingera a Kratochvílové, vrzání Plastiků či extravaganci Pražského výběru, bylo prosazení vlasatců s burácejícími kytarami úkolem přetěžkým. Přesto metalisté dosáhli svého.

Metalománie II. – Trýzně první sklizně Metalománie II. – Trýzně první sklizně


metalomanie_pruh

 

brichta s35 foto j.kdaVitalita a houževnatost mladých rockerů byla odjakživa nezlomná, a tak ze srdce Čech a severu Moravy počaly vystřelovat neochvějné signály, na jejichž vlny se nabalovaly další a další stoupenci se zaťatými zuby i pěstmi. Oheň byl rozdmýchán, avšak o mohutných plamenech stále nemohlo být řeči. „Hrávalo se, kde se dalo a kde to místní úřad povolil. Bylo to hodně o práci pořadatelů-nadšenců, bez kterých by to vůbec neexistovalo. Nešlo tolik o peníze, protože kapely hrály vlastně za pivo a za párek, jen se musel zaplatit zvukař a doprava,“ shrnuje počáteční koncertní peripetie Aleš Brichta.

Radim Pařízek jeho slova rozvádí podrobněji na vlastním příkladu. Citron byl veden pod Krajským kulturním střediskem v Ostravě. Tehdy tak musela fungovat každá kapela. Dělali jsme zkoušky a podstupovali hodnocení – byly to docela složité postupy. Skvadra pořadatelů byla stálá a neměnná: kulturáky ve městech a dílem i na vesnicích, v některých menších dokonce sokolovny. Existovali stálí pořadatelé, kteří dělali všechno takříkajíc od Bacha po Vlacha. V těchhle klasických prostorách jsme hrávali i my. Jenže pak začalo docházet k průserům, kdy lidi vstávali ze židlí, na kterých měli povinně sedět, odkopávali je bokem, pohybovali se, pískali, což začalo vadit okresním a krajským tajemníkům. Napřed jsme měli nějakou dobu zákaz v Ostravě, pak v dalších asi osmi okresech, poté v celých krajích, až se to dostalo i na citron 04Supraphon, kde nám zatrhli vydání desky Plni energie, natočené už v 82. roce. Prodleva trvala rok a půl.“ Opravdu slušný flastr pro partu nekonfliktních hudebníků plných energie pouze za to, že jejich produkce zvedá publikum ze židlí. Přesto se Citronu v následujícím období podařilo triumfovat. Mezitím se odehrál docela složitý a dlouhý přechod od těch klasických pořadatelů k méně tradičním, což byli různí mládežníci, nějaké letní akce… Tihle noví pořadatelé postupně na bigbítu začali vydělávat i růst a protože naštěstí rostla i naše popularita, hráli jsme ve větších a větších prostorách, v amfiteátrech a sportovních halách. Tím jsme velice rychle a elegantně, byť samovolně, přešli éru, kdy se zakazovaly koncerty u těch klasických pořadatelů. Oni byli mnohdy velmi nervózní, neboť si na jedný straně uvědomovali, že na nás neprodělají, ale na druhý věděli, že zase hrozí nějaký problém. To bylo zhruba v letech 1983-85. V 86.  jsme se dostali do západního Německa, doma jsme začali hrát opravdu velké haly a najednou se k heavy metalu i díky Gorbačovově perestrojce všichni hlásili.“

A PŘECE SE TOČÍ
Odvěkou touhou lidstva bylo přenesení zážitků z koncertních síní domů. To se s vynálezem prvního gramofonu splnilo a s technickým pokrokem stalo samozřejmostí. Ne toliko pro vyznavače domácího heavy metalu v socialistickém Československu ještě před čtvrtstoletím. Jistěže nekvalitní živé nahrávky na nesčetněkrát přetáčených šumících kazetách mezi příznivci kolovaly, ovšem jak to dopadlo s pokusem o LP již od Radima víme. Zbývala varianta demonahrávek pořizovaných naživo ve zkušebně, ale i ta se rozmohla až později. „Přiznávám, že netuším, kdo všechno vydával nějaká dema. Ono to v té době vlastně ani moc nešlo, protože cokoliv distribuovat mezi lidi bylo považováno za kriminální záležitost,“ zamýšlí se Brichta.

titanic s2 foto j.kratochvlDebutantem mezi domácími demokazetami bývá označována Nekrofilia spolku 666 (pozdějšího Törru) z pětaosmdesátého, leč zaměřme se přece jen na oficiální desky. Kterou považovat za první metalovou u nás? Miloš Doležal je s tím hned hotov. „Třeba Schelingerova Hrrr na ně... je dosud nepřekonaná.“ Pařízek trochu mlží, ovšem nakonec přece jen ukáže do vlastních řad. „Upřímně řečeno, nevím. Protože jsme ještě hráli jednoduchý přímočarý bigbít bez metalových riffů a fines, které se stříbřily až později. Neslyšel jsem tu nic metalového před tím, než jsme byli jako heavy metal zaškatulkováni my.“

Že se Radim samolibě nechvástá, potvrzuje i Brichta. Citron byl ve výhodě, že to měl Radim Pařízek obšlápnutý na Supraphonu a podařilo se mu nějakým způsobem prosadit do vydavatelskýho plánu natočení jejich desky. V tomhle měl náskok. Takže v rámci oficiálních nahrávek zřejmě Citron a pak snad Arakain s prvním singlem u Pantonu (Excalibur/Gladiátor), či spíš natočením tří písniček pro Český rozhlas v roce 1986. Pořádně to pak prostřelil až Petr Janda, když prosadil vydání Rockmapy.“

KALBOU K ALBU
Zatímco většina novot a trendů v rámci republiky vychází z Prahy, v oblasti metalových „elpíček“ si metropole primát nechala vzít. Arakain, Vitacit, Törr i jejich následovníci vydali své dlouhohrající nosiče až po revoluci. Kromě zmíněného Citronu všechna pražská esa předběhli i brněnský Titanic a bratislavská Tublatanka. Stejně jako Aleš ani Dodo netuší, jak se jim to podařilo. „To vůbec nevím. My jsme se do toho nijak nehrnuli, Vitacitu o desku zas až tolik nešlo. Samozřejmě jsme byli rádi, když jsme ji mohli udělat, ale že bychom byli nepříčetní, že ji ještě nemáme, to ne. Přece jen jsme byli mladší než Citron a Titanic, takže jsme to brali tak, že třeba měli lepší kontakty nebo materiál. Když jsme s Vitacitem začali točit desku Vzhůru přes oceán, přemýšleli jsme, co na ni vlastně dáme. Chtěli jsme album, ale netrpěli jsme, že není zrovna hned teď. Navíc my jsme měli dost špatný zkušenosti ve studiích a teprve až Pařízkovo studio Citron nabízelo aspoň trošku kvalitu, která by za něco stála. Nahrávky, který se dělaly u Jandy, byly legrační. Ale všichni jsme v tý době věděli, že líp to tady nejde.“

vitacitPojďme tedy pro recept přímo ke zdroji, tedy k Radimu Pařízkovi. Je až neuvěřitelný. Já si myslím, že Ostrava je ideální výchozí poloha, protože v Praze každého hlídá konkurence, všichni mají na všechno specifický pražský pohled a nároky, chodí do stejných hospod. Z toho důvodu jsem já v Praze nikdy nechtěl žít. Všichni se navzájem hlídali a s pomocí agentur měli rozparcelovanou celou republiku, pořadatele i příjmy. Chodili na večírky s novináři, ale tím si vytvořili určité zakonzervované prostředí, které však přestalo být dynamické. Když jsme je z Ostravy najednou všechny nečekaně převálcovali, byl to naprosto nečekaný tah. Přitom všechno bylo úplně přirozené. Kluci z vesnice přišli na Supraphon, že by chtěli desku. Tam seděly krásné ženské, které hned zaregistrovaly novou krev, kluky neotřepané z večírků. Občas jsme s nimi zašli na rande, někam si vypít, to samé v agenturách. Ty holky porůznu trávily čas s muzikanty a najednou jsme přišli my – nová várka, takže jsme pro ně byli atraktivní. Chtěly nás zase vidět, tak nás prosadily u svých šéfů a my desku Plni energie nakonec vydali. To byla takhle naprosto jednoduchá věc. Jako když deset let chodíš do klubu, pořád jsou tam titíž lidi, poznáš od koho co čekat. Když se opiješ a vyspíš s nějakou holkou, přesně už víš, jak to dopadne a je to takové omšelé. Ale jakmile tam vtrhne nová ženská, je hned středem zájmu. Takovýhle to byl mechanismus. Ale tím nechci ublížit kamarádkám ze Supraphonu, naopak jsme se stali bezva kámoši.“

Pokračování příště.

text: Daniel Folprecht  foto Josef Kůda, Patrick Španko, J. Kratochvíl archiv

zavřít