Metalománie XI.: Konfrontace idejí a snů

Hudebníci mohli porovnávat svou zručnost a soupeřit o okamžitý ohlas publika na různých přehlídkách, ovšem pod bedlivým dohledem. Dnes tolik rozšířené letní festivaly neexistovaly, masové shromažďování bolševik viděl nejraději u příležitosti státních svátků. Výkladní skříní prorežimní kultury byly Festivaly politické písně (FPP) v Sokolově, soudným lidem náležitě opovrhované. Pro rockery dokonalý trest.

Metalománie: X. díl Vzácný šálek s vůní dálek

„Nikdy jsme tam s Vitacitem nemuseli, ale kapely, který tam hrály, jsme neřešili, protože kdybychom dostali pozvánku, která v tý době znamenala příkaz, museli bychom taky. Bylo to postavený tak, že neexistovalo odmítnout vystoupení na Festivalu politický písně. Pokud to někdo dokázal, byl už silnější osobnost, ale mezi ty my jsme rozhodně nepatřili,“ přiznává upřímně Miloš Doležal.

To Aleši Brichtovi se vyhnout nepodařilo. „Arakain tam hrál jen jednou, v roce 1984. Důvod byl prozaickej – kulturní středisko, který nás zastupovalo, nám řeklo, že musí mít alespoň nějakej argument na tlaky institucí, který se nás snažily zakázat. Hráli jsme tam rádoby angažovanou protiválečnou písničku Propadák, ale samozřejmě jsme si neodpustili, aby v refrénu nezaznělo Dík pane Amerika. Papaláši vůbec nevěděli, jak to mají brát, jestli je to provokace nebo ne,“ usmívá se Brichta a přidává další důkaz tehdejší absurdity.

„Ostatně vzpomínám třeba na problém, kterej jsme měli se skladbou Ďáblovi soustružníci, kterou nám zakázali hrát kvůli textu. Tak jsem se nasral, změnil jedno slovo v textu a byli z toho Nejlepší soustružníci. Drze jsme jí pak schválně zahráli v nějakým kvalifikačním kole Politický písně ve Starý Boleslavi, kde v textový komisi seděl Pavel Vrba. On ten text označil za nejlepší z toho, co tam zaznělo a zakazovači na Národním výboru museli sklapnout držku a povolit nám ho. Takhle se to tehdy dělalo, protože to jinak prostě nešlo. Ostatně možná by se lidi divili, který kapely se tehdy zoufale snažily do toho Sokolova dostat, aby vůbec mohly hrát.“

Metalománie: IX. díl Mírný závan naděje

Zvláštní pohnutky hraničící s uvěřitelností přivedly na FPP Citron. „Byli jsme tam jednou, a to v roce 1986. Měli jsme točit druhou desku a v podstatě nám přišlo jakési doporučení od ředitele Supraphonu, že bychom na Festivalu politické písně měli zahrát. Tenkrát jsme to nepovažovali za nějaké hlášení nebo nehlášení se k politickému systému a ani nás nenapadlo tam natruc nejít. Žili jsme úplně jinak a navíc jsme se dozvěděli, že tam bude Lucka Bílá, kterou jeden z našich muzikantů v té době miloval. Byla to veselá fajn holka a ona pro nás byla hlavním důvodem v rozhodování, jestli jet na Politickou píseň. Zúčastnili jsme se kvůli zamilovanému kolegovi a brali to jako příjemnou zábavu. Lucka je fakt fajn.“

POVOLENÉ NADECHNUTÍ

Mnohem veselejší bylo vystupování na Rockfestech, pořádaných od roku 1986. Sice se konaly pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže v noblesním prostředí pražského Paláce kultury a navíc v pro rockery odpudivém duchu prohibice, ale přece jen šlo o další krok k normálnímu fungování. Hned z prvního ročníku si odnesl ocenění Vitacit, tehdy ještě s Ladislavem Křížkem u mikrofonu.

„Rockfest jsme brali jako prestižní akci, protože to bylo setkání s rockovou scénou a my jsme tam poznali spoustu kapel, o kterých jsme ani neměli tušení, a množství muzikantů jiných stylů. To pro nás bylo prostě hrozně přínosný, protože jsme zjistili, že rocková scéna je obrovská. Že se to odehrávalo v Paláci kultury, nikdo neřešil, vždyť tam byla fůra normálních fanoušků. Mezi hraním na Rockfestu a na Barče pro nás nebyl rozdíl. Třeba Výběr si mohl dovolit odmítnout vystoupení na Rockfestu, ale to samozřejmě byla jiná liga. Oni v tý době bez problémů naplnili sportovní halu, takže si mohli klást podmínky a taky to byly svým způsobem utlačovaný osobnosti. Jenže my jsme utlačovaný nebyli a nemohli jsme se na něco odvolávat,“ tvrdí Dodo.

O rok později bodoval brněnský Titanic, v osmdesátém osmém zájem o samostatné Metalové matiné hravě udolal kapacitu Lucerny. „To byla druhá ze stěžejních akcí spolu s Větrníkem, při kterých se Citron dostal nahoru. Zároveň přispěla k určitému uvolnění, že by bigbít mohl lépe dýchat,“ míní Radim Pařízek.

Výrazně se metalisté zapsali i na štít historicky posledního Rockfestu na jaře 1989. Odtržení žánrových scén a rapidně sílící obliba heavy metalu nasměrovala Arakain, Vitacit, Törr, Titanic, Motorband, Tublatanku a sovětský Akcent do Sportovní haly, kam je dorazilo podpořit na třináct a půl tisíce příznivců.

STUDENÁ SPRCHA

Obrovskou událostí a zároveň první šancí přímé konfrontace tuzemské metalové špičky s kolegy z kapitalistického světa byla akce Rock a sport ekologii. Vedle kapel z ČSSR, SSSR a PLR byli pozváni kovotepci z Irska a západního Německa. Jenže nedostatek zkušeností ruku v ruce s omezenými možnostmi předznamenaly fiasko, které dovršila nepřízeň počasí.

„Panovaly tam legrační podmínky. Žádná stage nebyla, nebo spíš byla postavená tak nějak záhadně a navíc lilo. Napršelo do všeho, tak se čekalo až se to vysuší a mezi tím se z programu vyškrtávala jedna kapela za druhou,“ popisuje sled událostí přímý účastník Dodo a hledá světlejší momenty. „Abych pravdu řekl, bylo to i dobře, protože stejně všichni čekali na kapely zvenku – Stormwitch, Risk a Running Wild. I pro nás bylo zajímavý je vidět. Zejména Running Wild byli v tý době ve skvělý formě, byl to super zážitek, vždyť to bylo první vystoupení kapel ze Západu u nás. Tuším, že i Výběr tehdy uvažoval, že by pozval do Prahy The Stranglers, ale ve finále z toho sešlo.“

Tolik rámcové shrnutí dění 11. června 1989. Kdo povolanější by pak mohl poodhalit detaily příprav i příčin krizových momentů, než Aleš Brichta, který se tehdy staral o produkci? „Zařídil jsem spojenej aparát od nás a z Polska, aby to bylo kvalitně nazvučený, a světla z Berlína, protože jsem měl spojení na osvětlovače z festivalu v Jaroczinu (tam Arakain úspěšně zathrashoval v roce 1988 – pozn. aut.). Jenže díky tomu, že šlo o záležitosti ze zahraničí a bylo třeba platit ve valutách, muselo to všechno jít přes Pragokoncert. Osvětlovač dokonce přiletěl před koncertem do Prahy a byl si prohlédnout Rošickýho stadion. Následně poslal na Pragokoncert plánky, jak vyřeší osvětlení.

My jsme postavili zastřešený pódium a když dorazila světla z Německa, museli jsme celý zastřešení zase bourat, protože nějaká kancelářská krysa z Pragokoncertu nám zapomněla ty plánky, co přišly z Německa, předat a prostě si je jen založila do zásuvky stolu. Z hydrometeorologickýho ústavu nám garantovali, že do pondělí nezaprší, tak jsme to riskli a nechali scénu nezakrytou, protože světla byly spuštěný na řetězech a nebyl čas vymýšlet a realizovat narychlo nějakou jinou verzi zastřešení. No a v sobotu po prvních kapelách přišel slejvák a bylo vymalováno.

Když konečně přestalo pršet, vylívali zvukaři vodu z reprobeden a snažili se je vysušit, aby se mohlo hrát dál. Díky policejní hysterii s nočním klidem a tomu, že jsme nechtěli zklamat lidi, kteří přišli na headlinera, kterým byli Running Wild, jsme se s těžkým srdcem obětovali a Arakain spolu s Vitacitem a Risk nevystoupili.“

Abychom však nekončili v hořkém tónu, rozklíčujme s Alešem Brichtou vztah rocku a sportu, které stanuly v názvu rozporuplného megakoncertu. „To bylo vždycky individuální. Já se snažil hrát pravidelně fotbálek, abych to pak na pódiu udýchal. Ale když si uvědomíš, že za koncert jsme běžně shodili dvě až tři kila, tak je jasný, že ta muzika a sport k sobě neměly daleko.“

text Daniel Folprecht foto archiv 

Témata: Metalománie, Arakain, Aleš Brichta, Citron, Törr