LIVE: Hatebreed naprosto ovládli Archu. Takhle vypadá zkušený hardcore, který tě nenechá stát

Vydáno včera | autor: Pavla Dolanská

Hopes bojovali se zvukem, Status Praesents trochu s mým vkusem a Life of Agony s mojí pozorností. Hatebreed pak nepotřebovali bojovat vůbec o nic. Pražskou Archu+ si podmanili od první skladby a večer zakončili hardcorovou smrští, ve které do sebe zapadlo úplně všechno.

LIVE: Hatebreed naprosto ovládli Archu. Takhle vypadá zkušený hardcore, který tě nenechá stát

Hatebreed
Praha, Archa+
7. 11. 2026

Otevírat podobný večer nemusí být zrovna výhra. Liberecko-pražským Hopes připadla nevděčná úloha rozhýbat publikum, jehož podstatná část už nejspíš nějakou tu koncertní dekádu pamatuje a se skákáním i jiným pohybem spíš šetří na později. K tomu se přidal ne úplně funkční zvuk a v podstatě úplně nefunkční odposlechy. Podmínky, za kterých se energie z pódia do sálu přenáší podstatně hůř, než by si kapela zasloužila.

Čtyři kapely, čtyři různé dojmy a jeden jasný vrchol večera. Hatebreed si podmanili Archu+

Hopes se ale nenechali otrávit. Hráli svůj klasický živelný hardcore a Láča mezi skladbami přihazoval svoje malé stand-upové výstupy. Právě tahle kombinace nasazení a humoru držela jejich set nad vodou. Zvuk bídný, emoce velmi příjemný. A reklamace: kde jako byla Mind Rot, ty blbe?!

Status Praesents nastoupili za keltsky laděného intra před už pořádně zaplněný sál. Letos slaví třicet let existence a bylo vidět, že si za tu dobu vybudovali věrné publikum. Tady rozhodně nešlo jen o lidi, kteří si přišli zajistit dobré místo na Hatebreed.

Hardcore nářez v Rock Café. Status Praesents oslavili 30 let a pokřtili singl Ready To Fly

Po keltském nástupu ale dorazilo něco jako atmosféra rockové zábavy ve Veverské Bítýšce. Chyběla akorát tombola. A vzhledem k tomu, že mě set moc nebral, začínal jsem svoje naděje upínat alespoň k případné výhře aku vrtačky nebo poukazu na deset kg palivového dříví. Ne, vyloženě zlý to nebylo, ale můj „půllitr piva“ to nebyl. Set sázel na povědomé postupy a přímočarost, které část sálu vítala, mně ale chyběl výraznější nápad. Na featu se objevil i Aleš aka Metaligathor, ale ani to mě z letargie nevytrhlo. Status měli komu hrát, svou cílovku nejspíš pobavili, jen mě jejich třicetileté oslavy tak nějak minuly.

Life of Agony večer stočili zase úplně jinam. Jejich směs alternativního metalu, hardcorových kořenů a výrazných čistých vokálů se jednoduchému zařazení vzpírá už od debutu River Runs Red z roku 1993. V Arše včera vynikaly hlavně zpěvy: krásné, melodické, místy skoro jako návštěva z jiné kapely. Právě jejich kontrast s těžkým podkladem byl zajímavý, celý set mě ale nedokázal pořádně vtáhnout. Pozornost pořád tak nějak utíkala.

Baskytarista Alan Robert přitom vedle muziky umí pracovat i s jiným žánrem, a to hororem. Je autorem komiksů a série hororových omalovánek The Beauty of Horror. Koncert ovšem žádný horor nebyl, jen mu z mého pohledu scházelo nějaké to napětí a pár „lekaček“. Publikum se ale relativně bavilo, ruce šly nahoru, hlavy se rozhýbaly do pozvolného headbangingu a vznikl i menší circle pit.

Před Hatebreed už se ovšem tlak v sále dal krájet. A když na úvod spustili I Will Be Heard, všechno do sebe okamžitě zapadlo. Zvuk měl sílu i čitelnost, bohaté efekty podporovaly nápor z pódia a publikum se konečně dalo pořádně do pohybu. Žádné pozvolné rozehřívání. Hlavní kapela večera dorazila v plné síle.

Hardcore zachvátil Palác Akropolis: Hráli Madball a Hatebreed

Jamey Jasta ve slušivém dresu (včera působil jakoby od posledně omládl o deset let) Hatebreed ft. Vegas Knights řídil dění s naprostou samozřejmostí. Když se mezi songy zeptal, kdo už byl na světě v roce 1997, nabízelo se při pohledu kolem odpovědět: tady asi všichni, haha.

Nad hlavami se objevovaly i něčí nohy, z čehož usuzuju že crowdsurfing probíhal. Se svými 179 centimetry jsem ale klasicky neměl zrovna panoramatický zážitek. Hatebreed každopádně dokázali energii udržet a dál stupňovat, aniž by se jejich set začal jakkoli slévat. Tohle tě donutilo prošoupat střevíce.

Výborně mezi známé skladby zapadaly i novější věci. Nepůsobily jako povinná odbočka, kterou je potřeba přečkat do dalšího hitu. A když zhruba v polovině setu přišla pecka Destroy Everything, byl to jeden z vrcholů koncertu, který měl laťku vysoko už od úvodních vteřin.

Od Hatebreed jsem čekal hodně. Přesto mě překvapilo, jak přesvědčivě dokázali má očekávání překonat. Po zvukově problematickém startu a dvou vystoupeních, která mě příliš nezasáhla, přišel hardcore s přesně takovou intenzitou, kvůli jaké má smysl chodit na koncerty. Tenhle večer tedy měl naprosto jednoznačného vítěze.