RECENZE: AC/DC jako parodie sama sebe? V žádném případě! Power Up je comeback roku

AC/DC

Power Up

Skladby:
Realize, Rejection, Shot in the Dark, Through the Mists of Time, Kick You When You’re Down, Witch’s Spell, Demon Fire, Wild Reputation, No Man’s Land, Systems Down, Money Shot, Code Red

12 skladeb / 41 minut

Vydavatel: Columbia Records / Sony Music

Abychom nejdřív vyjasnili pozice, redaktoři Roman Jireš i Tomáš Rumler v prvních dvou bodech recenzního duelu popisují svůj vztah k AC/DC. Líčí své první setkání s kapelou a vysvětlují, proč se jim australští pekelníci dostali pod kůži. V dalších pěti bodech pak probírají album Power Up pod drobnohledem. Zmiňují vlastní očekávání, nejsilnější i nejslabší momenty nové nahrávky, místy poučeně zabrousí do historie. Dokáží se dva fanoušci tvrdé hudby v mezigeneračním duelu shodnout?

Objev jménem AC/DC

Roman Jireš: Byl konec roku 1980 a já jsem jako středoškolák vyrazil na tehdy populární poslechový mejdan do bytu kamaráda na pražském Jižním Městě. Všichni z mého okolí tehdy poslouchali Pink Floyd, takže jsme sjeli desku Dark Side of the Moon a chystali se na Olympic a jejich Prázdniny na Zemi…?, když se majitel bytu pochlubil, že na burze koupil starší desku mně tehdy neznámých AC/DC. Otevřeli jsme tedy další pivo, dali na gramofon vinyl High Voltage a hned úvodní pecka It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock’n’Roll) většinu z nás přibila k podlaze. Ten ostrý zvuk a kovové kytarové riffy! Na Olympiky ten večer už nedošlo a já neodešel, dokud jsem si to album nenahrál na kazetu. Ještě při cestě z mejdanu jsme se loučili pokřikem T.N.T.!

Tomáš Rumler: K hudbě obecně mě přivedl taťka. Na rozdíl od něj vrstevník AC/DC nejsem, přesto si už nevybavím, jakou jejich skladbu jsem slyšel jako první. Vlastně si ani nevzpomínám, zda mi AC/DC pustil nejdřív on, nebo jsem viděl klip na MTV. Ta byla začátkem 90. let skutečně hudební televizí a já si díky ní značně rozšiřoval obzory. Zcela jistě ovšem vím, že mezi první CD, které jsem zařadil do mé tehdy vznikající sbírky, patří živák z roku 1992 s prostým názvem AC/DC Live.

Proč mi přirostli k srdci?

Tomáš Rumler: AC/DC mají patent na hity. Dokazují, že v jednoduchosti je krása. Jsou jedineční. Zároveň myslím, že takhle mohou fungovat jenom jako celek. Brian Johnson určitě není nejlepší zpěvák v rockové historii. Angus Young neohromí rychlostí nebo riffy, u kterých by si jiní hráči lámali prsty. Všem se vybaví hlavně jeho školní uniforma, což je vlastně dost nespravedlivé. Cliffa Williamse si na pódiu skoro nevšimnete. Phil Rudd v žebříčku nejlepších bubeníků asi také nebude figurovat po boku Davea Lombarda. Jenže v jejich podání padne každý tón přesně tam, kam má. Mít vlastní styl je pro úspěšnou kapelu bytostně důležité, AC/DC ten svůj vybrousili k dokonalosti.

RETRO: AC/DC na Strahově před dvaceti lety: Muzika čněla nad show, předkapelou byli Rammstein

Roman Jireš: Od prvního poslechu mě oslovila jejich jednoduchost, nikoliv však primitivnost. A taky jasná image, která samozřejmě pracuje s nadsázkou a jen hlupáci mohli AC/DC považovat za fanoušky satanismu. Líbí se mi, že jsou věrni žánru bez ohledu na trendy i to, jak díky tomu „nekamarádí“ s klávesisty. Mám rád kapely s příběhem a tahle parta má za sebou přímo celý román. Vždyť o rozpadu skupiny uvažovali už v roce 1980, kdy Bon Scott zemřel na otravu alkoholem, ještě v tom samém roce ale s novým zpěvákem Brianem Johnsonem vydali své nejúspěšnější album Back in Black. V roce 2014 odešel ze zdravotních důvodů kytarista Malcolm Young a nahradil ho synovec Stevie Young. Kvůli problémům se zákony a alkoholem dvakrát z kapely odešel bubeník Phil Rudd. Ani jednou ne zcela dobrovolně, teď je ale zpět! Johnsonovi hrozila nedávno ztráta sluchu a v Praze místo něj před čtyřmi lety zpíval Axl Rose. A nyní je Brian Johnson zpět!

Očekávání

Tomáš Rumler: Když se potvrdily zvěsti o tom, že se stará parta dala zase dohromady a nahrála nový materiál, dostavila se radost. V tomto případě nebylo nutné zabývat se otázkou, jak bude nová deska znít. Nehrozilo, že by třeba Brian Johnson začal koketovat s growlingem. Power Up je zároveň první deskou po smrti Malcolma Younga a třebaže je uveden jako spoluautor, jeho dohled nad celkovým výsledkem už chyběl. Navíc nešlo opomenout fakt, že někteří z kapely za sebou mají celkem složitá životní období. Moje očekávání tedy odpovídala pohledu realisty, který vždy raději počítá s horší variantou. Podobné pocity mohli mít posluchači před 40 lety. I tenkrát se skupina musela vyrovnat s absencí jednoho z lídrů, když zemřel Bon Scott.

Roman Jireš: Očekávání byla velká, nicméně je doprovázely smíšené pocity. Jako příjemné překvapení jsem vzal informaci, že se dala znovu dohromady sestava z alba Rock or Bust a Axl Rose zůstal v historii kapely pouze epizodou. Radost ale vystřídaly obavy, zda se nebude jednat o album rockových matadorů, kteří chtějí na stará kolena ještě něco vydělat na svém zavedeném jménu. Člověk se za hudební idoly svého mládí stydí tuze nerad. Pesimistické myšlenky zaháněla na ústup účast osvědčeného producenta Brendana O’Briena a pevná víra, že tak slabé album, jakým se před lety ukázalo Flick of the Switch, AC/DC snad už nevypustí.

Malcolm Young - Nenápadný vůdce AC/DC

První poslech

Roman Jireš: Po pár vteřinách bylo jasno, nedá se ale říct, že se AC/DC vyloženě opakují. Oni prostě mají svůj neměnný styl podobně jako například Status Quo, které kvůli tomu milují miliony fanoušků po celém světě. AC/DC si moc dobře uvědomují, že v jejich případě není na experimenty nikdo zvědavý. A tak fanoušci dostali to, co chtěli - ostré logo, školní uniformu a šortky Anguse Younga i atmosféru plnou rock’n’rolu a sexu. Tady nemá žádná přeslazená balada místo. Ani jedna z tuctu nových skladeb se nedá srovnat se starými hity Thunderstruck, You Shook Me All Night Long nebo Highway to Hell, ale čekal to snad někdo? Dříve příliš vysoko položená laťka je problém i Rolling Stones, Deep Purple, Guns N' Roses a dalších rockových klasiků.

Tomáš Rumler: V podstatě okamžitě je evidentní, že tahle deska se povedla. Až se člověk stydí, že vůbec pochyboval. Při pohledu na fotky Phila Rudda v soudní síni by si ale asi někdo těžko nevsadil, že bude ještě schopen takového výkonu. Energie z nahrávky srší do všech stran. Od prvního úderu do bicích, od okamžiku, kdy se Brian Johnson mihne kolem mikrofonu. Tomuhle chlápkovi, že je 73 let? Pak se rozezní struny Angusovy kytary a startuje cesta časem zpět až někam do 80. let. Při pohledu na obal se chce vykřiknout: Back in Red! Jedno staré klišé praví, že rockeři do penze neodcházejí. AC/DC toto tvrzení podtrhli minimálně třikrát.

Nejslabší moment Power Up

Tomáš Rumler: Byť Demon Fire začíná podobně jako Whole Lotta Rosie, tak vinylovou terminologií řečeno: strana A je silnější. Ale vyloženě slabý moment na Power Up není. Kdyby bylo nezbytné vyřadit jeden song, volba by padla na Wild Reputation, a to hlavně kvůli textu, který je přeci jen příliš repetitivní. Z lidského hlediska je mrzutá ztráta Malcolma, kdyby se ale teď někdo probudil po letech v bezvědomí, vážně pozná, že rytmickou kytaru obsluhuje Stevie Young? Pokud ano, musel by Brian Johnson svou čepici nejen smeknout, ale možná i navždy zahodit.

Roman Jireš: Souhlasím s Tomášem, že vyloženě slabý moment na Power Up není. Když už to musí být, za relativně slabší bych možná označil uhlazenější kousek Through the Mists of Time, ve které je Johnson trochu zaměnitelný s Danem McCaffertym z Nazareth. Jinak nahrávka plyne pěkně, bez výrazných vzletů a pádů, a pro mnohé by mohla být vzorem, jak může kapela důstojně umělecky stárnout a vyrovnat se s odchodem zásadních členů.

Nejsilnější moment Power Up

Roman Jireš: Úvod s peckami Rejection a Shot in the Dark, při nichž si posluchač uvědomí, že tahle elektrika pořád kope a pozůstalí ani navrátilci se nezpronevěřili značce AC/DC. Tvrzení, že v jednoduchosti je krása a méně je někdy více, už jsou trochu klišé, nicméně v tomhle případě to sedí naprosto přesně. Těžko říct, jak dalece se na tom podílela technická kouzla ve studiu, ale hlas seniora Johnsona je prostě pořád obdivuhodný. Album nekráčí k pomyslnému vrcholu, ale i na závěr si kapela nechala skvělé kousky jako Systems Down nebo Money Shot. Nahrávka má navíc „vinylových“ jednačtyřicet minut, takže staré dobré časy může připomenout i samotná stopáž.

Tomáš Rumler: Podle mě je vrcholů víc, ale je pravda, že úvod je neskutečně nabušený. Vybrat pár pecek na oživení koncertů, kterých se snad brzy dočkáme, bude hračka. Realize, Rejection i Shot in the Dark jsou hity na první dobrou. Mají všechno, co k AC/DC patří. Kdokoliv je musí během pár sekund lehce identifikovat, i kdyby Brian Johnson místo sluchu začal ztrácet hlas. Pokud bych měl jako vrchol označit jen jednu jedinou skladbu, pak to bude bez debat Through the Mists of Time. Houpavým tempem připomíná You Shook Me All Night Long. Nejedná se přitom o typickou ukázku tvorby. Melancholie k AC/DC nepřitáhla miliony fanoušků, teď jim ale sluší.

George Young - šedá eminence v pozadí AC/DC

Celkový dojem

Tomáš Rumler: Comeback roku. Poslech dvanácti čerstvých kousků AC/DC přímo vybízí k rekapitulaci. Každý se může vrátit až tam, kam ho pustí vlastní paměť, sbírka desek, případně archivy streamovacích služeb. Všechno zní jako něco, co už bylo touto bandou v minulosti nahráno. Originalita? Nula procent. Autentičnost? Sto procent. Nálada po dohrání poslední písničky? Sto procent. A právě o to v případě AC/DC celé ty roky jde. Nezanedbatelný je také symbolický efekt alba - celý svět je v roce 2020 naruby a možnosti cestování, například za muzikou, jsou omezené. Díky Angusovi a spol. se posluchači ocitnou na málem ztraceném ostrově, který je vůči změnám naprosto imunní.

Roman Jireš: Je skvělé, když se kapela ani po téměř padesáti letech činnosti nestane vlastní parodií a pořád má co nabídnout. Aktuální album sice nezastíní dunění For Those About to Rock (We Salute You), ani hluk zvonů Hells Bells, ale pár nových pecek si zaslouží být součástí playlistů koncertů, které budou doufám po vydařené nahrávce následovat. Až se AC/DC v Česku představí i popáté, určitě si to nenechám ujít. A čtenářům doporučuji totéž. Možná se to vzhledem k celosvětové pandemické situaci zdá jako příliš smělý plán a nesplnitelný sen, ale tahle kapela toho dokázala překonat už mnoho.

Hodnocení:

Roman Jireš: 4/5
Tomáš Rumler: 4,5/5

Text: Roman Jireš a Tomáš Rumler, foto: Sony Music
Témata: AC/DC, Brian Johnson, Stevie Young, Angus Young, Phil Rudd, Cliff Williams