LIVE: Life of Agony, Prong a Tarah Who? rozdrtili pražské Futurum kytarovými riffy na prach

Life Of Agony
Praha, Futurum Music Bar
21. 1. 2023

Klub Futurum se začal naplňovat dychtivými fandy již před sedmou hodinou večerní, takže brzy bylo jasné, že bude zcela zaplněn, ostatně pořadatelé avizovali, že je koncert vyprodán. V osm hodin to na pódiu začali rozjíždět Tarah Who? z Los Angeles a jak se ukázalo, vůbec to nebyl ten typ předkapel, které hrají jen kosmetickou roli a jsou takříkajíc do počtu. Hlavní pozornost na sebe strhávala hezká dlouhovlasá dračice Tarah G. Carpenter s potetovanýma rukama a kytarou, do níž mlátila až punkovým způsobem.

Její obrovské charisma naplňovalo celý sál až psychedelickou atmosférou – projev, na pomezí Patty Smith za úderné post punkové a syrové grunge hudby, kterou umocňoval svou hrou a energickými pohyby fousatý a vlasatý Sandokan na basu a hezká, občas mírně nepřesná bubenice, ukázal velký potenciál této kapely, která ve zhruba půlhodinovém setu přehrála hlavně skladby z posledního alba The Collaboration Project, z nichž nejzajímavější byla nakažlivá Sell It the World. Jak mi po koncertě v rozhovoru pro iREPORT Tarah prozradila, z celého turné a přijetí fanoušky jsou nadšení a v roli předskokanů Life of Agony budou až do března, přičemž leden a únor se koncerty konají na pevninské Evropě, zatímco celý březen budou křižovat britské ostrovy, jen v pozici druhého headlinera vystřídají Prong další velikáni HC scény, Madball.

Kolem deváté hodiny přišel čas na veterány Prong – a strhla se velká hardcore / thrash bitva. Tato kapela, která si získala velké renomé hlavně v devadesátých letech minulého století, ostatně založená byla už v roce 1986, zcela otočila poměr mezi kapelou na pódiu a fanoušky pod pódiem. Zatímco v setu předkapely byla jedinou, kdo skočil z pódia mezi fanoušky, samotná Tarah (bez kytary), tak u vystoupení Prong se postupně střídali skokani na pódiu z řad fanoušků a dodávali tak celému našlapanému vystoupení tu pravou nefalšovanou HC šťávu. Prong to drhli pěkně od podlahy, charakteristické pískavé kytarové riffy Tommyho Victora (který působil i v kapelách Danzig či Ministry) se nesmazatelně zarývaly pod kůži a v předních řadách vyřezávaly z uší hlemýždě, jeho kytary Schecter Guitar Research dostaly řádně zabrat a pot stříkal na všechny strany.

Největší ohlas měly zákonitě skladby z těch nejznámějších alb, jakými bylo první album Prove You Wrong z roku 1991, se kterým se podařilo Prong prorazit, či z následujících desek Cleansing z roku 1994 a Rude Awakening z roku 1996. Nejvíc se samozřejmě vryla do mozku Snap Your Fingers, Snap Your Neck, která získala díky nesmrtelnému riffu v devadesátkách kultovní status. Celý koncert odehrála trojice muzikantů nadoraz, hlavní postava Tommy Victor se překvapivě dost usmíval a i při složitějších kytarových sólech, kterých však nebylo příliš, jelikož u hudby Prong je hlavní pozornost upřena na zásadní riffy, zatímco basák chrlil na všechny strany své grimasy a s basou v opačném gardu (zleva doprava) si opravdu velice rozuměl. Velmi překvapil bubeník, jehož pestrá a zároveň razantní hra se dvěma kopáky a množstvím až strhujících přechodů byla excelentní. Hodinka utekla jako bláto z potních žláz, v němž se pod pódiem topili strhující skákající fanoušci, a následoval zlatý hřeb večera.

Life of Agony si dobře pamatuji z roku 1996, kdy předskakovali americkým thrashmetalovým titánům Anthrax na jejich celosvětovém turné. Tehdejší koncert ve sportovní hale v Ostravě byl sice výborný, nicméně nutno poznamenat, že právě v klubu vynikne jejich HC /crossover /grunge sound s pomalými pasážemi a procítěným bolestivým zpěvem s texty plnými krve, zloby a násilí nejlépe. Vybavuji si tehdy zpěváka Keitha Caputa v bílé košili, který většinou jen postával za mikrofonem, sem tam trochu poposkočil, takže veškerá show byla hlavně na kytaristech. Po koncertě jsem tehdy s malým trochu zamlklým sympaťákem  Keithem Caputem dělal rozhovor, ale od té doby uběhla již pěkná řádka let a nyní se stejná osoba jmenuje Mina Caputo a od roku 2011, kdy prohlásila, že je transsexuálem s opačnou totožností, je ženského pohlaví.

Nicméně na hlasových dispozicích to nebylo příliš znát, charakteristické smutné vyznění zůstalo téměř totožné. Co se naopak oproti 27 let starému koncertu změnilo, byl pohyb a nasazení zpěvačky a mírně i její ženský výraz. Mina Caputo doslova od úvodních tónů skotačila po pódiu jako agresivní červ a had v jednom, občas se zavlnila, občas téměř plazila, každopádně dokázala dostat fanoušky řádně do varu, k čemuž napomáhala až pohybové agresivní hra obou kytaristů. Zvuk byl každopádně alespoň v první polovině sálu bezchybný (v zadní části byla až příliš zvýrazněná basa na úkor valivé hutné kytarové stěny).

Až dvojnásobně vzrostl počet skokanů z pódia (ne každý byl řádně zachycen jinými fanoušky), někteří z fandů se až příliš sápali na zpěvačku (což si s jedním až příliš odvážným fandou Mina vyříkala tak, že mu kolem krku omotala šňůru mikrofonu a ukázala co se stanem, když se nezklidní), v druhé půlce koncertu se pak utvořilo legendární kolo pod pódiem, kde do sebe fanoušci točící se v kruhu někdy až příliš chaoticky naráželi, což je ostatně účel takového typu fanouškovské zábavy. Hrály se převážně písně z prvních dvou alb, metal/crossoverového  River Runs Red (1993), které bylo mimochodem časopisem Rolling Stone nominováno mezi 100 největších metalových alb všech dob a Ugly (1995), na nichž se Caputo pomocí textů a hudby vyzpívává z dětství a dospívání ve světě chudoby, násilí a zločinu poté, co byl/byla odložená svými drogově závislými rodiči.

Koncert to byl skutečně parádní a je jen velká škoda, že kapela po dvou výborných albech se na konci devadesátých let odmlčela, Keith Caputo vydal sice zajímavé, ale nijak komerčně úspěšná sólová alba a vzestup Life of Agony se na dlouhou dobu zadrhl. Navázat se na veliký úspěch se nyní snaží kapela vydáváním nových alb (to poslední velice dobré Sound of Scars vyšlo v roce 2019) a tímto vzpomínkovým turné, které má po celé Evropě velkou pozornost hudební veřejnosti. Všechny tři kapely předvedly energické show, kterým nechyběly nápaditost, energie, stage diving, stříkající pot a testosteron či pískaní v uších, což vše neodmyslitelně patří k takovému hudebnímu stylu. V hlavě však po skončení skvělého koncertu zůstaly i melodie, které ne a ne dostat z hlavy i den poté, což je výborná známka toho, jak kvalitní kapely a jejich starší alba byla a jak tato magie působí na fanoušky stále i v dnešní době.

Text: Aleš Materna, foto: FB Life Of Agony - wojtek_dobro, FB Tarah Who? - SztukMix (ilustrační)
Témata: Life of Agony, Prong, Tarah Who?, Futurum Music Bar, Praha