LIVE: The Lumineers byli v pražské O2 areně hudebně poctiví, ale co se týká emocí, velká bída

The Lumineers
Praha, O2 arena
24. 4. 2025

Do Prahy přivedla The Lumineers, tedy vlastně americké duo Wesley Schultz a Jeremiah Fraites doplněné dalšími výbornými muzikanty, hned druhá zastávka evropské části světového turné, které odstartovalo ve středu ve Vídni. Náš kontinent bude jejich koncertním domovem až do posledního květnového dne, po celé léto a značnou část podzimu si je pak můžou užívat příznivci v USA a Kanadě.

Večer zahájil písničkář Michael Marcagi, který se pak ještě jednou na pódium vrátil, ale o tom až později. Podle rozpisu měly hvězdy večera začínat už dvacet minut po něm, čekání ale nakonec bylo čtyřicetiminutové.

The Lumineers vyprodali Forum Karlín i s novým albem III v zádech

The Lumineers přijeli představit páté studiové album Automatic, pochopitelně zazněl i průřez tím nejlepším a u fanoušků nejoblíbenějším z jejich tvorby. Poměrně obsáhlý průřez, což je u kapely, kde máte pocit, že vlastně celou dobu posloucháte jednu, maximálně tři písně, docela výzva. Bylo jich přes třicet.

Na skvělém koncertě, který má úžasnou energii a atmosféru, kde to prostě jede, emocí je plno, tam je i padesát málo. „Silné melodie, srdečný projev a imponující historie, která zahrnuje nominace na Grammy…,“ píše se v pozvánce na koncert. Silné melodie, dobře, jedna, ta samá, ve všech písních, a nijak extrémně chytlavá. Imponující historie neoddiskutovatelná, ta však skvělý koncert nedělá. Srdečný projev se nekonal. Byl to vlastně dobrý koncert, ale stačí to? Profesionální, skvěle vyladěná světla i projekce. Skalní fanoušci milující The Lumineers si koncert jistě užili a odcházeli plně uspokojení. Celkově jsem ovšem příliš zapálení a nadšení u publika nepozorovala. Průběžně se objevovalo a projevovalo, bylo ho ale neskutečně maličko.

Třeba je to tím, že s „poukrfejsem“ moc emocí nevyvoláš. Wesley Schultz měl totiž po celou dobu kamennou tvář. Když zpíval, když hovořil k publiku, když děkoval. Poté, co to udělal poprvé – poděkoval bez pousmání, připomněl, že je letos kapele dvacet let, hodilo by se projevit špetku dojetí, nebyl tam ani náznak radostné jiskřičky v oku. Tehdy by mě ani nenapadlo, že se to při příští promluvě k fanouškům nikam neposune. No, a když děkoval na konci koncertu a při tom si tak jako lehce na vteřinku klepnul dlaní na srdce, až mě to rozesmálo. Jako byste říkali svojí lásce „miluji tě“ stejným tónem a se stejným gestem jako „ach jo, zapomněl jsem koupit rohlíky“.

Druhá polovička ústředního dua Jeremiah, multiinstrumentalista, který obsluhoval hlavně bicí a klavír, je občas showman, jenže Wesley, zpěvák s kytarou, ozdobený zapletenými copy, s kloboukem i bez, byl po celou dobu v centru pozornosti, a tak úsměvy, perfektní muzikantské výkony a energie ostatních členů v jeho stínu poněkud pohasínala. Situaci nezachránilo ani to, že se při jedné z písní vydal pod pódium a zpívajíc prošel mezi publikem téměř až ke zvukaři a pak směrem doprava k tribuně. To byl jistě pro fanoušky, kteří se nečekaně ocitli pár desítek centimetrů od něj, ohromný zážitek.

RECENZE: The Lumineers jsou na třetí desce závislí na lásce k rodině

Na koncertech platí, že si kapela a publikum vzájemně předávají energii, což pak tvoří celkovou atmosféru. Na tomto koncertě to moc nefungovalo. Aby lidé tleskali do rytmu, musel většinou začít roztleskávač na pódiu. Když se svítilo mobily, světýlek bylo poskrovnu. Publikum po každé písni tleskalo, někdy jásalo, někdy byly krátké nadšené projevy i v průběhu písniček, hvízdalo se. To všechno ale vždycky opravdu podivně, pro mě naprosto nezvykle, velmi krátce.

Zvuk bylo nutné postupně vyladit. Například bicí byly při první písni opravdu hodně nahlas. Zhruba v první třetině vystoupení byly podivně nazvučené i zpěvy, takže Wesley chvílemi zněl jako by mu některé tóny ujížděly. Nebo že by snad zpíval trochu falešně? Vokalistka a houslistka Lauren Jacobson s ním zpočátku vůbec neladila. Zpěvy se naštěstí kolem čtyřicáté minuty vystoupení zcela srovnaly.

Z albové novinky Automatic, která vyšla letos v únoru, zaznělo deset z jedenácti skladeb. Pilotním singlem Same Old Song kapela vystoupení v pražské O2 areně zahájila. Následně zazněly tři kousky z třináct let starého debutového počinu nazvaného stejně jako kapela, tedy The Lumineers. Po nich přišel další prostor na další kus z toho nejnovějšího v podobě písně You're All I Got. Třetina setlistu tedy patřila stále ještě poměrně čerstvému albu, další dvě byly poskládané z materiálu ostatních čtyř desek s tím, že na každou připadal zhruba stejný podíl písní. Prostor se našel i na covery. Na jeden z nich Walls (Circus) z dílny Toma Pettyho a The Heartbreakers se vrátil předskokan Michael Marcagi.

Velmi působivě a až filmově atmosféricky působily písně, které začínaly kupříkladu jen zpěvem doprovázeným hrou na klavír, po chvíli se přidaly housle, případně i zbytek na turné šestičlenné kapely. Nebo když při jedné z písní seděli zpěvák Wesley a multiinstrumentalista Jeremiah, v této písni klavírista hrající na křídlo, vedle sebe a zády a hezky souzněli.

Jednu z nejsilnějších reakcí publika si The Lumineers vysloužili za píseň Cleopatra ze stejnojmenného alba. Právě ta měla něžný pozvolný start a pak se pořádně rozjela v jednu z nejenergičtějších. Za zády kapely se zároveň objevila projekce oné Cleopatry z přebalu desky a po stranách velké kočky. O nabuzující momenty se opakovaně postaral i pianista bosky poskakující po svém nástroji a při tom roztleskávající publikum. Hezké propojení kapely a fanoušků se projevilo při písni Ophelia, kdy právě publikum zpívalo: „O-ophelia“.

Přídavek začal pomalou skladbou. Pokračoval představením muzikantů, kdy největší ohlas sklidila jediná dáma v kapele a následně Jeremiah a Wesley. Všichni jsou bez nejmenších pochyb vynikající muzikanti, povětšinou multi-instrumentalisté, za což jim patří velká poklona a uznání. V průběhu koncertu se také hodně stěhovalo, právě z toho důvodu, že různí členové uskupení při různých písních obhospodařovali různé hudební nástroje, hlavně klavíry, perkuse, kytary, a ne vždy to navíc bylo na stejné straně pódia, zazněly i akordeon a mandolína. Wesleyho projevu by prospělo, kdyby věčné kvílení častěji proložil i hlasem v hlubší poloze, ta mu totiž velmi sluší.

Při úplném finále koncertu a zároveň i přídavku se postavila i část publika na levé a pravé tribuně. Kapela také vyzvala návštěvníky, aby šli do dřepu, ztišili se a v jeden moment vyskočili. Při té její hyper energické muzice, to bylo takové… milé.

Text: Liv Boková, foto: Pavlína Lindová
Témata: The Lumineers, Wesley Schultz, Jeremiah Fraites, O2 arena, folk, indie, rock