LIVE: Violoncellista Hauser roztančil O2 arenu, balancoval na hranici umění a kýče

Hauser
Praha, O2 arena
27. 10. 2023

Muži (někteří) uznale pokyvují hlavou, ženy jsou u vytržení. Ne, nepíšu zde o nějakém pornoherci, nýbrž o skutečně výtečném hráči na violoncello, vystupujícím pouze pod příjmením Hauser. Na začátku kariéry byla jeho spolupráce s jiným významným cellistou a dirigentem, ruským Mstislavem Rostropovičem. Ten si jej v roce 2006 vybral pro vystoupení v paláci Vecchio ve Florencii, a úspěch mu otevřel dveře na mnoho zahraničních festivalů s vážnou hudbou a do největších sálů Evropy. V roce 2011 založil společně s krajanem Lukou Šuličem duo 2Cellos, které si postupně získalo velkou oblibu mistrným provedením a hraním moderních písniček v úpravě pro dvě cella. Největší úspěch měli s předělávkou hitu Michaela Jacksona Smooth Criminal. Společně pak se svým programem koncertovali v těch největších sálech celého světa, často například v předprogramu Eltona Johna, se kterým Stjepan Hauser jezdil několik let jako člen doprovodné kapely. V roce 2019, po vydání svého pátého alba, si 2Cellos vzali přestávku a začali koncertovat samostatně.

Hauser uchvátil O2 arenu, rebel s cellem odehrál poutavou show

Stjepan Hauser nyní projíždí Evropu na svém velkolepém koncertním turné společně s desítkou spoluhráčů a pro fanoušky si připravil mix lákavých a známých hitů v úpravě pro jeho cello. A že se jedná o velkolepý a téměř geniální projekt dokázal už fakt, že se pražský koncert pro obrovský zájem fanoušků narychlo přesouval do O2 areny, která byla zcela vyprodána. Nutno poznamenat, že ze tří čtvrtin tvořily publikum ženy, a to ve věku od 15 do 80 let. Není se co divit – Hauser je znám nejen svou výtečnou hrou, ale také svou vyhlášenou a často až extravagantní show, v níž je on sám sobě tím hlavním sexy idolem ženských srdcí. Stačí mu k tomu jen se napít hltavě z láhve s vodou a fanynky propukají v smích a v očích se jim skví obdivný pohled. A což tedy, když se Hauser v rozepnuté žluté triko/košili, které mu odhaluje vypracované a urostlé tělo, vmísí do publika a obejde celou dolní plochu O2 areny, a u toho chvílemi hraje (když mu fanynky dovolí) – ženy z publika se nahrnou kolem něj a překonávají se mezi sebou v tom, která získá tu čest jej obejmout či jen si na něj sáhnout.

Celý koncert ovšem začal relativně poklidně a prvních pár romantických skladeb nedávalo vůbec tušit, v jakou karnevalovou estrádu se celé vystoupení v závěru promění. Hauser za decentního osvětlení a za doprovodu převážně ženského houslového uskupení s relativně jednoduchým, ale účelným doprovodem, uspokojil náročnější hudební publikum zahráním populárních melodií z filmů Titanic či Piráti z Karibiku, nechyběly Waltz či Tango, The Phanton of Opera od Andrew Lloyd Webera, ale i Caruso od Lucia Dalla, My Heart Will Go On od Celline Dion či song Halellujah od Leonarda Cohena, který již získal od svého vzniku stovky různých verzí od desítek vyhlášených umělců.

Pak ovšem nastala obrovská proměna, když na pódiu dostal téměř stejný, ne-li větší prostor doprovodný hudební band a odstartoval celou karnevalové show výborným bubenickým sólem. Najednou se z Hausera, do té doby usedlejšího úchvatného umělce v černém saku a košili, stal jako mávnutím kouzelného proutku sexy drak, jakýsi toreador a fotbalista oslavující titul mistra světa v jednom. Celé vystoupení se proměnilo v latinsko-americký karneval a tomu odpovídal i výběr skladeb – Livin´ La Vida Loca od Rickyho Marina, Voláre, Bamboléo od Gipsy Kings, Waka Waka od zpěvačky Shakira až po tradicionál Bella Ciao, vyřvávající v posledních letech z každého rádia – vše bylo pečlivě vybráno za jediným účelem – roztančit roztouženou část publika a většinu jich dostat až před pódium, i přesto, že plocha O2 areny byla osazena židlemi k sezení.

A vše se Hauserovi a jeho doprovodnému bandu podařilo dokonale. Ženy tančily, pištěly a vřískaly, černošský bubeník vyřvával jako na fotbale a ono to skutečně mělo až určitou fotbalovou atmosféru – místo fotbalových mužských fanoušků však byly v hlavní roli ženy, které si mohly dosyta užít pro ně zcela jistě báječnou atmosféru karnevalu a téměř diskotéky v jednom, hned v dosahu svého idolu, který se již ke konci téměř vůbec nevěnoval hraní na svůj nástroj, ale o to více tančil, polehával po pódiu, poskakoval, objímal se a dělal mnoho dalších skopičin, které se již v závěru téměř zvrhávaly v jakési orgie čirého a bezuzdného bláznovství, připomínající téměř cirkusovou estrádu.

Stjepan Hauser je zajisté skvělý hráč na violoncello a svým současným projektem dokázal, že je i skvělým bavičem a showmanem, a o to více pak obchodníkem. Bohužel se v druhé polovině vystoupení stává již mnohem více klaunem, který jakoby zcela náhodou umí občas zahrát nějakou tu latinsko-americkou odrhovačku, a to ještě ne úplně celou, protože často k tomu díky mnoha dalším aktivitám na pódiu i mimo ně nemá příležitost.

Hauser je krásnou ukázkou toho, do jakých výšin může téměř geniální hudebník vystoupat (či klesnout). Kdyby zůstal u klasického repertoáru, hrál by dále v prestižních sálech celého světa vážnou hudbu, ale znalo by jej, mimo znalců vážné muziky, jen velice málo běžných posluchačů. Aby ovšem vyprodával ty největší haly pod svým vlastním jménem, musel se snížit ke kompromisu hraní líbivých romantických balad a karnevalových pouťových odrhovaček, které se skutečným virtuózním uměním už mají jen málo společného. Ovšem ať tak, nebo tak, je úctyhodné, jakou fanouškovskou základnu má nejen v Česku, ale i po celém světě. A být úspěšným, i když často podbízivým a na hranici umění a naprostého kýče balancujícím umělcem s plnými sály hezkých žen (a jejich mužů, manželů či milenců), je taky veliké umění.

Text: Aleš Materna, foto: Radoslav Vnenčák
Témata: Hauser, O2 arena, violoncello, The Player