RETRO 90s | Slavné Black Album Metalliky a dobová recenze z roku 1991

Album obsahuje dvanáct písní v celkové délce bezmála šedesáti tří minut. V téhle souvislosti se nabízí otázka, zda je taková délka to pravé, jestli udrží hudba plná dynamiky a zvratů posluchače po celou dobu ve střehu a schopného vnímat všechny jemné aranžerské finesy. Je to určitě velice individuální, ale já mám pocit, že po třičtvrtě hodině lidé ani nebudou vnímat, co poslouchají. Což je v tomhle případě jistě škoda.

RETRO: Metallica v Praze v roce 2008 - Samé hity, ohňostroj a instrumentální zdatnost

Patrně největší rychlá hitovka (Enter Sandman) zaútočí na posluchače hned na samém úvodu desky. Po krátkém kytarovém intru se rozjede hudební stroj a předvede, co je v něm ukryto. Hutné kytary, dunivá basa, změny rytmů, pomalá mezihra s "odříkávačkou".  Není proto žádný div vidět klip k tomuhle kousku na MTV v předních lajnách disco hitparád, kde se náramně vyjímá. Další věc (Sad But True) působí značně těžkopádně a pomalu. Naznačí tím, že celá deska je pomalejší než starší fláky, o to více je však znát aranžerské pilování do nejmenších podrobností. Dojem pomalosti naruší až poslední kus The Struggle Within, který lehce připomíná Damage, Inc z "Mastru".

Deska se tentokrát obešla bez tradičních instrumentálek. James Hetfield by asi nemohl vydržet nezpívat. Není to však na škodu. Jeho pěvecký projev je oproti minulosti daleko bohatší a pestřejší, což se uplatňuje zvláště v baladách The Unforgiven a Nothing Else Matters a také v rychlé Through The Never.

VIDEO: Takhle šíleně to vypadalo, když hrála Metallica pro 1,6 milionu fanoušků v Rusku v roce 1991

Velký kus práce odvedl na celém LP Kirk Hammett. Co skladba, to jinak pojaté sólo, s jiným zvukem, s jiným drivem. No prostě zázrak. Zajímavě působí užití kytarového syntezátoru se smyčcovým rejstříkem k podmalování spodku v již zmíněné Nothing Else Matters. Nebo poprvé použili to, čemu se zatím vyhýbali - klávesový syntezátor? Vnitřní obal nám toto rozluštit nepomohl.

Metallica: Jaký byl její první koncert v Česku v roce 1993?

Poněkud v útlumu oproti předcházejícímu albu se projevuje Lars Ulrich, což však nic nemění na celkové kvalitě jeho hry. Že by bouchal podle pravidla: méně znamená někdy více? A zbývá ještě Jason. Co napsat k němu? Poslechněte si pozorně jeho prsty v Wherever I May Roam a možná vás napadne, že povyšuje basu z ústraní pouhého rytmického nástroje do rovnocenné polohy se šestistrunnou kytarou.

Co dodat závěrem. Závratná doba devíti měsíců (jak příznačná délka pro vznik, že?), kterou strávili ve svém studiu One On One Recording, než vypustili do světa své nejnovější dílo, je dost paradoxní ve srovnání s obvyklým českým šibeničním týdnem. A výsledek také podle toho vypadá. Vřele doporučuji všem toto elpo k poslechu, protože si můžete být takřka jistí, že uslyšíte Long Play roku 1991.

Nebo může být ještě někdo lepší?

Text původně vyšel v časopisu Rock Report č. 2/1991.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.

Text: Zdeněk "Steve" Kintr, foto: archiv Rock Reportu
Témata: Metallica, James Hetfield, Kirk Hammett, Lars Ulrich, Rock Report, retro, metal