Vydáno 05.11.2017 | autor: Lucie Šimůnková
Každý máme ve svém okolí nějakou kapelu, o které jsme přesvědčeni, že je ta nejlepší na světě a že by měla být fakt slavná. Jenže všechna sranda končí, když se dozvíte, že se o tu kapelu zajímáte pouze vy. A i přesto, že může být sebelepší, rádia ji nehrají, televize nepouští a promotéři koncertů nechtějí. Je to začarovaný kruh, ze kterého se opravdu těžko vystupuje.
BLOG: Co Čech, to muzikant. Ale kde jsou ty peníze?
Známe to všichni. Už ve školce nás rodiče posílali na hodiny flétny. Někoho hudba chytla a koho ne, ten začal hrát pravděpodobně fotbal nebo se vzhlídnul v kariéře profesionálního hráče videoher. Pokud jsme neměli hudební vzdělání odmala, v pubertě pravděpodobně každýho kluka aspoň jednou napadlo, že na muzikanty letí nejvíc holek, a tak se alespoň každý druhý pokusil naučit kytarový riff Smoke On The Water. Ten, komu to celkem šlo a nějakou tu kost přeci jen sbalil, založil s kámošema z hospody tu nejlepší kapelu široko daleko.
Pak tu je však další možnost, a to vystudovaný muzikant, který na rozdíl od borců z hospody neumí bohužel vůbec nic jinýho než na tu kytaru hrát, a tak škudlí každou korunu a doufá, že ho hudba jednou bude fakt živit.
Před pár měsíci jsem kývla kamarádům z kapely RTY, že jim budu dělat jakési oficiální zastoupení. Mimochodem, RTY jsou opravdu nejlepší a jednou je čeká velká sláva. A to i bez mojí pomoci. Využívám tak vážený a snad i čtený prostor tohoto hudebního plátku, abych vám řekla, že na kapelu RTY fakt někdy běžte.
V Brně žiju opravdu dlouho, a tak jsem jim slíbila, že jim pomůžu hledat příležitosti, kde si můžou zahrát. Člověk si prvně řekne: "No jasně, to je pár emailů na fesťáky, městský slavnosti a bude to." No to určitě! Je to pořádnej full-time! Vsadím se, že každý muzikant potkal ve svém životě nějakou nadšenou kámošku či přítelkyni bubeníka, která se vzhlídla v manažerce buď za vidinou velkých peněz nebo divokých večírků v backstage a kapelové dodávce. Nebudu vám kecat, já si to prvně taky myslela. Ona je ale realita úplně jiná.
Promotéři klubů nechtějí neznámé kapely. Ty nemají tak velkou fanouškovskou základnu na to, aby naplnily a zaplatily klub. Často si musí sami zaplatit cestu. Když nejsou peníze na muzikanty, nejsou ani na manažerku. I když jste sebevíc přesvědčeni, že vaše nově natočené CD je úžasné a ten singl by se parádně výjimal na největších rádiových stanicích, dramaturg se ani nenamáhá vám napsat odmítavý email. Co si budeme říkat, ani tiskové zprávy šéfredaktorům hudebních časopisů většinou nefungují. No, s největší pravděpodobností to tu kočku přestane brzo bavit a kapele nezbyde nic jinýho, než se začít starat zase sama o sebe. Je to začarovaný kruh, a tak se vás tu veřejně ptám: Jak to teda sakra udělat? Jak se v té muzikařině vydělávají prachy?
Jednou z možností je mít kliku a dostat nabídku zastoupení od významné nahrávací společností či labelu. Tou druhou je nebrat si to osobně, ale hrát prostě pro radost. A hlavně nepřestat. Vydržet. Ono to jednou třeba přijde. Není žádný doporučený postup. A i když jsem se ptala booking agenta Barryho Dickinse, který se stará o Boba Dylana, Paula Simona či ZZ Top, ani ten mi nebyl schopný říct, jak přesně začít.
Chci vám tedy říct, nevěšte hlavu, hrajte a skládejte! Kultura vůbec neupadá, ba naopak. Když nevyjde Rock For People, třeba to klapne na menším místním festivalu. A o to jde.
text: Lucie Šimůnková
Témata: hudební byznys, RTY, blogy
.jpg)
