ROZHOVOR | The Prostitutes: Skončit bylo to nejlepší rozhodnutí. Jako by nás teď po letech někdo polil živou vodou

Po sedmileté koncertní pauze a deseti letech od poslední řadovky jste se rozhodli obnovit kapelu a natočit nové album Inevitably Delayed. Co byl ten konkrétní moment nebo impulz, který vás přiměl říct „jdeme do toho“?
Uvědomili jsme si, že spojení, který utvořilo The Prostitutes v roce 2004, bylo výjimečný pro naše životy a pro schopnost realizovat hudbu tak, jak si to přejeme. Když jsme se s Adrianem rozešli, vznikly vlastně dvě poloviny - post-punková kapela Movement a sólová dráha Adriana - které ale dohromady tvoří něco výjimečnějšího než odděleně.

RECENZE: Opožděně, ale přece. The Prostitutes vydali skvělé comebackové album Inevitably Delayed

V jednom z rozhovorů se objevilo, že jste si hned po setkání uvědomili, že chemie mezi vámi stále funguje. Jak jste ten moment vnímali, co muselo “naskočit”?
Adrian se mohl opřít o kapelu a kapela o zpěváka. Popsal bych to tak, že my na nástroje vytváříme takovou plazmatickou bázi, a když to dospěje k určitý teplotě, poznáme to tak, že zažehne Adriana a ten se do toho opře - pak se ty věci najednou podporují navzájem, hudba se začně dít sama, automaticky a s lehkostí. To se stalo okamžitě na první zkoušce po těch letech a my jsme věděli, že jsme udělali správnou věc a že to bude dávat smysl.

Vyrazíte po dlouhé době společně taky na turné, kde všude budete?

První zastávka je v plánu už 24. října v děčínském klubu Garage. Následuje pražský křest v Cargo Gallery 29. října. 5. 11. Plzeň a legendární klub Pod Lampou. Pak 6. 11. Brno a Kabinet Múz a o den později pak havířská Stolárna.

Po tak dlouhé pauze by se mohlo zdát, že to mezi vámi lidsky nefungovalo. Nevídali jste se, nezajímali o druhé. Nebudu se snažit z vás vytáhnout nějakou odpověď, kdo s kým si přestal nejvíc rozumět, zajímá mě spíš, kdo byl moderátorem, “strůjcem” opětovného spojení kapely. Byl to přímo někdo ze členů, nebo pomohl někdo z venku?
Na konci spolupráce jsme byli vyhořelí kvůli tomu, že se po několik let hromadily chyby, špatné kroky, drobné neúspěchy a já osobně musím říct, že jsem ztratil zájem to táhnout, protože jsem vlastně nevěděl kam, pro co, pro koho. A myslím, že ukončit to bylo nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli udělat. Jen díky tomu máme totiž Prostitutes dneska. Chybělo nám to, a proto jsme se vrátili. Adrian je o deset let starší než já a narozeniny máme asi týden od sebe. Měli jsme oba „významné jubileum“ a tak asi došlo na bilancování. Napsal mně a Martinovi na Facebook do messengeru moc hezkou zprávu s návrhem si ještě párkrát zahrát. Já messenger nepoužívám, ale Martin zprávu zachytil a dal mi o ní vědět. Myslím, že jsme hned věděli, že to chceme alespoň zkusit. Byť jsme v úspěch moc nevěřili. Osobně jsem se bál, že to bude jen marná snaha. Ale bylo to spíš jako by nás někdo polil živou vodou.

The Prostitutes hráli před návratem do studia v Akropoli, představil se i Nèro Scartch

Velké kapely často potřebují kouče nebo psychology a jasně daný časový režim, kdy se s ostatními členy stýkat, aby dokázaly fungovat roky. Jak se na tenhle přístup díváte po vaší zkušenosti?
Taky by se nám to hodilo. Ale nemáme na to ani prostředky, ani čas a asi ani disciplínu. Nicméně, to všechno dohromady se dá nazvat hygienou. A bez té to nejde na dlouhé cestě přežít. Takže ano, snažíme se fungovat tak, aby to pro všechny bylo přijemné. Někdy se to nedaří, všichni máme nějaké vlastnosti, které to komplikují. Ale myslím, že jsme pečlivější ve vyhýbání se toxickým situacím. A hlavně - teď se věci daří, což je zapříčiněné tím, že všichni děláme maximum. A díky tomu je nálada dobrá a konfliktů minimálně.

Nové album s tímto názvem – Inevitably Delayed – působí jako metafora pro vaši pauzu i návrat. Jaký význam má pro vás tento název z hlediska kapely i osobně?
Lukáš Franz k tomu vymyslel výtvarný koncept zlatem slepené rozbité plastiky jednorožce - japonská metoda opravy rozbitých věcí kintsugi. Jednorožec je v našem logu od úplného začátku. Tahle jednoduchá symbolika promlouvá o tom, jak jsme zresuscitovali kapelu. Ale pro mě osobně je ten název i vyjádřením pocitu, který mám já ze svýho života na tomhle světě. Chci toho strašně moc stihnout, ale mám zpoždění, který nikdy nebudu schopnej dohonit. Nikdy ten delay nezmizí, vždycky budu o pár kroků za tím, kam mířím. Ale nedá se nic dělat a musím se s tím smířit.

LIVE: The Prostitutes předali v MeetFactory pomyslné žezlo Apollinaire

Proces vzniku desky popisujete jako velmi kolektivní: zkoušky, jamy, návraty k písním odloženým z minulosti. Jak se lišil tento proces od období před vaším rozpadem? Bylo to jinak?
Ani ne. Kdykoliv to fungovalo, bylo to vždycky takhle. Popíšu to na vzniku soundtracku pro film Don't Stop. Režisér Richard Řeřicha mě oslovil s tím, že do filmu potřebuje pár songů, co budou znít jako ze sedmdesátých let. Měli jsme o pár dní později zkoušku. Klukům jsem řekl, co je náš úkol s tím, že jeden song by byli takoví The Clash, druhej víc jako Bowie a třetí The Jam. Za hodinu to bylo nahrané. Dvě ze tří těch skladeb se pak objevily na Deaf to the Call albu. Skládání je pro nás prostě přirozená věc. Myslím, že celkem dobře společně rozumíme tomu, co děláme - zda je to jednoduchá věc postavená na energii nebo skladba s vrstvami nálad. A přesto, že máme všichni podobné hudební kořeny, tam nakonec každý z nás slyší něco jiného, a tak se postupně skládají ingredience, ze kterých vznikne předem neplánovaná kompozice. Často se děje, že jeden prostě začne hrát a ostatní se přidají a za chvíli je skladba hotová. Když se to nepovede tímhle automatickým způsobem, buď nápad opustíme nebo odložíme. Nebo poprosíme o pomoc producenta.

Způsob konzumace živé hudby se změnil. Všechno je "mega"

Nechali jste se slyšet, že se podle vás hudební scéna za ta léta změnila – jak vnímáte ty změny (např. omlazení publika, změny žánrů, hudební průmysl), způsob propagace), a jak se do toho vy sami vracíte?
Jsme na scéně dvacet let. To je stejný časový úsek jako od swingu v roce 1949 k Woodstocku v roce 1969. Nebo mezi Anarchy in the UK a Born Slippy. Takže něco se asi stát muselo. V roce 2001 vyšlo Get Ready od New Order, vyšli Interpol, pak YYYs, White Stripes, Bloc Party, Franz Ferdinand, LCD Soundsystem, Rapture a další stovky alb, který mě totálně inspirovali. Denně jsem projížděl blogy s novou hudbou, na last.fm sledoval, kdo co poslouchá. Taky za těch dvacet let ale zemřel David Bowie, který tu vždycky byl a ukazoval cestu. A objevila se třeba Billie Eilish, kterou považuju za jednu z nejvýznamnějších nebo chcete-li nejvlivnějších hudebních umělkyň současnosti. Hudební mapa se přepsala, ale nepřijde mi, že bych se nedokázal zorientovat. Jen z hip-hopu mám pořád skutečně rád jen Beastie Boys. Jinak ten žánr moc neumím.

The Prostitutes hráli před pauzou v MeetFactory

Myslím, že už se moc nedebatuje o tom, co je in a co out - že se populární hudba už přetavila tolikrát, že prostě každý počítá s tím, že vedle sebe budou všechny ty žánry pořád. Kdybych měl hledat nějakou spojnici, nějaký hlavní téma, atmosféru současný hudby vnímám jako hodně introvertní, emocionálně retrospektivní, do sebe uzavřenou, vlastně by se dalo říct, vzhledem k volbě témat, popovou bez ohledu na žánrový výraz, což asi celkem pochopitelně reflektuje hostilitu okolního světa a reakcí na ni. Prostě se dělá, že se to okolo nás neděje anebo se tak jako fouká na bolístky. Jen mě mrzí, že nemá víc interpretů potřebu se bouřit, že velká část hudby teď nemá takové společenské poslání, takový revoluční náboj jako dřív. A mám pocit, že se zrovna nevaří nic, co by mě nějak inspiračně uchvátilo, z čeho bych čekal, že vznikne nová vlna. Jede to teď trošičku všechno na setrvačník. Za výjimky považuju třeba Fontaines D.C., Idles anebo třeba Kneecap, byť u posledně zmíněných mě vlastně baví jen jejich příběh a drzost.
A pak je tu způsob konzumace živé hudby. A ten se změnil radikálně. Live Nation, Letňany, O2 arena, všechno je mega. Zvuk, výprava, světla, efekty. Stage se za těch dvacet let změnila k nepoznání. Festivaly pokrývají čím dál delší období roku, jsou větší, komerčnější. Přináší to výrazně vyšší kvalitu pro diváky, ale taky to naprosto nekompromisně rozvírá nůžky mezi interprety, kteří mají přístup k publiku a těmi, kteří nikdy nedostanou ani šanci. A nevyhnutelně to deformuje tvorbu. Průmysl unifikují technologie, kterým se interpeti podřizují kvůli “pravidlům byznysu” - kytaristi používají stejné digitální modelery, v nich stejné presety a samozřejmě se to netýká jen kytar. In-ear monitoring se stal standardem, což ale znamená, že odpadá fyzický kontakt s hlukem na pódiu, vzniká další technologická bariéra mezi interpretem a divákem a výstup se opět víc unifikuje. Divák dostává technicky lepší, ale míň osobní divadlo. Ve světě profesionální hudby se prostě odstraňuje prostor pro chybu, ale s ním mizí i velká míra originality a autenticity. David Byrne v knížce How Music Works popisuje, jak venue definuje to, co a jak by se v ní mělo hrát. A interpreti vědí nebo minimálně cítí, že buď skládají pro Café V lese nebo pro stadion a musí se rozhodnout.

Jak moc jste při nahrávání nového alba cítili tlak navázat na "staré dobré" vs. odhodlání dělat něco nového?
Měli jsme ambici udělat dobrou desku. Víc jsme nad tím nešpekulovali, protože jsme rychle zjistili, že to půjde. Já jsem relativně nedávno dokončil album, na kterém jsem úzce spolupracoval s Matějem Belkem a Matějem Morávkem a cítil jsem, že oni dva by mohli být klíčem k tomu, abychom zněli "same but different". Jako kapela máme rukopis, který nám umožňuje být eklektičtí - máme vlastní zvuk, kterým podepíšeme song, ať už je to country nebo elektronika. Matěj Belko nám strašně pomohl s kompozicí, a tím ty skladby pomohl líp vystavět a hudebně pointovat. Já jsem sám byl zvědavý, co to udělá se mnou. Jak to vlastně pojmu, jak budu hrát. Když jsme složili Inevitably Delayed, měl jsem pocit, že si to sedlo, a že jsem alespoň já vnitřně přišel na to, jak na tomhle albu budu hrát, na jaký kytary, aparáty a efekty, a jak mě ty nástroje budou inspirovat. Změnil jsem toho hrozně moc, a to ovlivnilo způsob, kterým teď hraju. Po dvaceti letech jsme začali také poprvé pracovat se samplery. A v neposlední řadě se změnili dva členové, a to ovlivnilo sound velmi výrazně.

Žijeme v epidemii šílenství

Pokud byste měli vybrat jeden moment ze zkoušek či nahrávání, kdy jste si řekli „stojí to za to, bude to skvělý“, který by to byl a co přesně se stalo?
Everybody’s Crazy byl moment, kdy jsme si řekli, že něco máme a baví nás to. Ale pro mě to bylo hlavně Inevitably Delayed. Jel jsem s Adrianem na zkoušku a po cestě jsme si říkali, že bychom chtěli, aby novej materiál byl ve vyšších tempech. O hodinu později jsme hráli hotovou skladbu, bezpečně s nejpomalejším tempem na desce, a věděli jsme, že to bude první singl. A pak jsme byli všichni strašně happy, když jsme udělali Medicine - je to tak přímočarej song, a přitom se v něm skrývá tolik zrádnejch momentů. Ve studiu mi udělalo radost nahrávání Skid Row. Ten song začal jako demo v počítači a až ve studiu jsme ho hráli společně a dodalo mu to takový lepidlo a energii.

Námořník Adrian T. Bell zpíval na lodi. Na Cargo Gallery zahrál s kapelou The Sleeper Agents

Jak vnímáte své publikum dnes oproti době, kdy jste aktivní byli naplno před deseti lety? Mění se pocity z koncertu, atmosféra, interakce s fanoušky?
Já mám nějak pocit, že už nepotřebuju nikomu a možná především sobě, nic dokazovat. Baví mě hrát, je to můj život. A baví mě naše songy, protože jsou melancholický a energický zároveň. Hraju přesně takovou hudbu, jakou si přeju. To je štěstí. Doufám, že ho dokážu přenést na publikum. To se samozřejmě taky změnilo - to původní s námi dospělo, ale chodí i úplně mladá generace - vlastně generace mých dětí. A něco málo jim to asi říká.

Texty na albu podle popisu reflektují “zmatenost současného světa”, některé jsou temné či psychotické, avšak s nadhledem a vizí. Mohl bys nám trošku poodhalit, která témata tě v této fázi kapely nejvíce zajímají?
Bych byl rád, kdybych se dožil toho, že se svět přestane točit přes závit na opačnou stranu. 11. zářím skončily devadesátky a svět se strašně zkomplikoval. Posledních pět let se nás to v Česku najednou dotýká víc než předtím. Neštěstí, vyšinutost, pocity zmaru, apokalypsy, úzkost nás dospělých i našich dětí. Svět nás zkouší, prověřuje naše charaktery a zdaleka ne všichni obstojí. Lidi se uzavírají do sebe, přepínají se do automatického módu. Sociální sítě z nás udělaly roztěkané bytosti neschopné soustředit se na podstatu. Myslím, že to není konec. Ale občas to tak vypadá.

Jaké máte plány do budoucna po vydání alba?
Další album a koncerty.

A nakonec: Kdybyste měli popsat album Inevitably Delayed jednou větou – co byste řekli?
Žijeme v epidemii šílenství. To album ho pojmenovává - ukazuje na konspirační teorie, závislosti, ztrátu ponětí o realitě, o pravdě, o tom, co je podstatné a co vedlejší. Občas se tomu snaží vysmívat, jindy ty věci jen pojmenovává, ale většinou se tomu Adrian v textech snaží porozumět a nabídnout nějakej pozitivní pohled, úhel, ze kterýho jsou ty věci k žití.

Text: Kateřina Hoffer, foto: Michal Ivanega, archiv The Prostitutes
Témata: The Prostitutes, Inevitably Delayed, Martin Přikryl, Adrian T. Bell, post-punk, indie