ROZHOVOR | CHRPY: Výhoda češtiny? Texty ti jdou rovnou na komoru. Co se týče produkce, Damián Kučera je náš Jerry Finn

Vegy, ty hraješ v The Prostitutes, Wild Tides, byl jsi ve FVTVRE. Co tě přivedlo k založení další kapely? 
Vegy: Ta odpověď je naprosto jednoduchá. Vždycky jsem chtěl mít emo punk rockovou kapelu, protože je to hudba, která mě formovala během dospívání a je pro mě stále nejzásadnější. A i přesto, že jsem prošel tolika kapelami a vždycky mě v těch kapelách bavilo a baví hrát, nezávisle na žánru, tak žádná nehrála tohle moje guilty pleasure.
A v momentě, kdy jsme s Tomášem zakládali CHRPY, byli Wild Tides u ledu, FVTVRE stáli dlouhodobě na místě a The Prostitutes měli sedmiletou pauzu. Jenže od založení CHRPY uběhly už skoro tři roky a během té doby se Wild Tides a The Prostitutes probudili k životu a mně se to všechno sešlo najednou. I proto jsem musel opustit FVTVRE, protože jsem věděl, že bych je brzdil a nemohl tomu dát tolik energie a času, kolik bych chtěl.

ROZHOVOR | The Prostitutes: Skončit bylo to nejlepší rozhodnutí. Jako by nás teď po letech někdo polil živou vodou

Všichni máte bohaté zkušenosti z různých kapel. Kdo odstartoval vznik kapely CHRPY? 
Tomáš: Byl to určitě Vegy, jen dodnes malinko nechápu, jak si u tohohle nápadu vzpomněl zrovna na mě. Možná to bylo kvůli tomu, že se známe prakticky od jeho první kapely Orangecap a potkáváme se na koncertech našich oblíbených kapel už bezmála dvacet let, což člověku pak asi dojde, že má s někým hodně podobný vkus na hudbu. Takže za mnou někde na koncertě přišel na baru a řekl, co a jak by si představoval. Jenže pro mě to v tu dobu bylo nepředstavitelný, že bych něco rozjížděl, pomalu jsem si zvykal na roli otce. Začít do toho dělat něco takového by byla další velká zodpovědnost, na kterou jsem ještě nebyl připravený. Když se ale Vegymu narodila dcera Alice, přijel jsem za ním na její zapíječku do klubu Varšava, tam jsme si v objetí vzájemně vylili srdíčka (a taky žaludky) a já souhlasil. Objetí mám zdokumentované selfíčkem, které mi dodnes připomíná, že to bylo to nejlepší možné rozhodnutí. Díky Vegy!

Váš styl nazýváte "dadrock". To je docela vtipný pojem – co pro vás přesně znamená a proč zrovna tohle označení?
Vegy: Cca dva roky zpátky se tento pojem začal objevovat ve spojení právě s emo punk rockem, hlavně ve formě různých meme na sociálních sítích. Je to totiž hudba, která frčela 20 let zpátky (sakra, to to letí). Nám táhne na čtyřicet, máme děti a bohužel je to vtipně pravdivý. Ale spíš si z toho děláme legraci a stylově se snažíme reprezentovat emo, punk rock a post hardcore.

Zpíváte v češtině, což je pro pop punk a emo dost neobvyklé. Proč jste se rozhodli pro češtinu?
Vegy: To byla druhá podmínka, když jsme kapelu zakládali v půl čtvrtý ráno na baru. Bude to emo a bude to česky. Právě proto, že to tady nikdo nedělá. Výhoda rodného jazyka je, že ti při poslechu jde rovnou na komoru, není tam to drobné zpoždění nebo ztracení v překladu. Prostě rovnou vnímáš text včetně hudby najednou.

Tomáši, říkal jsi, že tě "skládání a psaní českých písniček vždycky fascinovalo". V čem je pro tebe kouzlo psaní textů v češtině?
Tomáš: Myslím, že každý, kdo texty píše, česky, anglicky nebo jiným jazykem, cítí určitou zodpovědnost v tom co a jakým způsobem chce světu sdělit. Zároveň každý takový autor poslouchá spoustu cizí hudby a říká si, co je dobré a co už mu přijde slušně řečeno blbé. To se samozřejmě týká i mě. Ta fascinace dost často spočívala v tom, že jsem slyšel píseň, která mě textově absolutně pohltila (mohu zmínit třeba kapely Kritická Situace nebo Balaclava). A já si tajně přál napsat něco podobně ikonického, aby si to lidi spojili s mojí osobou.
No anebo jsem se naopak nestačil po zapnutí rádia divit, co všechno se dá vytvořit za variace na rým láska-páska a jak tragické mohou texty být. Když jsem pak občas něco napsal pro mojí předchozí kapelu Just For Being, hodně se toho schovalo za angličtinu a občas banální myšlenky zněly pak celkem zábavně. Ona ta angličtina taková je, jen si to člověk neuvědomuje. Říká si proto, že to v češtině musí mít určitou hloubku, protože tomu každý nativně rozumíme a každé nedotažení je znát. Proto pro mě nebylo pochyb o tom, jak má kapela CHRPY znít a v jakém jazyce. Nebudu tvrdit, že je to jednoduché, Pepík (kytarista a druhý zpěvák) by mohl vyprávět. Rozhodli jsme se totiž už na začátku uchopit to jinak, než se asi běžně dělá (tedy že každý napíšeme nějaký text, ten pak přineseme do kapely, která ho převezme nebo částečně dotvoří) a začali psát texty společně.

RECENZE: Opožděně, ale přece. The Prostitutes vydali skvělé comebackové album Inevitably Delayed

Proces to byl nejprve dost chaotický. Měli jsme tehdy nějaké nástřely z demoverzí jednotlivých skladeb, to byly ale často nesmyslné říkanky a z nich jsme tedy použili jen něco. Jakmile začaly vznikat finální verze nástrojových částí písní, brali jsme si je jednu po druhé a vždy se potkali jednou dvakrát týdně na několik hodin u jednoho z nás doma. Rozebrali jsme si náladu písničky, co to v nás evokuje, jestli má někdo nějaký nosný nápěv a od toho jsme se odrazili. Někdy jsme napsali za ty dvě tři hodinky sloku a refrén, jindy jsme smazali půl textu, který jsme vymysleli týden předtím a začali nanovo.
Řekl bych, že jsme celému procesu psaní textů věnovali vyšší desítky (možná i lehce přes první stovku) hodin.  Víme, že jsme rozhodně naším přístupem neobjevili Ameriku, vzniklo z toho ale něco, za čím si oba stojíme. Jasně, někomu naše verše mohou připadat levné a občas zbytečně honosné či romantizující. Jsme to ale my, takhle to máme rádi a jak doufám uslyšíte i na zbytku desky Co mohlo být, umíme psát i jednoduché texty hovorovou češtinou. Prostě jak nám to zrovna přijde vhodné použít.

Vegy, ve své desítce oblíbených písní jsi před lety zmiňoval i Tiny Moving Parts a říkal, že midwest emo a pop-punk jsou ti velmi blízké styly. Jak moc ovlivňují zvuk CHRP?
Vegy: Naprosto zásadně! Jsou to klíčové styly pro CHRPY, ze kterých naše muzika vychází. Hodně se snažíme o to, aby každá písnička zněla stylově trochu odlišně, ale pořád se to drželo v mantinelech těchto pro nás zásadních žánrů. Midwest emo využívá hodně alternativních ladění kytar, jako např. FACGCE. Mám v hlavě, že takovou písničku uděláme i pro CHRPY. Nejdřív jsem se bál, že jsme se na aktuální desce vypsali z nápadů, na které můžeme odkazovat, ale postupně nacházím další a další a těším se, až po létě začneme psát materiál na druhou desku.

Blink-182 jsi označil za tebe definující kapelu. Jak velký vliv na tebe měli a v čem konkrétně?
Vegy: Začal jsem díky nim hrát na kytaru. Poprvé jsem na ně narazil v roce 2001, když vyšlo Take Off Your Pants and Jacket. Jel jsem to na kazetě ve walkmanu tenkrát celé léto úplně donekonečna. A když v roce 2003 vyšel na MTV singl Feeling This, vytáhl jsem z půdy starou španělku a začal se učit pomocí tabů přes vytáčenej internet jejich songy.
V té době fungovala scéna kolem ipunk.cz. Tam jsem na guestbooku našel první stejný spřízněný duše a s klukama a mým spolužákem jsme nejdřív založili Blink-182 Revival a pak Orangecap, začali zkoušet a postupně hrát.
V té době ještě nebyl YouTube Tak mi kluci nosili na vypálenejch CD videa různejch živáků Blink-182. Mě naprosto fascinovalo, a především inspirovalo to, že nemusíš bejt žádnej virtuos, umět hrát nebo zpívat, ale stačí zahrát jednoduchý riffy, tři akordy a celý to strhneš tou energií na pódiu. To pro mě bylo zjevení, ze kterého čerpám dodnes.

Jaký je váš vztah k emo stylu? 
Tomáš: Hluboký a vřelý, i když mnoho mých blízkých by asi namítlo, že vyjadřování emocí (ať už pozitivních nebo negativních) není úplně mojí silnou stránkou. Ale pořád se v tom snažím posouvat a CHRPY jsou pro mě skvělou příležitostí, jak se zbavit některých kostlivců ve skříni. Myslím, že po poslechu desky mi dáte za pravdu. Každopádně mě těší, že vznikají nové a nové emo kapely, ať už ve světě nebo i u nás (např. skvělí Split The Needle nebo YI). Dokud budou lidé lidmi, emoce nezmizí a s nimi ani žánr emo. 

The Prostitutes hráli před návratem do studia v Akropoli, představil se i Nèro Scartch

Vegy: Vzhledem k tomu, že jsem tady byl první emař té třetí vlny, správce emo skupiny na Lidé.cz a jako jeden z prvních na Myspace v Česku, tak dost zásadní. Schytával jsem za to spoustu posměchu od lidí z ostatních scén, ale bylo mi to ukradený. Pomocí internetu jsem se dostal ke spoustě skvělejch desek, který mám rád dodnes.
Začal jsem hodně chodit na koncerty Roberta Vlčka, kterej tady pod svojí agenturou tahal už od 90. let hodně punkrockovejch, HC, ale i emo kapel. Nikdy nezapomenu např. na koncert Aiden ve Futurum pro 16 lidí, kdy i pro takhle malý publikum předvedli asi nejenergičtější show, co jsem kdy viděl. O dva roky později už hráli ve vyprodaným klubu Abaton, i u nás se z ema stala skoro mainstreamová popkulturní záležitost.
Takže těch kapel sem začalo díky tomu jezdit ještě víc. Byl to absolutní boom tý doby a samozřejmě mě ty koncerty absolutně inspirovaly – chodil jsem na všechny.

Děláte pop punk/emo pro lidi, kteří na těchto kapelách vyrůstali. Myslíte, že česká scéna potřebuje víc takové hudby v mateřštině?
Tomáš: Rozhodně. Když jsem začal aktivně dělat hudbu, což bylo v mých 17 letech, postupně jsem se přes koncerty dostal mezi lidi z tehdejší emo-hardcore-metalové pražské scény.  Koncerty kapel Lakmé, Gattacy, Flowers For Whores nebo Sun Has Gone (s mnohými členy těchto kapel mě pojí přátelství dodnes a díky tomu mě také zásadně hudebně i názorově ovlivnili) byly jako něco z úplně jiné planety, znělo to strašně dobře, světově. Shows měly brutální energii, kterou jsem tady do té doby neviděl. A celá ta komunita kolem byla také něco neuvěřitelného, sounáležitost, vzájemná podpora, apel na práva menšin, zvířat a zodpovědný přístup ke konzumu, to se mě také drží doteď.
Některé kapely tedy zpívaly i anglicky, ale mnoho z nich česky a vždy jsem se těšil až vydají něco nového, já si to budu moct koupit na vinylu a ponořím se pořádně do přiložených textů - tady se přiznám, že jsem jim naživo dost často nerozuměl). Takže si říkám, že když to mohlo fungovat kolem roku 2005, proč by se nemohla taková malá renesance žánru odehrát o dvacet let později?

Vaše deska Co mohlo být vznikla ve spolupráci s producentem Damiánem. Jak byste váš vztah popsali? 
Vegy: S Damiánem se znám zhruba už 20 let. Stejně jako já i oba bráchové Kučerové žrali Blink-182. Hráli jsme se svýma prvníma kapelama společný první koncerty po Praze a okolí a tím, že ta scéna tady byla a je stále velice úzká, tak o sobě celou tu dobu víme.
Takže v momentě, kdy padla otázka, kde a s kým to budeme nahrávat, byla odpověď hned jasná. Právě proto, z jakýho backgroundu pochází a že to, co jdeme nahrát, je hudba, kterou zná.
Pro mě to byla první spolupráce s Damiánem ve studiu a jestli jsem byl od začátku z něčeho unešenej, tak to byla jeho producentská práce. Každou naši písničku, kterou jsme měli připravenou ve formě slušnýho dema, celou rozebral a našel místa, která byla hudebně špatně.
A jako druhou zásadní věc a plus bych vypíchl práci se zpěvama, která je na hranici geniality. Prostě jako Blink-182 měli Jerryho Finna, my máme Damiána Kučeru.

LIVE: The Prostitutes předali v MeetFactory pomyslné žezlo Apollinaire

Jaké je to dělat hudbu v období, kdy už nejste dvacetiletí kluci, ale tátové s rodinami? Je to jiné?
Tomáš: To už ze samotné podstaty musí být úplně jiné kafe. Ve dvaceti jsme měli přehnaná očekávání, šli do všeho po hlavě, hráli jsme jak o život. Odsouvali povinnosti neznámo kam a snažili jsme se v tom masomlýnku kapela-škola-práce-párty udržet zuby nehty. Pak člověk ale vystřízliví (někdo doslova), srovná si priority a začne o určitých věcech přemýšlet jinak. Dneska je to hlavně o tom, abychom všichni byli v pohodě, naše rodiny s námi byly v pohodě, nejelo se na krev a dělalo nám to primárně radost.
Člověk má taky trochu víc peněz než jako chudý vysokoškolák o brigádách, takže může investovat do vybavení, kvalitních nahrávek a videoklipů a uvědomuje si svoji cenu. Nemohu říct, že je to úplně bez stresu, termíny platí v hudbě stejně jako v profesním životě, takže dokončování desky bylo hodně na krev, ale podařilo se a myslím, že máme být na co hrdí. Snad tenhle dadrock chytí naši generaci za srdce, nebo už je máme fakt beznadějně kamenný. Tahle hudba je navíc od tátů pro jiné táty, kteří to mají stejně jako my a začínají svoje děti brát na punk rockové koncerty. Takže věřím, že se nás tam bude časem potkávat stále víc a víc.

Dopřejete si pořád večírek po koncertě?
Vegy: Tomáš už přes rok nepije, Pepík málokdy, stejně jako druhej Tomáš za bicíma, takže za to občas vezmu já. Ale vzhledem k tomu, že už tolik nevydržím a kocoviny jsou nesnesitelný, tak už je to spíš výjimkou než pravidlem.
Navíc se celá barová a klubová kultura pití po covidu a s nástupem mladé generace zásadně proměnila. To je samozřejmě dobře a občas se divím, co všechno jsme přežili, ale bohužel na to doplácí kluby, bary, restaurace a hospody, kterých neustále ubývá protože se neuživí.

Kdyby si každý z vás mohl vybrat jednu píseň z nového alba, která CHRPY definuje, jaká by to byla?
Tomáš: Možná tenhle výběr kluky z kapely překvapí, ale za mě je to Bouře.
Vegy: Ne náhodou se ta deska jmenuje podle našeho prvního singlu a ten se stal naším prvním singlem i proto, že nejlépe definuje náš zvuk. V Co mohlo být, to se nepočítá jsou čisté vyhrávkové midwest emo kytary, nařvané post hardcore refrény a má punkrockové tempo. Je to takový ideální koktejl stylů a vlivů, které na naší první desce můžete najít.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Danny Nguyen (fotky z klipu Stráž), Vojtěch Kuřátko (promo fotka)
Témata: CHRPY, Jan Táborský, Tomáš Bursík, Co mohlo být, emo, punk, rock