ROZHOVOR | Dirty Old Dogs: Hudba uvolňuje ventil, ve tmě člověk vidí více

Na Facebooku jste před časem uvedli, že je „hudba vaším náboženstvím“. Čím se odlišuje od ostatních věr?
Tomm: Každý spirituální směr používá hudbu k otevření své psyché. My jsme ty směry škrtli, zůstala jen hudba a z toho to vyplývá.
Tofik: Můžete si vybrat, jaký hudební žánr bude doprovázet vaši pomyslnou mši. (smích)

ROZHOVOR | Aleš Háma: Nepovažuji se za baviče, neumím přijít před lidi a začít ze sebe sypat frky

Z mého pohledu hrajete temnější a těžší muziku. Prohlásili jste, že ve tmě člověk vidí více, a že temnota, agrese v písních jsou krásným ventilem pro vnitřní konflikty a temné záležitosti. Vždy jste se vyzpívávali z depresí?
Tofik: Deprese je silné slovo. Každá emoce má v člověku své právoplatné nepostradatelné místo a je dobré si je správně prožít. Může se stát, že některé z nich, jako třeba i smutek a agrese, nevědomě či vědomě potlačujeme. Myslím, že hudba pak může pomoci ten pomyslný ventil uvolnit a dává nám šanci si to, co se v nás drží, prožít, užít a přežít.
Tomm: Temnější hudba jde taky víc do hloubky a má tendenci otevřít naše nitro. Nemusí být jen ventilem. „Ve tmě člověk vidí více“ je myšlenkou odmítající formu, nejde samozřejmě o fyzický zrak.

Historii kapely od jejího začátku plní vítězství v nejrůznějších hudebních soutěžích, což jí zajistilo vystoupení například na Colours of Ostrava nebo letošním Hradeckém slunovratu. Na druhou stranu ses, Tomáši, vyjádřil ke kapelním soutěžím poměrně skepticky. Neprotiřečíte si? Lze to chápat tak, že jste se soutěžemi už skončili, nebo budete každou důkladněji zvažovat?
Tomm: Věřím, že soutěže můžou začínajícím kapelám dost pomoct, což se stalo i nám. Ale myslím, že bychom se měli jako kapela zaměřit spíše na vystoupení, kde se nesoudí, kdo je lepší. Vím, že ty soutěže jsou myšleny hlavně pro zviditelnění neznámých jmen, ale člověk se neubrání pocitu posuzování. To mě osobně není příjemné. U Hradeckého slunovratu to bylo vtipný, že jsme ani nevěděli, že je to nějaké klání o hraní na hlavní stagi. Ani se to tak netvářilo. Bylo to překvapení, když nám napsali, že jsme se líbili nejvíc a tím pádem můžem hrát na dalším ročníku festivalu. Soutěže můžou být fajn pro určitou fázi, kdy to pomůže trošku rozjet chod kapely.

Při vydání aktuálního alba Let’s Burn Heaven Again jste prohlásili: „Byl to dlouhý boj, mnoho práce, prožitků, čekání a různých zvratů, ale nakonec se to dotáhlo do konce a my máme velkou radost, že vám dnes můžem představit naše nové album!“ V čem je jiné než předchozí nahrávky?
Tofik: Asi větší nároky na sebe sama, které jsme na sebe kladli. Například to, že chceme vinyl, že chceme lepší kvalitu a samozřejmě že nechceme vydat „tuctovku“. Největší dřina pak zbyla na Tommovi. V pozici vizionáře a hlavního skladatele svou energií a vírou v hudbu tlačí celý stroj kupředu. Věřím, že stálo hodně sil po tak dlouhou dobu udržet cílevědomost a taky nadšení pro celou věc, i přes občasné pochybnosti, nesoustředěnost, rozmary a poklesy vůle nás ostatních členů kapely. Snad by se dalo říct, že jsme byli všichni na stejné lodi, k tomu ale musím dodat, že Tomm byl zároveň kapitánem, navigátorem, kormidelníkem, písařem, lodním duchovním a správcem kajut. (smích)
Tomm: Jsem dojatý. (smích)

Na předcházejících nahrávkách jste se místy hledali, nyní máte novou celistvou tvář kapely. Co bylo spouštěčem?
Tofik: Téměř všechny skladby pocházejí ze základní vize jednoho člověka. Ostatní se pak snaží svým umem dokreslit tu vizi do konečného tvaru a nejvíce se přiblížit originální ideji. Být tak dobrým námořníkem, jak to jen jde.
Tomm: To, že jsme se hledali, je spíš fráze lidí z venku. Nepřemýšleli jsme o nalezení naší hudební tváře, prostě jsme dělali, co nám přišlo, že funguje. Jde asi o přirozenou cestu samotné kapely, kdy jde o to spolu vydržet, dokud zůstává vášeň a pracovat na společné věci. Trpělivě a bez očekávání. Ono se to časem krásně ucelí a vytvoří se ta celistvá tvář. Některé bandy to naleznou rychle, chemie a kouzla zapracují a není třeba ujít dlouhou cestu. Náš případ je podle mě spíše ta dlouhá cesta.

Tomáši, jak se ti poslouchají názory kritiků, že ses dokázal odstřihnout od svých vzorů, manýr a vyrostl v jednoho z nejsvébytnějších rockových zpěváků u nás? Jak jsi na sobě zapracoval?
Tomm: Potěšilo mě to. Ego jásá. (smích) Jsem rád, žes to zmínila. Kritik tím dal najevo, že nás má naposlouchané a jeho názor se mě mile dotkl. V  minulosti (trochu i teď) jsem měl problém s neustálým porovnáváním a taky častými negativními komentáři. Přiznávám, že jsem se snažil napodobovat, že jsem chtěl být někým jiným. Každý na začátku někoho kopíruje. Kdo říká, že ne, tak si bohužel nalhává. Časem se to vytříbí a člověk si nachází vlastní styl, ve kterém je pořád cítit, z čeho vyšel. Tohle téma mě dost zajímalo a studoval jsem ho. Přes největší persony světové hudby, malby nebo film jsem vždycky našel, z  čeho vycházely a co v začátcích kopírovali. Vždy šlo jen o to dokázat své předlohy ve správný čas opustit a jít svým, více osobitějším, směrem. To byl samozřejmě i můj cíl. Co se týče mého zapracování, tak mě baví třeba vnímat široké spektrum nejen umění, ale i celkově chodu věcí kolem mě. Zvědavě hltat mraky umění. Čím více inspirací do sebe člověk nalije, tím z  něho vychází osobitější styl. Pro mě je to radost, ta moje zvědavost.
Názor kritika o svébytném rockovém zpěvákovi je však stále názor jednoho člověka a jsou lidé, kteří ho nesdílí. To je však v pořádku, nejde mi o to, aby mě všichni opěvovali.
Z původní intimní zpovědi o Tomášově rozchodu, nemoci hlasivek a existenční krizi vznikl během celosvětové pandemie příběh bolestivých změn, bez kterých nelze dojít katarze. Jedním z těchto prožitků bylo i ukončení spolupráce s našim bubeníkem a kamarádem Vojtěchem Pietrem, se kterým jsem hrál přes čtrnáct let. Album symbolizuje rituál vypálení něčeho krásného a milovaného, co by nás ale samotné vnitřně sežehlo na uhel, pokud bychom sami neškrtli zápalkou.

Jak jste se vypořádali s  odchodem bubeníka Vojtěcha Pietra? Má být deska, na kterou nahrál bicí, jakýmsi rozloučením s ním?
Tofik: Deska vznikala opravdu dlouho a jednotlivé písně byly složeny ještě před naším rozchodem s Vojtou. S odchodem Vojty se ještě stále vypořádáváme. Nazval bych tuto desku spíše impulsem než rozloučením.

Albem prochází koncepční myšlenka očisty ohněm. Je o pálení mostů, nebo se za tím skrývá i něco víc, například rozlučka se starou érou?
Tomm: Je to vše o změnách, výrazných a jasných změnách. Jak hudebních, kapelních, vztahových, tak celkově o změnách kolem nás, globálních. Jde o výrazné změny, kterých jsme se báli. Báli jsme se nekomfortu, práce. Opuštění zajetých principů, které nás drželi v iluzorní pohodě, zdánlivé harmonii. Frustrace ze strachu výrazně změnit své pozice se projevovaly pod povrchem a následně se vynořovaly ven v plné kráse. Bylo třeba tomu udělat přítrž a s odvahou, beze strachu, políbit hada na jazyk. Symbol ohně se k nutným bolestivým změnám perfektně hodí. Objevoval se samovolně během natáčení celé desky. Těchto synchronicit si všímáme a nasloucháme jim.

Téma rituálního spalování, očištění, osvobození a nutných změn jste nastolili už prvním singlem One Day z  chystané trilogie. Jako druhý byl Let's Burn Heaven Again protknutý poctou kultovním filmům Quentina Tarantina. Na co se do třetice můžeme těšit?
Tomm: Chceme zachovat moment překvapení, ale můžeme trochu prozradit, že se tam objeví určitý rituál. Avšak kdo ví, co se nakonec při natáčení podaří. Sami jsme zvědaví.

Tato série tří klipů by měla být od tří různých režisérů. Proč?
Tomm: V každém videoklipu se objevuje symbol spalování, a proto nám přišlo příhodné, aby tam každý z tvůrců hodil své pojetí ohně, svých ztrát, svých nálezů, smrti a znovuzrození, vzkříšení. Stát se součástí této očisty.

Prvně zmiňovaný One Day jsi dokonce tvořil převážně ty, Tome. Byla to tvá první zkušenost, nebo ti už je natáčení klipů vlastní? Jak to celé probíhalo?
Tomm: Nejdříve bylo v plánu, že to udělá někdo jiný, ale přihodily se určité komplikace. Celkově kolem toho bylo zbytečných povyků. Tak jsem to zkusil vytvořit sám. Uvědomil jsem si, že je to pro mě dost osobní záležitost. Jak píseň, tak pojetí a příběh klipu. Proto to byla asi nejlepší možnost, jak to zpracovat. I přesto, že s editací videa nemám žádnou zkušenost. Chtěl jsem to minimalisticky, meditačně. Věřil jsem si, že to nebude tak těžký. Taky jsem si chtěl dokázat, že to zvládnu. Už mám zkušenost s editací zvuku a při práci s videem se pracuje podobně.

Co se týká vizuálu desky, tak se jedná o fotografii pořízenou dobrodruhem a vašim věrným fanouškem Čeňkem Křížemkrážem na Sardinii při požáru pralesa nad městem Bosa. Jak dlouhou cestu ušla, aby se stala vaší titulní?
Tomm: Měli jsme rozpracovanou úplně jinou grafiku. Možná bych mohl říct, že skoro kompletní. Dokonce jsme měli i motiv celého alba, ale stále to nešlo nějak do kupy a hledali jsme se. Hledali jsme způsob, jak to spojit. Jak desku nazvat, aby to všemu odpovídalo. Čenda při jedné příležitosti, jak má ve zvyku, ukazoval fotky z dobrodružného výletu na Sardinii a ta určitá fotografie se mnou začala hned hrát. Hned jsem si řekl, že je to nádherná fotka. Dokonce jsem zmínil, že by se to perfektně hodilo na přebal alba. Když jsem nad tím začal víc uvažovat, začalo to zapadat do sebe. Perfektně se to hodilo k naši písni Let's Burn Heaven Again docvaklo mi, že tohle je název pro desku. Postupem času se tahle fráze začala pojit se vším okolo desky. Skládačka začala odkrývat svůj motiv. Bylo téměř hotovo.

Zajímavé je to, že fotograf při projíždění zasaženou oblastí poslouchal naši hudbu v přehrávači. Mají se ti, co vás ještě neslyšeli, bát, že se při poslechu desky stane nějaká katastrofa?
Tofik: I to je možné. Nemyslím si ale, že by to měla být katastrofa vnější, ale spíš vnitřní. V  umění existuje teorie výstavby dramatu, která má určité fáze. Poslední z  těchto fází je pak katastrofa, kterou je myšleno rozuzlení a vnitřní očista. Katarze, chcete-li.

Text: Hana Bukáčková, foto: Létoslav Chromek, Marek Kolařík, Jiří Přivřel 
Témata: Dirty Old Dogs, One Day, Let´s Burn Heaven Again