ROZHOVOR | Julián Záhorovský: Nebojme se být veselí, pojďme hodit starosti za hlavu

Tvoje deska dostala název Nebojme se být veselí. Myslíš, že je ve společnosti málo radosti?
Poslední dva tři roky určitě, proto jsem to tak pojmenoval. Název se různě měnil. Nejdříve se měla deska jmenovat podle písničky, pak zase jinak. Utkvěla mi v hlavě ale právě jedna fráze ze skladby Hádky, konkrétně "nebojme se být veselí". Přišlo mi, že se všichni bojí být veselí, aby nedostali přes "ksicht“ od někoho, komu je hůř. Když se má někdo dobře, druzí mu závidí. Do toho byl ještě covid, všichni doma, naštvaní, podniky zavřený, společnost byla taková napnutá, že se lidi málo za ty dva roky covidu bavili. Nebojme se být veselí, protože smích je to nejnakažlivější, co můžeš předat dál. Směješ se ty a začne se smát druhý, potom další. Přišlo mi to jako hezké uzavření covidové doby - nebojme se být veselí, pojďme se bavit, jsme tu jen chvílí, tak pojďme hodit starosti za hlavu, jsou to jen malichernosti.

TOP 7 videoklipů týdne: Mikolas Josef opět válcuje internet, Tomáš Klus s manželkou v upřímné zpovědi

Souvisí název i s datem vydání, které bylo na apríla?
Směřoval jsem to k tomu, ať je to celý veselý. Vymyslel jsem si k tomu druhou historku v případě, že to dopadne špatně, desku všichni strhaj, nikdo ji nebude poslouchat a nikomu se nebude líbit. Řekl bych, že to byl apríl a nějakou krizovou komunikací se z toho vylhal. Ale ne, dělám si legraci. Přišlo mi dobrý spojit její vydání s aprílem. Poslední dva tři měsíce, kdy jsme album dodělávali, jsme to k tomuto datu směrovali.

Jedná se o tvoji první sólovou autorskou desku...
Je paradox, že až po devatenácti letech od SuperStar vyšla moje první autorská deska. Přitom jsem vydal už celkem tři, jednu sám v roce 2005 po soutěži, na ní jsem měl tři svoje písničky, zbytek byl dopsaný s kámoši a z databanky. Dál jsem vydal tři alba s mou kapelou, ale pod jejím názvem, ne mým jménem, autorství na nich teda bylo půl na půl. Až nyní jsem ale udělal desku, kterou jsem chtěl vydat sám za sebe. Řekl jsem si, že ji udělám, jak chci já sám, s kým chci. S nikým jsem o ní příliš nedebatoval.

Éra s kapelou Sabrage je tedy už pasé? Nebo jde jen o vedlejší projekt?
Myslím, že je pasé. Když mi bylo pětatřicet, stál jsem na křižovatce. Chtěl jsem udělat sólovku, ale zároveň mě to bavilo s kapelou. Hráli jsme spolu deset let, vznikli jsme od nuly, nesměli jsme jet pod mým jménem. Bylo to tak ve smlouvě, kluci si chtěli cestičku vyšlapat sami. Pomalu jsme stoupali, hráli jsme na větších festivalech jako na Rock for People nebo na Hrady.cz, dělali jsme předkapelu Chinaski, vyhrávali jsme nějaké soutěže.

Pořád jsem ale v sobě měl nutkání, udělat si něco sám. Byl jsem na křižovatce a musel jsem se rozhodnout. Pro kapelu jsem psal většinu songů, pak jsem ještě dělal svůj projekt, kdyby to tak pokračovalo, musel bych písničky dělit - tohle je pro kapelu, tohle pro mě. A pak bych slyšel: „Tuhle písničku sis nechal pro sebe a nám jsi dal tu horší.“ Vznikaly by hádky a člověk by dělal jeden měsíc PR kapele, druhý sobě, byl by v tom děsný zmatek.

Řekl jsem si proto, že musím udělat zásadní rozhodnutí. Bylo těžké po deseti letech klukům říct, že s nimi končím, protože toužím dělat si věci po svým. Nechtěl jsem to položit ze dne na den, aby najednou kluci nemohli hrát, tak jsme se v březnu 2020 dohodli, že ještě léto dojedem nasmlouvaný koncerty a ukončíme to v prosinci. Týden na to přišel covid, všechno se zavřelo, veškeré koncerty v háji, až naštěstí na léto se to trochu otevřelo a my si zahráli. Dojeli jsme sezónu, kluci si během ní hledali nového zpěváka... Zůstali jsme kamarádi, stále se spolu bavíme, vídáme se.

Takže Sabrage pokračují a fungují s novým zpěvákem?
Přesně, už mají svůj repertoár. Dokonce se potkáme na dvou festivalech, budeme hrát po sobě.

To musí být zvláštní pocit...
Na klucích jsem se byl asi dvakrát třikrát podívat, jak jim to hraje. Teď jsme dělali takovej křest mojí desky na zahradě u kamaráda v Pardubicích, kde jsme grilovali, dali si panáky... Pak jsme si zahráli na kytary staré pecky a zavzpomínali.

Nebylo ti líto, že už s nimi nejsi na pódiu?
Člověk si zavzpomíná. Řekneš si, byla to jedna éra, teď je jiná.  

Před čtyřmi lety jsi měl ještě jiný projekt, zkoušel si prorazit jako 10Julian. Vydal jsi písničku Spolu, dokonce ve dvou verzích. Pak vše ale utichlo. Šlo o jednorázovou záležitost? 
Projekt vznikl, když jsem byl ještě v Sabrage a měl jsem takové nutkání. Co se nehodilo do kapely, jsem si chtěl natočit sám. Zároveň jsem ale nechtěl, aby daná věc zvukově konkurovala kapele. Točil jsem s Borisem Carloffem, což byl můj vysněný producent. Nechtěl jsem ale poutat příliš pozornosti, proto jsem projekt nazval 10Julian. Kapela pro mě byla vždy na prvním místě. Šlo prostě o vedlejší projekt, na kterém jsem se toho spoustu naučil. Jsem rád, že jsem to udělal a nejel za ty peníze radši na dovolenou. Původně jsem chtěl jednou za čas natočit jeden song bokem, ale nakonec to vygradovalo v to, že vznikla celá deska. Tam to asi začalo, jen jsem to neviděl.

Proč byl pro tebe Boris vysněným producentem?
Četl jsem si o něm už v roce 2006. Věděl jsem, že je dobrý producent. Už tenkrát jsem s ním chtěl dělat, jen jsem nevěděl, jak se k němu mám dostat. Ani jsem nevěděl, jak se jmenuje vlastním jménem. Požádal jsem ho o přátelství na Facebooku, ale nepřidal si mě. Naštěstí jsme se o pár let později spolu potkali, když jsme u něj točili s kapelou. Asi osud. A pak už bylo jasné, že chci desku točit s ním.

Je profík, zvuk od něj je super. A je děsně rychlý. Trošku mě mrzí, že si s ním nahrávání člověk až tak neužije, právě kvůli té rychlosti. Navíc všemu rozumí. Já bych mu rád koukal na ruce, co a kde používá. Zahrajete mu písničku na kytaru a on už přesně ví, jak bude znít. Nakliká to tam, ani nepostřehnete jak. Na druhou stranu si člověk říká... Najímám si ho jako producenta, tak co já mu do toho budu kecat, jinak bych si to mohl točit sám. Má moji plnou důvěru a já jsem rád, že se mnou vůbec chce dělat. Dnes si myslím, že jsme dobří kamarádi. Jsem rád, když mi napíše, zda nejdeme na víno… Říkám si: "Velký Carloff mi píše, zda zajdeme chlastat." Takže mě těší, že mi vyšel vstříc a takto mi pomohl.

Písnička byla žánrově jinde, nyní ses ale vrátil ke kytaře...
Udělal jsem to naschvál. Tenkrát letěla písnička Somebody That I Used To Know. Líbilo se mi to, že nejde prvoplánový pop, tak jsem navrhl Carloffovi, abychom šli tímto směrem. Aby to zvukově nekonkurovalo kapele. Teď jsem ale v Sabrage skončil... Pořád jsem kluk s kytarou, který vyrostl na folk pop rocku. Neumím psát jinak. Nedokázal bych najednou psát árie, dělat něco na sílu. Tohle vychází ze mě. Základ desky je taky položený na akustické kytaře, aby si písně mohl kdokoliv zahrát.

Název odkazuje na to, že jsi "ten Julián ze SuperStar". Je těžké zbavit se této nálepky? A chceš vůbec?
Nevím, zda bych se jí chtěl zbavit. Člověku připadala blbá rok po soutěži, teď si ale spíše říkám: „Zaplať pánbůh, že jsem tam byl". Nedávno jsme v televizi měli comeback. Od lidí nám začalo chodit spoustu zpráv, byli z toho nadšení. Tenkrát nás vyškolila SuperStar podruhé. Poprvé v osmnácti, když jsme viděli, jak obrovská show to je. Kafemlýnek na lidi vevnitř - ve střevech soutěže. Lidé zvenčí vše vidí jako zábavu, uvnitř je to ale hrozné psycho. Teď jsme si říkali, že to odzpíváme, pokecáme, že to nebude o nás. Když jsme ale slezli z pódia z přímého přenosu, všichni jsme se klepali. Byla to taková nostalgie. Takže se té nálepky nechci zbavovat, SuperStar je součást mého života. Zdůraznil bych, že jsou různé varianty reality show, jedna taková je SuperStar a druhá, že se jdete ožrat v bikinách do hotelu. V SuperStar musíte něco předvést, narozdíl od druhého typu, kam se jdete jen ukázat.

Po přenosu byly diskuze, zda jste nezpívali na playback...
Zpívali jsme živě den předtím, kdy se píseň i nahrála. Dva lidi chyběli, tak jsme jejich části museli nazpívat my. Organizátoři měli nazvučené mikrofony pro soutěžící, je velmi obtížné vše rychle předělat, aby každý slyšel to, co chce.

Ale zpět k novince, deska má sedm písní, z toho půlka jsou duety s docela známými  tvářemi. Šlo o záměr?
Ani ne, spíše se to průběžně kupilo. Třeba Umřu s tebou s Luckou Vondráčkovou vyšlo ještě před covidem. To měl být první singl z desky, kterou covid zastavil. Pak přišla nabídka napsat song pro další film. Točil jsem průběžně, na albu dokonce mělo být více písniček, ale dal jsem na něj nakonec jen ty, u kterých jsem si byl jistý, že je nebudu chtít měnit.

Skladby na další EP mám už teď, ale nemám je v hlavě ještě srovnané a osekané. Písnička s Mirkou Miškechovou byla vlastně natočena půl roku před Luckou. S Aničkou Kadeřávkovou jsme se bavili tři roky zpátky, kdy se byla podívat na Pardubickém Majálesu, kde jsme hráli.  Když jsem dokončoval desku, někde jsme se potkali, zmínil jsem se o tom, že točím desku a nabídl jí duet. Namítala, že není zpěvačka, ale herečka. Říkal jsem jí, že to nevadí, že to dá výrazem. Milá, usměvavá, ztřeštěná holka, do všeho jde po hlavě... Song se jí líbil, takže do toho šla. Nebyl to kalkul. Vše to do sebe zapadlo. Nechtěl jsem, abych měl v každém duetu zpěvačku. Říkal jsem si, že to udělám buď sám, nebo s nezpěvačkou. A spojení s Aničkou mi přišlo zajímavé, jako když Pokáč přišel s Nikol Štíbrovou.

V písni Blázen je slyšet telefonní hovor. Komu patří hlas?
To je moje ségra. Song jsme natáčeli ještě s kapelou, ale nestihli jsme ho vydat. Přivezl jsem ho k Borisovi, promíchal to a ještě tam něco dohrál. Hovor jsme nahráli tak, že jsme jí s klukama zavolali a telefon jsme dali k mikráku. Ségra je mladší a je architektka, muzice se přímo nevěnuje. Ale aspoň ji mám navždycky na featu, to mě těší.

„Pánský“ duet tě nelákal?
Chtěl jsem Roberta Kodyma do písničky Na popel mě spal, vzdáleně mi totiž připomínala během nahrávání Wanastowi Vjecy. Psal jsem mu mail, přivezl jsem mu ručně (barokně) psaný dopis společně s flashkou, ale ani nevím, zda se to k němu dostalo. Udělal jsem všechno proto, abych ho na albu měl, oslovil jsem ho, zkusil jsem to. Chtěl jsem, aby mi namluvil dvě věty, ty jsem si nakonec namluvil sám. Wanastowky jsou přiznané v textu, slovy Kouzlo či Sbírka zvadlejch růží a odkazuju na názvy jejich písní. Spíš je to moje pocta Wanastovkám, na nich jsem vyrostl. Mám je asi z české scény nejradši.

Složil jsi aktuálně píseň k filmu. Měl jsi volné ruce?
V jedničce Po čem muži touží byly moje Skrytý city. Píseň už byla napsaná a režisér si ji vybral, protože se mu líbila. Předtím jsme se neznali, jen mě doporučil Jirka Mádl, který tu písničku měl rád. S režisérem jsem se paradoxně potkal až na premiéře. Byl to vždy můj sen, mít titulní píseň filmu.

Režisér Ruda Havlík mi volal i na Bábovky, ať něco zkusím vymyslet, a to si vyčítám dodnes, protože jsem to trochu podcenil. Říkal jsem si: „Jednu písničku si ode mě už vybral, tak teď projde každá, mám dobrý songy." Tak jsem mu poslal demáče, samozřejmě se mu nelíbily a poslal mě do háje. Podcenil jsem to, protože jsem u toho neseděl, nestrávil jsem u toho patřičný čas a nesložil něco nového. Vyčítám si to doteď. Myslel jsem, že to půjde samo. Mrzelo to, protože taková šance už nemusí nikdy přijít. Kolikrát tě osloví režisér. Však může zavolat jakékoliv slavné kapele, aby něco složila. Každý dá rád písničku do filmu, protože je v kinech, v televizích, ve všem. Tak jsem si říkal: „Jednou se to splnilo, tos ani nedoufal, že se ti někdy podaří, tak buď rád za tu jednu."

Ruda mi za dva roky napsal znovu, že točí dvojku, jestli nechci zkusit něco napsat. Byla pro mě velká pocta, že mi tak důvěřoval. Tenkrát jsem doma ležel s covidem, koukal do stropu a říkal si, že taková šance se nesmí už znovu zahodit. Strávil jsem u songu tři dny a text i melodii různě upravoval. Bál jsem se, že mě pošle zas do háje. Pátý den jsem mu napsal a odpověděl, že je to docela dobrý. Když tohle on napíše, je to jako vítězství. Věděl jsem, že se mu to líbí. Vykoumal jsem si takový vzorec pro skládání filmový písničky, ale neprozradím vám ho. (smích) Rudovi jsem vděčný, že mi dal zas šanci.

Když se chytnu názvu songu. Kdo doopravdy jsi?
Asi jsem člověk, který si děsně nevěří.

Nepůsobíš tak…
To je ochranná maska. Člověk si musí věřit, ale vnitřně o sobě pořád pochybuju.

To je ale dobré, motivuje to člověka k tomu, aby byl lepší.
Po SuperStar si na mě hodně lidí udělalo názor, aniž by mě poznalo. Tak jsem si udělal obranný mechanismus. Už tenkrát to bylo půl na půl, kdy mě lidi milovali, nebo nesnášeli, chtěli mi dát přes držku, poškrábali mi několikrát auto, šli schválně proti mně, aby se mohli poprat. Když si takovými situacemi člověk projde, udělá si "předksicht", aby si lidi udržel dál od těla. Kdo mě pozná blíž, řekne, že nejsem takovej vocas, jak si myslel. Člověk si nevěří, ale dělá haura a říká: „Já se vás nebojím." Stejně je to i se skládáním. Vím, že umím něco napsat, ale pak mám pochyby, zda se daná věc bude někomu líbit. Zda tam zvolil správná slova. Stále se učím sám sobě si věřit. Už si za věcmi stojím, před deseti lety jsem o sobě hodně pochyboval, ale to je i věkem.

Radíš se s někým?
Posílám vše prvně kamarádu Michalovi a ségře a čekám na jejich zpětnou vazbu. Na textech si dávám záležet, abych nepoužíval jen jednoduchý rýmy, prázdný fráze... Chci, aby byl song něčím zajímavý, aby měl refrén jasný slogan a zajímavé verše. Jsem takový muzikant ekolog, když píšu, tak nemám odpad. Písní napíšu za rok málo, ale stojím si za nimi. Nepíšu se se skladbou, u které necítím, že stojí za to. Jakmile to tam není od začátku, za hodinu dvě, jdu od toho, dám delete v počítači a radši jdu na brusle. Nechám kytaru čtrnáct dní být a energie nateče sama... Neumím skládat vysloveně na sílu. Ani do filmu by to na sílu nešlo. Ten nápad se mi líbil od začátku, tak jsem ho jen rozvíjel. Jak říká Michal Hrůza, psaní písniček je dar. To se nenaučíš, to nějak v sobě máš.

Ve filmu jsi nikdy nehrál?
Pořádně nehrál, ale v novém filmu jsem měl mít mini roli, která řekne dvě věty To se ustřihlo hned na place, kdy jsem to ani neřekl. Jsem tam v komparzu. Hrát ve filmu jinak ani nechci. Skládat hudbu do filmu ano, to mě baví, ale herecký ambice nemám.

Když jsi měl ve filmu poprvé písničku, pomohlo ti to k něčemu? Otevřelo ti to pomyslné dveře?
Asi více ke koncertům. Byl to tehdy nejnavštěvovanější film v kinech, tak se to dostalo hodně k lidem, navíc to hrají dvakrát do roka v televizi, takže písnička furt rezonuje. Je to jen další pomyslný stupínek na cestě. Je jasný, že tě to nevystřelí jako headlinera na festivaly, ale pořád jsi tam, kde jsi byl. Jen tě to odliší od kapel na stejné úrovni, že jsi o stupínek dál, který se nepodaří hned tak někomu. Malý krok pro lidstvo, ale velký pro kapelu.

Prohlásil jsi, že bys byl rád, aby se tvoje písničky hrály u táboráku. Myslíš, že jsi na dobré cestě?
Doufám. Je to můj hudební sen. Taky bych rád viděl někde někoho, jak balí na moji zamilovanou písničku nějakou holku u ohně. Vím, že už písničku z prvního filmu hrají nějaký zábavový kapely. Seděl jsem někde na jedné zábavě, najednou to začali hrát a říkal jsem si, zda si dělají prdel nebo co. Haha. Ale to, že to bere někdo za hezkou písničku a zařadil do repertoáru slavných jmen, to už člověka potěší. A jsem zase u tý sebedůvěry.

Na vizuálu desky máš přelepené obočí. Je to záměr, má to něco symbolizovat či na něco odkazovat?
Je to vlastně fotka Johnnyho Cashe, když ho zavřeli do vězení, ale on to nikdy na obalu neměl. Taky měl tu pásku a v ruce držel před sebou cedulku. Johnny Cash je jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků, kterého poslouchám, a tak mně to pasovalo k tomu Nebojme se být veselý. Třeba že jsem udělal nějakou klukovinu, tak mě za to zavřeli. Nenavádím, že je dobrý, někoho zabít, či jezdit vožralej a zfetovanej, ale je tam takový úsměv kluka, který udělal spontánní kravinu a kvůli tomu ho zavřeli. Je to další zážitek. Jednou jsem tu fotku viděl, tak mi to přišlo v souvislosti s názvem desky velmi příhodné.

Vystudoval jsi mediální komunikaci. Hodí se to při skládání či muzikantství?
Při skládání ne, to určitě nemá s tím co dělat. Ale při následné propagaci, kdy víš, jak máš napsat tiskovou zprávu, jak to máš celý vlastně odeslat, jak připravit fotky, klip apod., aby to novinář dostal komplet v balíčku a mohl to případně jen takzvaně překlopit. I když jsem dělal PR v oboru korporátů, tak člověk narazí na novináře, a naučíš se to. Pomohlo mi to zformovat sdělení. Ale při  skládání je to vlastně k ničemu. Nikdy, když skládám, nekalkuju už s PR. Pak to ztrácí ducha a um. Umění má být tak, jak to cítíš a nestydíš se za to. A když se to někomu nelíbí, no a, tak ať si to zkusí udělat sám a jít se svojí kůží na trh. Musím to prostě oddělovat, jsem umělec a takhle to chci komunikovat sám a nikdy písničku nebudu psát tak, aby se dobře komunikovala do médií, to se nikdy nestane.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv Juliana Záhorovského
Témata: Julian Záhorovský, Po čem muži touží, Skrytý city, Nebojme se být veselí, Chci, abys věděla, kdo opravdu jsem, SuperStar