ROZHOVOR | Kaczi: Co přijde, ukáže čas. Cover desky podtrhuje její čistotu a přirozenost

Vystupuješ jako Kaczi. Jak přezdívka vznikla?
Původně jsem vystupovala pod svým civilním jménem Kateřina Kouláková. Buskovala jsem ale v zahraničí a tam to bylo nezapamatovatelné. Jelikož sousedíme s Polskem, jsou pro nás spřežky přirozené. Zároveň se mi líbilo, že je v pseudonymu CZ jako zastoupení České republiky. Baví mě ten dvojsmysl. Navíc mi i přátelé říkají Kači, tak mi to přišlo trefné.

TOP 7 videoklipů týdne: Marek Ztracený nahrál píseň s Hanou Zagorovou, Sto zvířat na procházce Prahou a Yzomandias vás vystřelí mimo realitu všedních dní

Nejenom mne jsi zaujala už svým debutovým EP Polonahá. Nyní na něj navazuješ deskou Nahá. Co bude následovat?
Co přijde, ukáže čas. Když jsem přemýšlela, jak aktuální desku pojmenovat, napadla mě právě stejnojmenná písnička, se kterou mám pocit, že jsem se dostala do povědomí širšímu publiku. Kvůli této myšlence i tomu, jak se prezentuji, mi přišel název Nahá jako nejvýstižnější.

Klipem k této písni jsi poměrně šokovala. Jak totiž říká už název, jsi v něm nahá...
Nemělo se jednat o fyzickou nahotu, vlastně jsme tuto scénu neměli ani ve scénáři a vznikla na úplný závěr. Prostředí nás k tomu ale vybízelo. Pro někoho může scéna působit provokativně, což byl trošku i náš záměr. 

Jak jsi teď sama řekla, Nahá vyjadřuje odhalení duše, ne viditelnou, hmatatelnou nahotu. Byla jsi s odhalením sama sebe v pohodě?
Mám to tak přirozeně. Nedělám nic, co bych necítila. Vychází to z toho, jak věci kolem sebe vnímám, a v tom hledám autentičnost. Je to takový tenký led, kdy se kolikrát bojíme odhalit, svléknout masku, protože jsme pak zranitelní. Přistupuju k tomu jinak, protože si myslím, že opravdovost je jediné, co je reálné. Neumím si na něco hrát.

Jsi přírodní fenomén, jak zpíváš?
Snad jako každý z nás. Každý je originál, jenom to umět přijmout, uchopit a nesrovnávat se s ostatními. Buďme sví a starejme se hlavně sami o sebe.

Album obsahuje všechny písničky, které byly na EP. Byl to záměr?
S producentem Lukášem Hradilem jsem je chtěla udělat trochu jinak, aby mělo album jednu tvář. Při Polonahé jsem se hledala. Nevěděla jsem, jestli mám jít mainstreamem, nebo zůstat taková, jaká jsem, v horách jako divoženka. Zůstala jsem u druhé varianty. V ní se cítím dobře. Skladby z EP jsem chtěla na cédéčko. Bylo jasné, že tam nemůžou být v původní podobě, tak jsme je trochu vykuchali, něco jsme přetočili, něco nechali. Myslím, že se tomu podařilo dát celistvost, o což nám šlo.

Písně na EP ti produkoval Lukáš Chromek. Proč jste nepokračovali v nastolené spolupráci?
Předtím jsem studovala v Praze, tak jsem využila kontakty tady, ale pak jsem se vrátila do Beskyd. Spolupráce byla skvělá, Lukáš je borec ve svém řemeslu, akorát jsem pak chtěla jít jiným směrem než mainstreamovým popem.

Lukáše Hradila jsi potkala kde?
Potkali jsme se loni na Nefestivale v Ostravě, byla to akce uspořádaná místo Colours. Stihli jsme zahrát den předtím, než festival hygienici zařízli. Vystupoval tam s kapelou Karlsson. Byla jsem se na ně podívat. Kluci mě oslovili, zda si s nimi nepůjdu zazpívat písničku. Vytáhla jsem novou písničku Málem jsme si zvykli. Dali jsme ji na první dobrou bez zkoušky a od loňského roku spolupráce trvá. Nejdřív byly singly, a nakonec naše setkání vyústilo k natočení alba.

Inspiraci pro vizuál alba jsi prý hledala ve vzoru na své džínové bundě. Popravdě, v souvislosti s názvem desky to ve mně evokuje spíš něco jiného, a to ženské pohlavní orgány. Jak to tedy je?
Každý si pod tím může představit, co chce, ale původně má motiv vyjadřovat výšivku. Celý cover desky navrhla kamarádka Angelika. Vycházela z mého kostýmu a mě samotné. Ano, souhlasím, že díky názvu Nahá v něm mnozí mohou vidět ženské přirození. Výšivku a kostým mi vytvořila kostymérka Puma. Jde o slezské vzory, které nakombinovala a našila mi je na kostýmek. V tom se cítím skvěle. Cover podtrhuje čistotu a přirozenost celé desky.

Na albu je písnička Růže, kterou jsi věnovala Davidovi Stypkovi. Stejnojmenný singl byl zařazený na jeho posmrtně vydanou desku. Znala ses s ním?
Poznali jsme se, když jsem ještě dělala reportérku pro českou regionální televizi. Mně bylo osmnáct, seděla jsem a poslouchala koncert, měl hlas jak zvon. Bohužel jsme spolu blíže nespolupracovali. Až v roce 2019 jsem měla tu čest si s kluky zazpívat Dobré ráno, milá na jednom z koncertů. To byla síla. Kluci jsou skvělí. Růži jsme mu věnovali z jednoho prostého důvodu. David Stypka měl úzký vztah s naším zvukařem. První zemřel David, vzápětí náš zvukař Mroš. Růži nám stihl ještě namixovat. Po dvou měsících jsme se dostali k jeho materiálu a zjišťovali, čím se stihl probrat, proto jsme Růži věnovali i Mrošíkovi. Než jsme pustili ven desku Nahá, tak vyšla ta Davidova a na ní je taky píseň Růže. Ona i celé album mě strašně baví. Tak proto ta spojitost.

Na to se váže další příběh. S Jurajem Hnilicou jsme vydali klip Dobrú noc z hor a provázíme v něm diváky, posluchače dějem, ve kterém se loučíme s duší Mrošíka. Ale každý si může do děje vsadit a představit kohokoliv. Je to pro nás rituál loučení, kdy se s tím vyrovnáváme a přijímáme odchod blízkého člověka.

Kde jste se potkali s Jurajem Hnilicou?
Přišla jsem na něj přes Kulturu do domu, kteří streamovali koncerty v době, kdy jsme nemohli jinde vystupovat. Dlouho jsem s někým chtěla udělat duet, oslovila jsem i Davida na jinou písničku, ale decentně odmítl. Byli jsme docela jiné energie. S Jurajem jsme podobné nátury. Tím, naše spolupráce nekončí a připravujeme spolu československé turné.

Pokud se nepletu, tak jsem na tvém koncertě viděla bubeníka Matěje Drabinu z Bandjeez...
Album se točilo u Mroše, oni byli jak bráchové, na stejné vlně. Nemuseli si nic říct a fungovalo to. Byla tam taková chemie, že jsem z toho byla paf. Během jednoho dne Matěj natočil bicí. S Lukášem tvoří neuvěřitelný tým, s kterým si sednou jak hudebně, tak i osobnostně. Následně jsem Matěje požádala, zda by si měl chuť zahostovat i na samotném křtu, on mé pozvání přijal a já si toho nesmírně vážím.

Ty vystupuješ tedy už jen s kapelou, nebo tě můžeme vidět sólo?
Při křtu desky jsme vytvořili takovou kapelku, se kterou se mi hrálo dobře. Mým přáním je postavit skupinu a odehrát s ní v příštím roce pár koncertů. Ale chci zůstat u obou variant.

Budeš v ní mít i ségru, se kterou občas vystupuješ?
Chtěla bych, ale priority má jinde, věnuje se rodině a já ji od ní nechci tahat. Když může, tak se ráda přidá, asi u tohoto formátu zůstaneme. Zpíváme spolu odmalička a lidi poznají, že jsme na sebe naladěné. Je talent, má hlas od Boha, já jsem si to vydřela.

Doprovázíš se na akordeon, máš takový sytější hlas. Nepřirovnávají tě proto k Radůze?
Nejsme typově podobné, má jinou energickou polohu. Je to způsobené akordeonem a možná syrovostí, což máme společné, řekla bych. Lidi mají potřebu škatulkovat.

Hraješ na několik nástrojů. Po jakém jako první sáhneš, když jdeš skládat písničku?
Teď je to klavír. Záleží na mé náladě, na rozpoložení. Nyní cítím spojení s pianem, což je pro mě zajímavé. Není takové hopsací, cítím na sobě, že se i v  muzice zklidňuji.

Co tě vedlo ke zklidnění?
Možná partnerský vztah a to, že nejsem tak rozlítaná, jak jsem byla. Cestovala jsem, měla jsem potřebu být všude i za každou cenu a vlastně pořádně nikde. Teď jsem v horách a přijde mi, že žiji poklidný život.

Na desku jsi vydělávala prostřednictvím HitHitu. Co mohli předplatitelé obdržet za odměnu?
Nejdůležitější byla deska, vstupenka na křest, nabízela jsem lekce zpěvu, hodiny hry na akordeon. Bylo zajímavou zkušeností, když jsem se při hodinách setkala s jedním autistickým chlapcem, který učil spíše mě. Jakousi exotickou cenou byl balíček kondomů, který jsem připravila v souvislosti se singlem Milenka, jenž jsem natočila s kapelou Circus Brothers. Po nich se jen zaprášilo.

Hudebně balancuješ na pomezí folku, jazzu, šansonu. A když už jsem zmínila šanson, slyšela jsem, že si toužíš zazpívat se ZAZ. Prý jste se už dokonce potkaly. Kde?
Potkala jsem se s ní na Coloursech, bylo to v rámci MeltingPotu. V rámci diskuze jsem se přihlásila s dotazem a ve francouzštině jsem jí řekla, že se mně líbí její tvorba, a že bych jí předala ráda svoji desku. Tak se stalo, ale mé přání zazpívat si s ní, trvá stále.  

Na albu je písnička ve francouzštině. O čem je?
Je o životě, o tom, že není každý den veselý, někdy to hodně bolí. V závěru se ale v dobré obrátí. Konec dobrý, všechno dobré. Dává mi uvědomění, že mám dobré lidi kolem sebe a dává mi chuť žít a užívat si života.

O životě, ale i o přírodě jsou písničky na albu, například Lysá hora...
Tu jsem tam původně nechtěla dávat, ale měla velký ohlas u fanoušků, tak jsme se rozhodli, že ji na desku zařadíme. Původně měla být bonusem, ale zařídili jsme ji do standardního playlistu.

Písnička i klip jsou super. Vypadá jako propagační video pro nalákání turistů. Jak vznikla?
Poté, co jsem se vrátila z Prahy do Beskyd, jsem na Lysou chodila asi dvakrát týdně a chtěla jsem si zpívat něco tematického, proto vznikla Lysá hora.

Ty jsi tam dělala v době covidu i nějaké streamy...
Byly pravidelné.  Když nebylo, kde vystupovat, streamy byly jedinou možností, jak jsem si mohla na horách zahrát před lidmi. Bylo to povyražení, zpestření všedního dne, z toho, jak jsme byli covidem frustrovaní.

Lidé, co jsou v klipu, jsou turisté a sportovci, kteří šli náhodou kolem, nebo komparz?
Natáčení jsme plánovali s kamarádem hercem Filipem Gavlasem, který říkal, že seženeme lysohory. Udělali jsme post na sociálních sítích - výzvu, aby se přidali. Byli jsme překvapeni, kolik nadšenců nakonec přišlo.

Chodíváš pravidelně na Lysou horu?
Dříve to bývalo častěji, teď už méně. Když chci zahrát koncert v horách, jdu na Lysou, když si chci odpočinout, chodím do lesů a na místa, která nejsou až tak frekventovaná.

Zkoušela jsi někdy zdolat Beskydskou sedmičku?
Nene, nejsem taková extremistka. Dělám věci pro radost, ne aby mě zničily. Ráda se procházím, šla jsem Camino de Santiago, dala si své tempo a to mě baví. Nicméně Beskydská sedmička k Lysé hoře prostě patří, proto jsem ji do písničky uvedla. 

A kolik kilometrů jsi šla do Santiaga de Compostela?
400 kilometrů za 14 dní. Furt jdeš, bolí tě paty, celé tělo. V průměru jdeš tak 30 km denně, první den jsem ušla 45 km, a pak jsem z toho byla druhý den odvařená. Stojí to ale za to a klidně bych šla znovu.

Šla jsi sama? Z jakého důvodu? Šlo o psychickou očistu?
Získat nový impuls do života, končila jsem školu, byla jsem po vztahu sama, tak jsem si to chtěla utřepat v hlavě, řekla jsem si, co chci a co nechci. Od té doby si to takto skládám, odřekla jsem nějaké práce, které jsem nedělala ráda, začala jsem se věnovat ryze hudbě.

Vzala sis tam s sebou ukulele?
Jasně, to bylo fajn, po cestě a po večerech jsme hráli s ostatními poutníky.

Vznikla tam nějaká písnička?
Původně jsem myslela, že něco složím, ale jak člověk jde, tak je rád, že je rád, a pak jsi v komunitě s lidmi, s nimiž sdílíš zážitky. Chtěla jsem napsat písničku o Santiagu, melodie byla, chtěla jsem ji ale ve španělštině, kterou zatím neovládám a mám jen základy. Stále to mám na paměti.

Ty jsi pak měla i cestovatelské koncerty...
Ano, bylo to shrnutí toho, co jsem zažila. Každý se mě ptal, jak bylo, a já se nechtěla opakovat. Hrála jsem a promítala fotky a komentovala je zážitky. Trvalo to asi tři hodiny.

Kam by ses v rámci cestování podívala?
Lákají mě Himaláje, tedy i Nepál. Když cestuju, tak převážně za horami, s přítelem plánujeme výlet do Norska, někam do divočiny, a do Kanady.

Island tě neláká?
Tam už jsem byla za přáteli, kteří mě provedli místní krajinou. Je to krásná tajuplná země. Na Islandu jsme chtěli shodou okolností i natáčet videoklip, ale korona nám natáčení překazila, ale pořád je to ve hře.

Všimla jsem si, že jsi zpívala minulý týden s Glenem Hansardem. Jaký to byl zážitek? A jak k tomu došlo?
Vlastně to vzniklo úplnou náhodou. O koncertu jsme se s partnerem dozvěděli na poslední chvíli a lístky jsme pořídili den předem. Mě spontánně napadlo, že bych Glena oslovila, zda bych si s ním mohla zazpívat písničku Drive All Night, což je naše srdcovka. Napsala jsem svému producentovi a kamarádovi Lukáši Hradilovi, zda by mi s tím nepomohl a bylo vymalováno. Děkuju taky panu Irglovi. Vůbec jsem netušila, zda to vyjde, měla jsem jen zprávu, že si Glen můj mail přečetl. Jeho koncert byl pro mě jedním z nejsilnější, které jsem kdy viděla. V závěru večera Glen skutečně zahrál naši oblíbenou píseň a v polovině písničky mě Glen vyzval na pódium. Pak už to byla čirá radost a euforie. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Text: Hana Bukáčková, foto: Tomáš Bartaloš (fotky z klipu), Radim Kolibík (promo fotky), archiv Kaczi
Témata: Kaczi, Nahá, Polonahá, Lysá hora