ROZHOVOR | Kamil Střihavka: Zažil jsem spoustu těžkých situací. Dvě hodiny před vystoupením na Žebříku jsem se dozvěděl, že mi umřela maminka

Od jakého momentu vlastně počítáte čtyřicet let na scéně?
Moje hudební cesta začala dřív, ale čtyřicet let slavím od roku 1986, kdy jsem poprvé zahrál koncert se svou tehdejší kapelou.

RETRO 90s | Kamil Střihavka: Posluchači chtějí české texty. Prosadit se v zahraničí není legrace

Při příležitosti čtyřiceti let na scéně absolvujete turné, které začíná už 30. října v Liberci. Říkáte, že chcete slavit, nikoliv bilancovat. Jaký je pro vás mezi tím rozdíl?
Já osobně nerad bilancuju. Jdu proti proudu, a když se něco sluší a má se to dělat, zatvrdím se. Obecně se radši koukám do budoucna, ale hlavně žiju přítomností. Věkem jsem se naučil, že čas je nejdražší komodita, jakou mám, a zajímá mě to, co se děje právě teď. Dokonce jsem přestal plánovat. Žil jsem v plánovaném hospodářství, plánovali jsme pětiletky… Zkušenosti mě naučily, že ne všechno vyjde tak, jak si člověk naplánuje. To je život, a právě to je na něm pěkné.
V uvozovkách ale budu bilancovat tím, že zahraju průřez projekty, kterými jsem prošel. Ať už to byli No Guitars!, moje sólové desky nebo BSP. Takže určitým způsobem to bilancování bude. Ale veselé, proboha!

Nemůžeme zahrát Zemi vzdálenou a jít domů

Na turné vás doprovodí The Leaders! a připojí se také Ota Balage s Michalem Pavlíčkem. Jak jste je oslovil?
Když jsem přemýšlel o hostech, bylo to složité. Na podzim všichni jezdí turné a museli by si kvůli mně blokovat termíny. A já nechci nikoho citově vydírat. Tak jsem si říkal, že oslovím svoje parťáky, se kterými jsem strávil kus života, Otu Balage a Michala Pavlíčka. S BSP se příležitostně setkáváme, hlavně na výročních koncertech. Vždycky to ale bývá o dvou, třech skladbách. Říkal jsem si, že když už na to oba kývli, byla by škoda zůstat jen u toho. Ne že bych je musel přemlouvat. Stýská se nám všem, rádi se uvidíme a zase si budeme mít co říct.

Příběh českého hitu: BSP - Země vzdálená

Jak velký prostor dostanou BSP v programu?
Chci tu radostnou událost sdílet s fanoušky, kterých si nesmírně, až vesmírně vážím. Nemůžeme zahrát Zemi vzdálenou a jít domů. Možná to bude klidně půl na půl: půl moje tvorba a půl koncertu set BSP. Nechávám tomu volný průběh. Určitá spontánnost v tom být musí.

Když se po delší době sejdete, navážete hned tam, kde jste skončili?
Na pódiu mezi námi chemie funguje stejně, jako kdybychom se rozešli včera. I když spolu pravidelně nehrajeme drahně let, máme se strašně rádi. Lidsky i muzikantsky si vzájemně fandíme. Michal je z téhle branže jeden z mých nejbližších přátel. Jsem za to moc rád, protože je to hlavně krásný člověk.

Kdo z vás iniciuje společná setkání?
Prvním iniciátorem takového příležitostného návratu jsem byl já. Měli jsme nějakých sedm, osm let pauzu a já tehdy rozjížděl Woo-Doo! Band, pojmenovaný podle mojí první sólové desky. Najednou jsem si uvědomil, že se mi stýská po skladbách BSP i po klucích jako po lidech. Řekl jsem: „Kluci, pojďte si zahrát.“ Dali jsme si kafe a oni řekli: „Proč ne.“ Od té doby se takhle občas potkáváme.

Podle čeho vybíráte skladby pro výroční turné? Dostane se i na ty, které jste dlouho nehrál?
Ano, vyškrábu i nějaké věci od No Guitars!, které živě vůbec nehraju. Chtěl bych to pojmout odvážně. Některé skladby jsem neslyšel dvacet, možná i víc let. Neřeším přitom, jestli je to žánrově v pořádku. Ty pecky mě baví, a proto jsme je natočili. Právě na výročním turné tak zazní zase něco trošku zajímavějšího.

Novým směrem jsem překvapil i sám sebe

Dočetla jsem se, že jste uvažoval pro turné také o nové skladbě. Je to tak?
Novou skladbu jsem měl v plánu, už jsem ji zaranžoval a připravil. Jenže jsem došel do bodu, kdy jsem se rozhodl začít pracovat na novém materiálu jako celku.

RETRO 90s | Album Jesus Christ Superstar je důstojným pendantem muzikálového představení

Takže chystáte i nové album?
Uplynulou dekádu jsem přemýšlel, jestli bych neměl natočit novou desku. V mém životě se ale dělo tolik zásadních věcí, osobních i pracovních, že jsem od toho tématu pořád někam odbíhal. Dodnes mám v pomyslných šuplících náměty a nápady na různé projekty, i mimohudební. Nevyndávám je podle toho, jak vznikaly, ani podle nějakého itineráře. Řídím se instinktem, kterému říkám radary. Ty spolu se zkušenostmi určují, kdy který nápad vytáhnu a začnu realizovat. Proto tak dlouhá pauza od nové desky.

Co jste si potřeboval ujasnit, než jste se do nové tvorby pustil?
Hlavně to, jakým směrem se chci vydat. Vždycky jsem se chtěl odlišit od předchozího projektu. Proto moje první sólová deska nebyla autorská, ale naskládali mi ji kolegové a kamarádi. Byl to pro mě zajímavý experiment, chtěl jsem zjistit, jak mě vnímají a vidí. Zároveň jsem nechtěl navazovat na tvorbu No Guitars!, protože každý máme nějaký vlastní rukopis.
Po dlouholetém vnitřním boji jsem teď překvapil i sám sebe. Zjistil jsem, že tíhnu k něčemu, co by mě ani ve snu nenapadlo. Neprozradím to, protože ta cesta je úplně na začátku. Ale přesně vím téma i to, v jakém bude kabátku.

Tak to určitě fanoušky velmi potěší, protože od vaší poslední sólovky uplynulo už hodně let…
Jsem rád, že moji skalní fanoušci měli trpělivost, vydrželi to se mnou a poslouchají pořád dokola staré pecky. I když je obměňuju, protože jich mám opravdu hodně. Novou tvorbu dělám i pro kapelu, které si nesmírně vážím. Ale lhal bych, kdybych nedodal, že ji dělám taky hlavně pro sebe. Ten entuziasmus tam je a pořád mě to strašně baví.

Dnes interpreti často vydávají jednotlivé singly a teprve potom je spojí do alba. Jak chcete postupovat vy?
Jsem ještě stará škola. Řekl jsem si, že když už, nebudu to dělat po jednom kusu, ale jako celek. Nemám žádné deadliny, protože hudba není jako dělat rohlíky, kterých musíte mít v pět ráno určité množství, aby se rozvezly. Vždycky jsem ale chtěl natáčet ve chvíli, kdy jsem toho plný a opravdu chci. Ta doba nastala teď.

VIDEOROZHOVOR | Kamil Střihavka, Bára Basiková: Když přišla nabídka z Jesus Christ Superstar, nebylo o čem přemýšlet

Vím, že i členové The Leaders! vás k novému materiálu dlouho pobízeli. Jakou roli mají při vzniku skladeb?
Autorsky mi nepomáhají, ale pomůžou jinak. Rovnou mi upřímně řeknou, když se jim to nelíbí. To je taky důležité. Nepochlebují mi a dokážou říct svůj názor. Kromě toho, že jsou excelentní muzikanti, jsou to všichni velké osobnosti. Jsem rád, že si rozumíme lidsky i hudebně.

Kdy se chcete do práce na desce pustit?
Hned jak dojedeme turné. Poslední koncert je 28. prosince, což je úžasný termín. Hraju v něm už asi pětadvacet let, z toho deset let to bylo v jabloneckém klubu Na Rampě. Lidé už mají po Vánocích dost pohádek, salátu, řízků a návštěv. Chtějí vypadnout a bavit se. Já už taky nechci být doma, proto jsem ten termín vymyslel.
Po turné si dám třeba týden na horách, na lyžích, vyfoukám si palici a vlítnu na desku. Jak dlouho jsem váhal, tak teď mám tu energii v sobě. Jakmile se rozhodnete a cítíte energii a invenci, musíte zvednout stavidla. Dokud to jde. Ten proud je obrovský, ale čím déle čekáte, tím je slabší.

Po pár taktech všechno zmizelo

Říkáte, že je pro vás každý koncert pořád svátkem. Co vám pódium dává i po čtyřiceti letech?
Za těch čtyřicet let jsem odehrál spoustu koncertů, kdy jsem byl psychicky nebo fyzicky na dně. Nejsem samozřejmě sám, tak to v branži chodí. Pamatuju si koncert v Ostravě, kdy jsem měl čtyřicítky. Kapela po zvukovce přišla do šatny, viděla mě tam sedět a řekla: „Ne, my nehrajeme. My tě nezabijeme. Jedeme domů.“ Sál byl narvaný a já říkal: „Ne, já to dám. Bude to v pohodě.“
Po pár taktech všechno zmizelo. Ocitl jsem se v úplně jiné dimenzi. Po koncertě jsem slezl ze stage a měl pocit, že bych ten velký mramorový kulturák zvedl nad hlavu. Tohle dokáže muzika a synergie mezi fanouškem a muzikantem. Je to něco nepopsatelného. A je to lepší než drogy. Věřte mi!

LIVE: Kamil Střihavka ve Velké Americe vzýval slunce a přivolal déšť

Zrušení koncertu tedy berete jako úplně krajní možnost?
Když v téhle branži zrušíte koncert, všichni musí vědět, že jste buď mrtvá, anebo je to sakra vážné. Zažil jsem i hodně těžké osobní situace. V loňském roce jsem obdržel speciální cenu na Hudebních cenách Žebřík a dvě hodiny před koncertem jsem se dozvěděl, že mi zemřela maminka. Věděl jsem, kolik je v tom práce a že to nejde zrušit. Byl jsem hlavním headlinerem koncertního programu, měl jsem tam hosty, Dana Bártu, Michala Pavlíčka, Báru Basikovou. Bylo to hodně těžké.

Při tvoření jsem jako dítě v hračkárně

Když se ještě vrátím do období po Motorbandu – Ota Balage vám zavolal, že by vám chtěl nahrát desku, protože se mu líbí váš zpěv. Materiál na ni jste měli připravený během měsíce. Co mezi vámi tak dobře zafungovalo?
Byl v tom entuziasmus a energie. Ota měl věci připravené, posílal mi je a já je doma hned nazpíval na čtyřstopák. Aranžoval jsem zpěvové linky a vícehlasy. Strašně jsme si rozuměli a za měsíc byla deska poskládaná. To je na hudbě to, co miluju nejvíc: tvůrčí proces. Jsem jako dítě o Vánocích v hračkárně. Stejné to je, když píšu divadlo.

Kamil Střihavka rozezpíval Lucerna Music Bar, speciálním hostem byl Petr Janda

To mě přivádí k vašemu představení Tolik hlav. Jak vypadal tehdy onen tvůrčí proces?
Námět vlastního divadelního příběhu jsem nosil v hlavě už od roku 1980. Synopsi jsem napsal v den, kdy zemřel John Lennon. Bylo mi skoro šestnáct. Rozhodl jsem se, že mu vzdám poctu a složím nějakou tu rockovou baladu. Sedl jsem si ke kytaře a opravdu ji složil. Místo textu jsem napsal synopsi příběhu. Už tehdy jsem viděl závěrečnou scénu na hlavním nádraží v Praze a slyšel v ní hudbu a kytaru Michala Pavlíčka. Viděl jsem to jako širokoúhlý barevný biják. Začátek mě nezajímal, věděl jsem, že ten zase odněkud přiletí. Důležitý byl konec.
Po třiceti letech jsem si na tu píseň vzpomněl a natočil ji na druhou sólovou desku. Nechal jsem ji tak, jak byla. Žádný hit to není, ale pro mě má obrovskou osobní hodnotu. Text napsala Gábina Osvaldová. Sice se kroutila, ale nakonec to z lásky ke mně udělala. Píseň se jmenuje Tolik hlav a byla iniciátorem toho všeho. Představení jsem si pak nadělil k padesátinám.

Původně jste ale zamýšlel film.
Na divadelní režii jsem si troufnul, na filmovou určitě ne, i když jsem velký filmový fanoušek. Koneckonců jsem se narodil v kině jako Brouk Pytlík. Cesta k filmu je trnitá a stojí strašně peněz, ale ještě jsem ten sen nezahodil. Sny jsou od toho, aby se plnily. Kdybychom je neměli, nebyl by to život. Dalším krokem by mohla být kniha, ve které bych příběh rozpracoval obsažněji.

Pořád se učím od starších a zkušenějších

Další váš velký projekt jsou Ikony Kamila Střihavky. Letos jste natočili šestou sérii a čeká vás jubilejní šedesátý díl. Při natáčení se setkáváte s řadou výrazných hudebních osobností. Co jste se od nich naučil?
Pořád se učím od starších a zkušenějších lidí. Vypozoroval jsem, že kdo má co říct, často toho říká málo a o to víc je potřeba ho poslouchat. Čím víc toho ti lidé mají za sebou a čím jsou uznávanější, tím pokorněji přistupují k hudbě, vlastní tvorbě i práci druhých. Když jsme projekt s režisérem a spoluautorem, kterým je Miloslav „Mumli“ Levek, plánovali u mě na zahradě, chtěli jsme mimo jiné ukázat, co se stane, když se potkají dva muzikanti a začnou se bavit o hudbě. Ty věčné plamínky, jaké bývaly na plynových kamnech, během pár vteřin vzplanou v obrovský fajrák. A tak to mám dodnes.

Příběh českého hitu: No Guitars (Kamil Střihavka) - Černá růže

S jakou energií se dnes pouštíte do hudby?
Muzika už pro mě dávno není největší prioritou. Tou je rodina. Mám dvě krásná vnoučata, která mě strašně nakopla, dodala mi novou mízu a občerstvují mi život. Díky energii, kterou do mě pumpují, mám najednou sílu znovu rozjet něco, co už připomínalo tlačení těžké káry do kopce. Najednou mám pocit, že nejdu do kopce, ale po rovině, a místy se to dokonce trošku svažuje. Sám jsem zvědavý, co přinesou věci příští. A i když nevím, jaké budou, strašně se na ně těším.

Zpracovala: Šárka Blahoňovská, foto: archiv Kamila Střihavky, David Capone
Témata: Kamil Střihavka, BSP, No Guitars!, The Leaders!, Ota Balage, Michal Pavlíček, Lucerna Music Bar