ROZHOVOR | Ota Balage: S Tangem to byla drsná rocková škola. Byl jsem ve vězení a porodil tři děti

Oto, jak jsi teď přes léto hudebně vytížený?
Hodně. Přes léto je těch koncertů vždycky nejvíc, ale já kromě toho ještě učím, a jak jsem se nedávno stěhoval, tak třeba do pěti do rána dávám dohromady nábytek. Takže teď fakt hodně.

Příběh českého hitu: BSP - Země vzdálená

Tvoje kariéra je velice bohatá, jak ses vůbec dostal k hudbě?
Já to měl daný předem, protože táta byl hudebník, děda byl hudebník, pradědeček byl hudebník, takže jakmile zjistili, že zatleskám nějaký rytmus, něco zazpívám, tak si řekli tak jo, ty půjdeš v našich stopách, a pak už na mě táta zaklekl, takže jsem musel místo fotbalu cvičit na piano. A od druhé třetí třídy se nemluvilo o ničem jiném, než že půjdu na konzervatoř a že budu hudebník. Táta měl představu, že budu hudebník více klasický, a to já jsem asi ve čtvrté třídě založil kapelu a hráli jsme punk. To už se tátovi moc nelíbilo. A když jsme později hráli s kapelou Zikkurat v pražské Lucerně, měli jsme třeba song WC čistící sůl, tak jsem tam otce pozval. On říkal, že tam nepůjde, ale pak jsem ho tam za sloupem viděl stát, a nakonec mi doma říkal, že to bylo docela dobrý.

V Zikkurat hrál s tebou i Vilém Čok, ale krátce na to ses dostal do kapely Tango…
Ano, v Zikkurat jsem hrál s Vilémem. Ale Zikkurat jsem založil už na škole, společně s kytaristou Jirkou Křivkou, takže jsem měl punkové začátky. Později jsem studoval dirigentství a dostal jsem se do takové fúze mezi rockem, popem a klasikou. A když mi bylo zhruba dvaadvacet, byl jsem na koncertě Jany Kratochvílové a její kapely Heval v Lucerně. Do té doby, když jsem vyšel ze školy, tak jsem se už trochu hudbou živil, hrál jsem na plesech a zábavách. A když jsem viděl ten koncert, tak jsem z toho byl nadšený, říkal jsem si, to je skvělý zvuk, a Jana Kratochvílová, jak úžasně zpívá. Ten tlustý kytarista, ten je dobrý, a ten hubený taky, a ten basák, to bude určitě kapelník, protože se tak tvářil, Jirka Trnavský hrál na bubny. Ten koncert byl ve středu a ve čtvrtek Jana Kratochvílová zdrhla do Anglie. Takže to byl její poslední koncert v Česku. Já jsem pak druhý den seděl doma za oknem ve Stodůlkách a přemýšlel o tom, jak to bylo perfektní, a vůbec jsem nevěděl, že zdrhla.

Márdi, Ota Balage, Leona Machálková a Jiří Krampol bavili diváky U Aleše na střeše

Pak jsem venku uviděl jejího basistu a kapelníka, jak jde pouštět draky se svým synem. Začal jsem spontánně volat: "S tebou chci hrát, s tebou chci hrát." Podíval jsem se do nebe… A jelikož já jsem měl díky tátovi, který jezdil po celém světě, kvalitní nástroje, jaké v Česku v té době skoro nikdo jiný neměl, a vědělo se o mně, že jsem zpívající klávesák, tak asi čtrnáct dní poté za mnou přišel Miroslav Imrich s tím, že zakládá kapelu, a chtěl, abychom to dali dohromady. A pozval mě na zkoušku. Já ho znal z Abraxas, ale zase ne nějak moc dobře, nicméně jsem souhlasil. Takže mě pozval na první zkoušku do zkušebny na Václaváku ve sklepě.  Přišel jsem tam a seděl tam celý Heval od Jany Kratochvílové. Takže ten tlustý kytarista byl Franta Kotva, ten hubený byl Juračka, a ten basák, o kterým jsem si myslel, že je kapelník, tak to byl člověk, který chodil na zkoušku o hodinu později, a ten mi vždycky říkal: "Hele, nedělej mi z toho zaměstnání." (smích) Takže ten byl jako kapelník naprosto nepoužitelný. (smích)

To musela být skvělá hudební škola…
To tedy byla. Hráli jsme s Tangem asi osm let, vydali čtyři nebo pět alb, a bylo to období, kdy já se učil rockový život. Oni byli všichni zhruba o dvanáct let starší, takže mi ukázali, jak se správně chlastá, jak se hulí, jak se nespí, v kolik mám chodit spát a v kolik vstávat. (smích) Ale díky tomu všemu já se postupně učil, jak hudbu skládat, aranžovat, takže skvělá škola. Patřili jsme pod PKS, Pražské kulturní středisko, naším manažerem byl Vláďa Mertlík, a ten nám domlouval dvacet pět koncertů do měsíce. Hráli jsme tedy 250 koncertů ročně, zhruba tak šest let. To bylo strašné. Tehdy bylo ještě Československo, takže jsme jezdili od Aše až po Košice. A já jsem ke všemu řídil, protože táta mi ze západního Německa přivezl staršího Mercedesa, asi za dva tisíce marek, vypadali jsme v něm fakt dobře. Jenže já ještě kromě toho hrál u vojenské posádkové hudby, protože jsem dosluhoval vojenskou službu, takže kluci šli chlastat a já jel domů, pak do kasáren dopoledne něco zahrát, pak jsem je vyzvednul, oni zrovna vstávali. (smích) A pak jsme se posunuli na další štaci. Takže to bylo hodně intenzívní období. Ke všemu jsem v té době porodil tři děti. (smích) Takže jsem měl hudební rockové začátky fakt hezké.

RECENZE: Balage Band ve spolupráci s Terezou čiší mezigeneračním jiskřením

Ty ses ovšem v té době ocitl i na nějakou dobu ve vězení. Co jsi provedl?
Byl jsem ve vazbě za to, že jsem nechtěl hrát ve vojenské posádkové hudbě. Měl jsem tam osmiletý závazek, a tím, že jsem začal hrát s Tangem, tak jsem do práce logicky chodit nemohl. Tenkrát za bolševika nešlo, že bych jim řekl, že už tady nechci hrát, a že bych se třeba vyplatil. Takže jsem s nimi dál hrál, ale tajně jsem odjížděl, sedl jsem si vždycky do zkoušky, v deset hodin jsem šel na záchod čůrat, a už jsem se nevrátil, a odpoledne jsem byl třeba v Bratislavě. Oni to nějakou dobu trpěli, ale pak to někoho naštvalo a dali na mě prokurátora. A já si tehdy říkal: "To je dobrý, alespoň mě můžou z té armády vyhodit a dostanu podmínku."

S prvním vyšetřovatelem jsme skutečně domlouvali podmínku, jenže jednou tam přišel jiný, jmenoval se Liška, to byl idiot. Ten mi říkal, že je taky hudebník, ale že hraje večer po práci, a když má jít do práce, tak jde do práce. Já mu říkal, že já chci být profesionální hudebník. A on tedy dobře, uvaluji na vás paragraf 144. Což byl menší paragraf než za tu podmínku, tam byl paragraf 145. Takže jsem si říkal, že to bude i menší trest. Já už chtěl tedy odejít, ale on najednou řekl: „Uvaluji na vás vazbu.“ Jenže já měl v autě nástroje, odpoledne jsem měl hrát s Tangem v Ústí nad Labem, tak jsem volal mámě, že si mě tam nechají. A prosil ji, že mám v autě nástroje asi za dvě stě tisíc korun, tehdy byl průměrný plat 1200 korun, takže já měl v autě dva baráky. Prosil jsem ji, aby mi to auto odvezla. To jsem si ještě naivně myslel, že budu druhý den doma. Ale oni mě tam svině nechali tři měsíce! Bez ničeho. Já psal dopisy, mně ale žádné nechodily, nikdo mi nic neřekl. Ale bachaři si nechávali podepsat LP desky. (smích)

Po skupinách Zikkurat a Tango jsi hrál ještě ve dvou dalších známých kapelách, Nová růže a BSP…
Když se Tango rozpadlo a Pražský výběr, kde hrál Vilém Čok, dostal zákaz hraní, tak jsme s Vilémem založili Novou růži a asi čtyři roky jsme hráli, udělali jsme dvě desky, mimochodem hodně dobré, a pak přišla revoluce. Najednou jsme dostali kšeft nahrát a nazpívat do kreslených seriálů Rychlá rota a Kačeří příběhy písničky, Chip´n Dale a Kačerov jak hurikán, to bylo každou sobotu v televizi, to jsme byli fakt slavní. A já jsem pozval kluka, kterého jsem slyšel někde na kazetě, Kamila Stříhavku, aby to nazpíval s námi. Při té příležitosti vznikli BSP – Balage, Střihavka, Pavlíček. Udělali jsme desku a vlastně dodnes existujeme.

Ještě vás mohou fanoušci vidět na koncertech?
Na koncertech už moc ne, každý máme své vlastní kapely. My jsme tenkrát natočili dvě desky, víc už ne. Ale jednou za tři roky uděláme pár koncertů.

Ty ses ovšem dostal i k produkci muzikálů, ten nejznámější asi je Jesus Christ Superstar.
V devadesátých letech jsem udělal nejvíc práce. Kromě Nové růže a BSP jsem napsal největší hity k muzikálu Jesus Christ Superstar, ale i pro Báru Basikovou, například písničku Souměrná. Tohle bylo nejlepší období. Muzikál jsme tehdy ve Spirále hráli čtyři roky denně, a v sobotu dvakrát. Já jsem tedy nedirigoval všechna představení, to jsme se střídali dva dirigenti. Režisér chtěl nejdříve obsadil muzikálové zpěváky, ale já jsem mu to zakázal. Říkal jsem, že mu seženu ty nejlepší rockové zpěváky. On na to, že oni neumí hrát, neumí tancovat. Já mu říkal, však uvidíš, a zavolal jsem Bártovi, Brichtovi, Střihavkovi, Bohouši Josefovi a Basikové. Říkal jsem jim pojďte udělat rockový muzikál, protože se tady z toho zblázním. A oni skutečně přišli a Petr Novotný se z nich skutečně posadil na zadek. Samozřejmě to zazpívali všichni úžasně, a tím se to stalo strašně slavné. Dokonce i autor muzikálu Andrew Lloyd Webber si to v Londýně poslechl a řekl, že jen málokdo to zazpíval tak jako Střihavka. Najednou jsme začali vydělávat dost peněz, bylo to nádherné období, dodnes z toho žijeme.

Letos proběhlo několik koncertů Jesus Christ Superstar v pražské O2 areně…
Ty jsem nedělal já, to připravilo hudební divadlo Karlín, ale ti tři nejznámější, Bárta, Střihavka a Basiková, tam zpívali.

Miroslav Imrich - Osobitý zpěvák rozjel v hudebním nebi svůj Elektrickej bál

Můžeš na závěr představit svou současnou kapelu a tvorbu?
Mám teď svoji kapelu Balage Band. Vloni umřel zpěvák z Tanga Miroslav Imrich, a před pár dny dostal v Lokti in memoriam ocenění do síně slávy. A mě tam pozvali a požádali mě, jestli bych nezahrál a nezazpíval něco od Tanga. Tak jsem dal narychlo takovou mladou kapelu a zahráli jsme asi osm písniček. Strašně se mi to líbí. Přemýšlím, že bych s tím začal jezdit i koncerty, něco jako Ota Balage a Tango Tribute. Písničky jsou sice čtyřicet let staré, ale jsou nadčasové a nádherné, hity jako Co s tím sklem, Šepoty, Králík, Elektrický bál, úžasné věci. Takže možná začnu jezdit i s tímhletím, ale Balage Band je moje hlavní kapela.

Na Tangu a jeho hitech jsem také vyrůstal…
Tenkrát to bylo fakt dobrý, byly tady televizní pořady jako Hitšaráda a podobně, my měli asi čtyřicet klipů. Ony to nebyly klipy jako dneska, to byly spíše krátká televizní vystoupení, přišel jsi do studia, zahrál a oni to sestříhali. Ale asi třicet písniček bylo furt v televizi, bylo to pro nás dobré období.

Text: Aleš Materna, foto: Jiří Linhart, Tomáš Klíma
Témata: Ota Balage, Tango, Zikkurat, Nová růže, BSP, U Aleše na střeše