ROZHOVOR | Nežfaleš: Celá parta propila na natáčení 13 tisíc. Zlo bude silnější a drzejší, když mu nikdo nebude vzdorovat

Po pěti letech přicházíte s novou deskou. Kdybyste měli nové album shrnout jednou větou bez klišé – jak by zněla?
Tvoji oblíbení dealeři punkrockové muziky ti vezou další porci písní ze života a o životě.

V čem je Dávka štěstí jiná než Šminky padlejch královen?
Myslím, že „Dávka“ na „Šminky“ celkem plynule navazuje. Shodli jsme se v kapele, že je ve finále možná jenom více kompaktní a ve svém vyznění garážovější. Nebyl v tom ale rozhodně žádný kalkul, prostě to z nás tentokrát lezlo více „nasyrovo.“ Až jsme možná sami trochu překvapeni.

Nežfaleš oslavila v Rock Café 20 let na scéně

Název Dávka štěstí může vyznít ironicky i doslova. V jakém smyslu s ním operujete vy?
Mně osobně se líbí, jak je ten název mnohovrstevnatý, a že se právě dá pochopit i s jistou ironií a jízlivostí. Tak je s ním ostatně nakládáno i v rámci stejnojmenného titulního songu. Bez ohledu na něj ale může tohle sousloví stát i samo o sobě a každý si pak pod tou dávkou štěstí může představit něco svého. K limitované verzi vinylu jsme přikládali plechovou krabičku s mentolovými bonbóny. Ten, pro koho je v nich štěstí málo, může krabičku následně využít k jiným dobrotám, dle svého uvážení.

Píseň Zlo je pořád zlo je aktuální až hanba

Mluvíte o jasném otisku současné doby. Jak konkrétně se současnost propsala do textů?
Každou desku beru jako otisk té současné doby v rámci fungování kapely, protože kdyby vznikla o deset let dřív nebo o šest let později, tak už jen tím by zákonitě nikdy nebyla stejná. Tak je to myšleno. Pokud se ale ptáš, v čem je tematicky aktuální, tak skoro až apokalyptická vize současného světa se promítla do písně Zlo je pořád zlo. Ta je bohužel aktuální až hanba. Jeden z našich letitých fanoušků nám napsal, že v dnešní době už prostě nikdo nemůže mlčet. Ač své textařské pole působnosti vidím hlavně v jiných tématech, je pravda, že současný stav společnosti a naší planety je už tak alarmující, že to do nějakého textu samo přirozeně prosákne.  

Visací zámek a Nežfaleš rozvášnili pražskou Modrou Vopici

Na albu se potkávají Ramones, devadesátky i lehce apokalyptická vize současnosti. Je to nostalgie, nebo spíš střet dvou světů?
Snažím už se nebýt příliš nostalgický. Třeba song Devadesátky bych tak vůbec nevnímal. Není to žádné volání po „starých pořádcích“ nebo poplakávání nad tím, jak to tenkrát muselo být všechno super. Je to glosa o významu téhle éry pro lidi, kteří ji zažili v různé fázi života. Naopak text jasně vypíchne i kontroverze, které si sebou devadesátá léta v naší kotlině nesla, ať už se jedná třeba o postavu Ivana Jonáka nebo o konstatování, že tenkrát každý dělal něco, co už dnes raději nechce ani přiznávat. Na desce jsou témata z minulosti, ale kromě možná lehkého závanu ve Vyšehradských jezdcích to nijak nostalgicky nepůsobí. 

Singl Další Ramones nepřijdou chápu jako povzdech nad tím, že některé věci už se prostě nevrátí… Je to tak?
Spíš to poukazuje na popkulturní význam této legendární kapely. Že tu zkrátka další taková podobná už pro spoustu lidí nebude. Písničku jsme cíleně chystali na výročí padesáti let od vzniku Ramones, a vyšla proto už před koncem roku 2024. Stala se tak defacto prvním singlem z desky. Nebýt toho výročí, možná by ani nevznikla. Ramones miluju a jejich desky si pouštím stále, text písně zmiňuje i moje první setkání s nimi, což bylo někdy v půlce devadesátých let, vlastně někdy okolo rozpadu kapely, na základě živáku It’s alive.

Materiál na desku vznikal tři roky a natáčeli jste na dvě etapy. Co vám tenhle přístup dal? Byla mezi první a druhou částí natáčení cítit změna nálady?
Nikdy jsme to takhle nepraktikovali a shodli jsme se, že to bylo vítané oživení. Můžeš se plně soustředit pouze na tu půlku věcí, které zrovna točíš, ty další nemusíš mít v té době vlastně ani připravené, což byl i náš případ. Tím, že je to menší porce, je to i menší zápřah. Řešili jsme pak pouze změnu studia, protože to, ve kterém se točila první půlka, už bylo v době druhé fáze srovnáno se zemí. Ale díky tomu, že osoba za mixážním pultem byla totožná, to ani zas tak velká změna nebyla. Nálada byla dobrá v obou fázích natáčení, tam jsme žádnou změnu nezaznamenali. 

Jak dnes skládáte? Převládá spontánnost, nebo víc řešíte dramaturgii desky jako celku?
My tvoříme písničky v podstatě od začátku stejně, aspoň v té současné sestavě, která drží už zhruba čtrnáct let, určitě. Songy vznikají na zkušebně, na domácí úkoly jsme celkem líní. Kostra muziky je tak kolektivním dílem a já pak píšu text. Asi by se tomu teda dalo říkat spontánnost, ale zase si to nepředstavuj jako nějaké nekonečné jamování nebo hudební experimentátorství. Tak nějak podvědomě tušíme, co třeba asi deska zhruba chce, jak ji udělat pestrou, ale nijak se do toho netlačíme. Většinou pak při finálním resumé můžeme odškrtávat: třikrát rychlejší pecka – máme, lovesong – máme, naše klasiky ve středním tempu – máme. Je to ale v podstatě přirozený proces, žádný kalkul. Dramaturgií desky je pak hlavně finální pořadí skladeb, což je vždycky trochu alchymie to poskládat, ale děsně mě to baví. 

Zlodějíčci, ale milovníci západní muziky

Proč jste se rozhodli otevřít téma Vyšehradských jezdců právě teď? Co s vámi na tom příběhu rezonuje dnes?
S tím „právě teď“ to nemá úplně tolik společného, protože to téma jsem nosil v hlavě už delší dobu, jen jsem přemýšlel, jak ho uchopit. Fascinovaly mě na něm ty dva protichůdné, ale vlastně i oba pravdivé, pohledy na Jezdce. Na jednu stranu ti zlodějíčci, kapsáři a násilníci, což bez pochyby byli, a na druhé straně ti milovníci západní muziky a západního stylu života, kteří nenáviděli komunistický režim a ten nenáviděl je. Snažil jsem se ten text postavit právě na tom odporu k bývalému režimu, protože ten podle mě musí rezonovat i dnes, kdy se tahle rudá monstra zas v různých formách a převlecích roztahují a mají tu drzost tvrdit, že stačilo. Stačili hlavně oni.

Mighty Sounds zakončili Nežfaleš, Pirates Of The Pubs nebo Circus Brothers

Bylo složité vybalancovat mýtus, historii a punkovou poetiku, co se tématu Vyšehradských jezdců týká?
Chtělo to jen trochu si s tím pohrát, aby to byla pořád Nežfaleš a zároveň to třeba někomu odkrylo pro něj do té doby neznámý příběh. Nechtěli jsme Jezdce, hlavně kvůli té kriminální činnosti, zas tak moc obhajovat, i když nakonec jsem to téma asi přece jen trochu zromantizoval, no. Hodně tomu pomohl ten videoklip, který to svou náladou a atmosférou docela dost posunul a zpřístupnil lidem. Má krásnou sledovanost, dobu se držel i v trendech na Youtube. Ač jsme netočili dobový film, spíš takovou volnou inspiraci, toho ducha padesátých let to asi má, aspoň nám to plno fanoušků říká.

Máte pocit, že je dnes vzdor proti systému jiný než v padesátých letech – nebo jen změnil kulisy?
Tenkrát stačilo ladit rádio Luxembourg a dát si na kravatu vzor americké vlajky a člověk mohl jít sedět. V takhle ostré formě se to už snad nemá šanci vrátit, v tuhých padesátých letech šlo fakt o kejhák. I dnes je ale samozřejmě potřeba se umět vymezit proti jakémukoliv systému, který potlačuje základní práva a svobodu. Protože když se bude zlo plíživě roztahovat a nikdo mu vzdorovat nebude, bude den ode dne silnější a drzejší.  

Ve videoklipu k singlu jste obsadili známé tváře z české punkrockové scény. Jak konkrétně reagovaly na nabídku v něm účinkovat? A máte nějakou zajímavost z natáčení?
Všichni pozitivně. Dokonce musím velmi vyzdvihnout snahu všech zainteresovaných opatřit si svépomocí kostým, byť jsme měli oporu a hlavní dozor v naší kamarádce Áje, která vlastní známý second hand Crashily a hrabat se ve starých hadrech je její každodenní chléb. V partičce Jezdců se kromě přátel z kapel Švindl, P.U.M., Fiasko, Tragedis nebo Dilemma in Cinema objevili i další zajímaví lidé ze scény, jako třeba majitel eshopu s Oi! tématikou Vagabund Tomáš nebo už zmíněná Ája a další figurky a postavičky, se kterými se rádi vidíme. Účinkující měli jednoduché zadání – v podstatě jen sedět v hospodě a pít pivo. Perličkou může být, že celá parta tak propila v rámci natáčecího dne v pivu zhruba třináct tisíc, což lze tedy považovat za honorář i za výraznou položku rozpočtu.

Dávka štěstí vyšla i jako limitované LP – je pro vás vinyl stále srdeční záležitost? Jak důležitý je pro vás fyzický nosič v éře streamingu?
Rozhodně, milujeme vinyl! Je to nejkrásnější médium pro přenos muziky. Jsem opravdu hrdý na to, že všechna naše alba na vinylu vyšla, a to dokonce už několikrát, třeba i v barevných reedicích. Nedivím se, že o vinyl je pořád zájem a v té naší subkultuře hraje opravdu významnou roli, kterou žádný stream nenahradí, byť je v současné době samozřejmě praktičtější a dostupnější. Věřím také, že pro každou kapelu je skvělý pocit držet v ruce fyzický nosič a mít tu svojí práci zaznamenanou na něčem hmatatelném. O zájmu o desky určitě svědčí i to, že naše limitovaná verze LP byla vyprodaná za 20 minut od spuštění prodeje. Klasická verze na černé desce vyšla v mnohonásobně větším nákladu a k dostání ji pořád máme.  

Obal desky udělal Vojtěch Woody Troják – jak moc je pro vás vizuál součástí sdělení alba?
Plocha velké vinylové desky přímo vybízí k pěknému grafickému zpracování. Troufnu si říct, že nám na vizuálu vždycky záleželo a všechna naše alba mají něco do sebe a vypadají dobře. S Woodym jsme spolupracovali už mnohokrát na designu kapelního merche, ale až tentokrát nám do sebe zaklapla i práce na kompletním coveru alba. Woody dodal ke každé skladbě malý, ale stěžejní grafický motiv, a ty pak tvoří v rámci bookletu takovou pomyslnou galerii. Myslím, že se to dost povedlo.

Fungujete od roku 2002. Co je dnes největší rozdíl mezi Nežfaleš tehdy a Nežfaleš 2026?
Rozdíl je naprosto zásadní. Té původní Nežfaleš chybělo jasné směřování, což bylo dáno tím, že ji tvořilo nesourodé uskupení lidí bez větších hudebních zkušeností a s naivními ambicemi, o dost většími, než na co všichni v té době reálně měli. Ale někde se začít muselo a každá další změna v sestavě posunula kapelu dál. Rozdíl mezi prvním demáčem, který natočila ta prapůvodní sestava, a mezi třeba současnou deskou, je několik galaxií, a není to rozhodně jenom o zvuku nebo o tom, že jsme o stovky koncertů starší. 

Do třetice všeho dobrého s The Fialky a Totálním nasazením

Turné s kapelami The Fialky a Totální Nasazení absolvujete potřetí. Co vás na tomhle spojení pořád baví?
S The Fialky se známe od samotných počátků obou kapel a odehráli jsme spolu strašně moc koncertů, jsme v pravém slova smyslu soukmenovci. Když nás spolu s Totálním nasazením přizvali do party na společné turné, moc jsme se těšili. Jenže bum a covid. První společné turné se muselo dvakrát odložit, až se v roce 2022 konečně uskutečnilo a bořilo kluby. Tam jsme si vyzkoušeli, že o to spojení mají lidi zájem. Opáčko dva roky poté to jen potvrdilo a chodily ještě větší návštěvy. To je ten důvod, proč je letošní třetí pokračování ve velkých sálech a kulturních domech. Po těch letech je pro mě naprosto zásadní hlavně to, že je na kapely, se kterými jedeme, spolehnutí, že se chovají profesionálně, že vím, že dorazí včas, že nedělají zbytečné tlaky a tyhle čistě provozní věci. Jak ve Fialkách, tak v Totáčích jsou navíc fajn lidi, se kterými se rádi vidíme, a těmi turné se jako červená nit vine pohodová atmosféra na pódiu i v backstage.  

Totální nasazení oslavilo 30 let, vystoupili také Plexis, The Fialky nebo Deratizéři  

Co chystáte na léto?
Máme po desce, takže nic zásadního, prostě jen tradiční porci festivalů. Letos bych vypíchnul třeba krkonošskou Keltskou noc, sesterský Braník, tradiční punkový mejdan v Brněnci, opět slánský Valník, Punkáči deťom na Slovensku, po dvou letech zase náš oblíbený Kravín fest nebo třeba zbrusu nový festival Dávka štěstí, který si od nás vypůjčil název a který se chystá v parádním prostředí letního kina v Lysé nad Labem.   

Kdybyste si měli dát vlastní „dávku štěstí“ mimo hudbu – co by to bylo?
Pro mě je dávka štěstí, když jsou všichni moji blízcí zdraví a spokojení, to mi plně postačí.

Text: Barbora Turková, foto: archiv kapely
Témata: Nežfaleš, Radek Šedivý, Dávka štěstí, The Fialky, Totální nasazení, Ramones