RETRO 90s| Ramones poprvé a naposled v Česku. Ve vyprodané Lucerně jim předskakovali Plexis

Vydáno 13.10.2024 | autor: iREPORT

Jediný koncert Ramones v České republice se uskutečnil 13. října 1994 ve vyprodané Lucerně v Praze. Tehdy k nám kapela dorazila s albem Acid Eaters, které vydala o rok dříve. Bohužel nezaznamenalo velký úspěch. Když proto zhruba čtyři měsíce po návštěvě sestavy v tuzemsku vyšla deska ¡Adios Amigos!, oznámili Ramones, že pokud ani ona neuspěje, ukončí činnost. Prodeje alba byly slabé a jak punkové uskupení řeklo, tak učinilo a v roce 1995 vyrazilo na rozlučkové turné. Pražského koncertu, na kterém se v roli předskokanů představili Plexis, se v roce 1994 zúčastnili i dva redaktoři iREPORTu Radek Diestler a Pavel Pittner. Své postřehy sdíleli v reportáži vydané v časopisu Rock Report. A jak se oba shodli, v "seventies by Ramones byli nepřekonatelní", v devadesátkách ale jejich vystoupení "možná mohlo zklamat".

RETRO 90s| Ramones poprvé a naposled v Česku. Ve vyprodané Lucerně jim předskakovali Plexis RETRO 90s| Ramones poprvé a naposled v Česku. Ve vyprodané Lucerně jim předskakovali Plexis

Ramones, Plexis
Praha, Lucerna
13. 10. 1994

D: Nejen poněkud vyžilá dáma fackující pípu v olezlé osvěžovně nedaleko Lucerny byla tímto poněkud pozoruhodným způsobem konfrontována s faktem, že ve čtvrtek opanovala Prahu Ramonemania. Už několik hodin předtím pochodoval od Wilsoňnáku směrem do centra hlouček tvorů s charakteristickou image, hulákající „Ramones, Ramones!“. Rock n' Roll High School byla na dosah ruky.

P: Akreditace proběhla bez problémů, tudíž se seskupujeme a sestupujeme do největší sauny na světě zvané Lucerna. Jsem zde poprvé a zjišťuji, že Lucerna vypadá přesně tak, jak jsem očekával (špatně).

Další poznatek – WC za korunu, začínám se vztekat, načež mě Dísťa uklidňuje slovy „minule to bylo za dvě“. Zjištění třetí. Výrazných a klasických punkerů je naprostá menšina, což se nezmění ani během koncertu.

D: Tak jest. Počet čírovců se skutečně jevil poněkud zanedbatelným, zato ovšem mohlo oko škrabákovo spočinou na rasputinovské vizáži leadera kulturně společenského fenoménu zpč. vísek Brutusu a podobných elitách národa. Lucerna se záhy naplnila, teplota, tlak a rosný bod stoupaly, načež u Bucků zhasli a čas hudby reprodukované skončil.

P: Plexis. V poslední době mám štěstí na tuto kapelu, ale bohužel vždy jako support. Neberte tedy toto hodnocení jako ocejchování grupy, ale jen jako dojem z jejich výstupu. Jaký byl? Slušně řečeno nuda, ostřeji katastrofa. Kouřím, mé zraky spočívají na přítomných děvách (jak je výborným českým zvykem, na koncertech tradičně krásná a okouzlující), a přitom se snažím rozpoznat, cože se to vlastně line z reprobeden. Je to Plexis nebo amatérská nahrávka Alexandrovců? Při vší úctě, kterou k této legendě české punkové scény chovám, to byl průšvih. Hlavně Svět jsou báry – ale o tom až později.

Příběh českého hitu: Plexis - Svět jsou báry

D: Herr Kollege to nevystihl špatně a ani se mu nedivím, že jeho interes patřil ladným (vesměs) křivkám a ksichtíkům přítomných rockerek. Problém podle mého nebyl ani tak v Plexisu jako takovém jako spíš ve zvuku. V prvním nebylo slyšet kytary, v následujícím Úleťákovi umazán Hoškův zpěv. Plexis – haha – vesměs vypustil skladby novějšího data, jako kdyby byl tím punk opouštějícím spolkem z devadesátého a jako kdyby White Killer nikdy neexistoval. Ne, že by mi to vadilo, ale o něčem to vypovídá. A ještě jeden detail – osobně bych jako support raději viděl Visací Zámek, věřím, že by se nebral tak smrtelně vážně.

P: Přestávka. Nebyla tak dlouhá, aby začala nudit, zvláště když se z beden linou zvuky punkové klasiky, hlavně od Sex Pistols či Devo – tentokráte zahrané v originále, a ne od mých oblíbených „konců punku v Česku“. Nálada stoupá úměrně s teplotou a včil – je za deset minut devět a my si děláme další zářez do pažby, další kulturní mezera (námi nezaviněná) je vyplněna.

A náhle jsme ve dvacátém století svědky zázraku. Zvuk i světla se naráz proměňují ve výkonný a spolehlivě šlapající aparát, který Ramones na jevišti nenechává na holečkách.

D: Fuck že jo, milé děti. Úvodní vřez sestávající se z klasiky typu Teenage Lobotomy, Psychotherapy či Blitzkrieg Bop nebyl ani náhodou zoufalou rvačkou se zvukem jako v případě Plexisu. Ramones jdou od začátku do plných a na plný koule roztáčejí kola výroby. Představte si zběsilou jízdu tunelem, smršť (třeba rumovou, když už nám naskakují ty asociace), všechno je hráno jednou tak rychle, jak hlásala báječná vyprávění starců. Systém písnička, zažvání „One, two, three, four!“ písnička sporadicky přerušován několika slovy – a reakce publika tomu odpovídá. Že je těm na pódiu přes čtyřicet? Pchá!

P: Viděl a slyšel jsem hodně, hodně koncertů všech různých žánrů, ale způsob, jakým „Ramouni“ rozjeli koncert a doslova během pár vteřin měli publikum totálně na své straně, se hned tak nevidí. Jak mohou všichni Ramones na jevišti vydržet v kožených kalhotách a bundách, zkrátka nechápu. Z lidí stříká pot, na scénu přichází oblíbený stage diving, tentokráte i s jednou kaskadérskou vložkou. Na vlastní oči (zaplaťpánbůh že jenom na ně) sleduji Jump z prvního balkónu přímo pod pódium. Jak dopadl ten člověk a lidé pod ním, bych moc rád věděl, Nic se neděje – one, two, three, four. Ramones pokračují.

D: A pokračují v neměnném tempu, ať už z pódia duní postarší fláky typu Creetin' Hop, Rockaway Beach či snad nejsilnější, nejprůraznější Sheena Is A Punkrocker, potažmo remaky hitů šedesátých let z posledního alba Acid Eaters. Pavel marně toužil po Out Of Time, dostalo se mu alespoň náhrady v podobě Have You Ever Seen The Rain, mně osobně uhranula ozlomkrky sjetá My Back Pages. A tak jsme, skákaje a hulákaje o sto péro došli do finále. Ramones udělali první přestávku (ještě ke komunikaci s publikem – před Pet Sematary Joey zahlásil: „Tuhle asi neznáte.“ Že by poslouchal Hoškovcov?) a scénu v pseudoantickém stylu ozářil Purple Haze

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Joey Ramone (41.)

P: Pravda, pravda, to byla asi nejsouvislejší a nejdelší Joeyova věta za celý večer, přichází totiž Pet Sematary – česky Svět jsou báry a tudíž „Tumáš čerte kropáč“, oni to hrajou i Plexis. Teď se dostávám ke své úvodní poznámce. Punkáči se nikdy netajili tím, že by jejich skladby byly nějak složité. Pet Sematary zahrajete po půl roce chození na LŠU, potud tedy žádný rozdíl mezi Ramones a Plexis. Ale celková interpretace, projev, nasazení činí z Plexis ubohé žáčky imitující své idoly.

Stejná noc, zhruba o devadesát kilometrů dále, rockový klub Černý Racek – návštěvníci koncertu zde zažívají a zapíjejí své dojmy. Po spuštění právě této skladby, a právě od Plexis následuje pískot. No Comment.

D: …ale skočme do reálu. Ramones se samozřejmě vrací a máme tady nášup, rychlý a úderný, jako to, co jsme slyšeli předtím. Chinese Rock a Beat On the Brat, světlo na konci tunelu a najednou stojíte oslepeni venku. When The Music Over, Turn Up the Light.

A jdete pryč, rychle na toužebně očekávaný vzduch v pasáži a stanete se svědky zásahu vylízanců v uniformách. Chlapci asi na školení dostali informace o jedincích s číry na veřejném nepříteli č. 1 a podle toho – myslím, že zcela neadekvátně – reagují.

P: Já bych nebyl tak odsuzující. Zatímco Dísťa prchal (pamětliv patrně sedmnáctého listopadu), já jsem se snažil zachytit průběh sporu přímo u zdroje. Cituji: ochranka „táhni vodsuď, hajzle, nebo tě utluču“, punk: „tak mě prostřel, čůráku“ a tak, podobné invektivy padaly několik minut z obou stran. Inu – chceš-li se prát, důvod se vždycky najde – to platí oboustranně.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Johnny Ramone (42.)

Možná se vám zdá, že se příliš nezabýváme hudbou samotnou. Jenže! Rozebírejte skladby trvající minutu až dvě, songy zahrané na pár akordů, stavějící na rychlosti, nikoli na propracovanosti. To prostě nejde. Zamyšlení na závěr. Lucerna má fajn atmosféru. Ramones byli v pohodě, posluchači též, a vidět je v Česku někdy v polovině sedmdesátých let by bylo to pravé ořechové. Ale to už jsem někde jinde.

D: Jenom jednu repliku k Pavlově interpretaci zákroku. Ona věta s průstřelem zazněla až ex post, mezitím si orgány ještě (zdálo se mi) s chutí práskly. Ale k Ramones. Věřím, že v seventies by byli nepřekonatelní, ale i tak je třeba vzdát hold neutuchající energii a nášlapu skupiny, byť se to možná mohlo zdát poněkud jednotvárné. A taky krátké – cca osmdesátiminutová performance možná mohla zklamat. Howgh.

Text původně vyšel v časopisu Rock Report č. 11/1994. Prolistujte si celé číslo.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu. 

 

 

Text: Radek „Dísťa“ Diestler, Pavel Pittner, foto: FB Ramones (ilustrační), archiv iREPORTu
Témata: Ramones, Joey Ramone, Johnny Ramone, Plexis, Praha, Lucerna, retro

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít