ROZHOVOR | Plexis: Půlnoční rebel vznikl z fascinace zářícím Berlínem

Vydáno 21.02.2021 | autor: Ondřej Horák

Loni uplynulo třicet let od vydání debutového alba kapely Plexis, která je dodnes tuzemskou punkovou konstantou. Se zpěvákem a baskytaristou Petrem Hoškem jsme se sešli nad historkami z doby, kdy na Staroměstském náměstí běžel tři týdny non-stop večírek.

ROZHOVOR | Plexis: Půlnoční rebel vznikl z fascinace zářícím Berlínem ROZHOVOR | Plexis: Půlnoční rebel vznikl z fascinace zářícím Berlínem

Petr Hošek je pivní nadšenec a jeho rozhled ani chutě rozhodně nekončí u dvanáctistupňového piva. Za normálních okolností bychom se potkali v suterénu pivnice Zlý časy nad půllitrem Bad Flash Mango Chilli Sour Ale nebo Permon Tropical Fruit Sour, ať už to znamená cokoliv. A pokud by bylo pozdní odpoledne, nejspíš bychom si sedli prostě U Sudu. Jenže doba je jinde, a tak Petr musel vzít za vděk pozvání na lehkou colu na lavičce uprostřed nákupního centra. „Nad pivem by se mi teda vzpomínalo líp,“ prohodil Hošek přes roušku a oba jsme se snažili utlumit kulisy štastného nakupování kolem nás.

Největším hitem z vaší první desky je Svět jsou bary. Dneska je svět všechno, jenom ne bary. Co děláte v této době?
Zkouším něco napsat, dát dohromady nový písničky. S klukama zkoušíme nové věci, i když teď to moc nejde. Je to takové nulové období, nuda. Já se navíc nemůžu moc hýbat, protože jsem měl nedávno dvakrát zlomenou páteř. Jinak bych šel rád něco dělat.

To je pořád následek autonehody ze začátku roku 2018?
Ne, tohle se mi přihodilo doma. Z té autonehody jsem měl taky zlomenou páteř, ale tohle je ještě dvakrát navíc.

Vraťme se k reedici debutu Půlnoční rebel. Desku otevírá skladba Take it Easy, která začíná slovy: „Já jsem si jistej, že tohle není fajn / chovat se k sobě, jako Abel a Kain / za jinej názor, kosti sobě lámat.“ Kam jste tím textem mířil?
To byl můj názor na předrevoluční dobu. Půlnoční rebel vyšel hned po revoluci, takže jsou na něm dovětky z doby, která se chýlila ke konci. Byla plná potyček a demonstrací. Nikdy jsme nebyli politickou kapelou, byl to jen můj osobní názor. Album reaguje na nenávist a závist té doby.

Ta deska byla poměrně úspěšná. V jednom rozhovoru jste říkal, že jste dostali tři koruny z jednoho alba. Splnil se vám tehdy váš rockový sen?
Mně se splnil sen už jen tím, že ta deska vyšla. Když jsme zakládali kapelu, ani by mě nenapadlo, že bychom někdy šli do studia a nahráli regulérní album. Pro nás to tehdy bylo něco úchvatnýho. Stát ve studiu, zpívat ty písničky, a pak to album držet v ruce. Připadal jsem si jako na Marsu. Byl to pro nás obrovský úspěch.

A zbohatli jste tehdy?
Tak to je jediný, co se nám za těch 30 let nikdy nepřihodilo. (smích)

Příběh českého hitu: Plexis - Svět jsou báry

Krátce na to jste vyjeli na turné s Lucií. Jak ty koncerty vypadaly?
S Lucií jsme tehdy kamarádili a oni si nás vybrali jako předskokany. Jeli jsme větší prostory, ty největší jaké v daném městě byly. Tenkrát lidi chodili v podstatě na všechno, to bylo dobré. Měli radost, že se něco změnilo a můžou jít na muziku. Bylo to příjemné. Pro nás bylo turné zároveň bylo velkým ponaučením. Lucie už v té době byla profesionální kapela.

Co konkrétně jste se od Lucie naučili?
Předkoncertní pokory. Pochopili jsme, že koncert není jen jeden velký mejdan, na který se má jít člověk ožrat a všechno roztřískat.

A vydělali jste si něco na turné?
Každý jsme dostali tisíc korun na hlavu.

To nebylo špatné…
To ne, jen jsme na té částce vydrželi dalších třicet let. (smích)

Album jste nahrávali v Ostravě. Byl to rok 1990, pankáči z Prahy strávili čtrnáct dní v hornickém městě. Jak na to vzpomínáte?
To studio nebylo přímo v Ostravě a popravdě, abychom se flákali někde po městě, na to jsme neměli čas. Dokud jsme mohli, tak jsme nahrávali, pak jsme šli spát a ráno jsme zase nahrávali. Byli jsme pořád zavření ve studiu. Vydavatel nám tehdy zaplatil nahrávací frekvenci a my jsme to nemohli promrhat. Od rána do večera se opravdu točilo, nebo vylepšovalo už natočený.

Říkal jste, že jste nikdy nevěřili, že budete nahrávat vlastní písničky. Když jste natáčeli debutové album, s čím jste se nejvíc prali? Bylo to pro vás nové prostředí, nová zkušenost…
Celkem jsme na to koukali. Nevěděli jsme, jak vypadá práce v profesionálním studiu. Miloš Doležal, který měl tehdy na práci produkci, nám vysvětloval, jak by se mělo nahrávat. Říkal nám, co se musí přezpívat, kde se musí dát důraz, a tak podobně. Práce ve studiu je úplně jiná než na jevišti.

Byla nějaká písnička, kterou jsme měli nahranou hned?
Třeba Svět jsou bary. Na albu ani neměla být a sfoukli jsme ji hned.

Příběh českého hitu: Plexis - Půlnoční rebel

Přestože se traduje, že punkové kapely neumějí hrát, nebo hrají mizerně, to album je nahrané solidně. Měl na tom podíl i Miloš Doležal, který byl v té době už uznávaný kytarista?
Nevím, kde se vzalo, že punkový kapely neumějí hrát. To je blbost, hrát umějí. Jasně, je spousta menších kapel, které hrají tak, jak hrají, ale to se děje ve všech žánrech, v metalu, rokenrolu, ve všem. Ale k otázce. Miloš měl na albu ohromnej podíl. Stal se v podstatě pátým členem kapely. Johny Chaos s Ádou Vitáčkem na tom ale už tehdy byli instrumentálně dobře. Myslím, že Johny byl v té době nejlepší kytarista v republice.

Takže vám na vašem projevu záleželo. Ptám se, protože spoustu punkových kapel to nezajímá. Jde jim spíš o prožitek, texty a show na pódiu.
Samozřejmě, že nám na tom záleželo.

Album jste pojmenovali po písničce Půlnoční rebel. Jste to vy, ten půlnoční rebel?
Všechny ty písničky jsou v podstatě o mně, nebo o mých přáních. Přímo o mně ta písnička ale asi není. Měl jsem štěstí, že jsem se za totality podíval do Západního Berlína a mohl jsem porovnat, jak to vypadalo tam, a jak tady. A tak jsem o tom napsal.

Takže je Půlnoční rebel inspirovaný Berlínem. Jak jste se tam dostali?
Do Berlína jsme jeli, protože jsme měli hrát s kapelou Majklův strýček. Řekli jsme si, že prostě zkusíme zažádat o výjezdní doložku a uvidíme. Nakonec jsme ji dostali a mohli vyjet za hranice na pět dní. Nejvíc si pamatuju přejezd z Východního do Západního Berlína. Z toho šedýho, smutnýho svinstva se dostanete do nádhernýho, zářícího města. To byl takovej multišok.

Písničku Televize jste nahrávali v roce 1989. Bylo to před revolucí nebo až po ní?
Myslím, že někdy kolem toho zlomu. Šrouby se už lehce povolovaly. Text jsem psal s Vláďou Kočandrlem a zazpívali jsme ji v nějakém pořadu pro mladé, kde se občas objevili menší kapelky. Třeba heavymetalové party a tak. To tehdy nebylo běžné, tam to ale šlo.

Věděli v televizi, že tam zahrajete písničku s textem proti televizi?
Ano, věděli to.

V roce 1994 jste hráli s Ramones. Reagovali nějak na Svět jsou jen bary? Poznali v tom svůj originál Pet Sematary?
Poznali. Viděl jsem Joeyeho Ramona, jak se na nás ze strany díval a podupoval si do rytmu. Byl jsem z toho nadšený.

Čím si vás Ramones tak dostali? Krátce po koncertu jste se rozhodl změnit kapelu, respektive její zvuk.
Tím, jak vlítli na pódium, svou energií a dravostí.

V devadesátém roce se v Praze několik dní konala non-stop demonstrace za rockové kluby. Angažoval jste se ní vy, Marek Gregor, Sáček nebo Ivo Zázvorka. Můžete přiblížit, o co tehdy šlo?
Demonstraci vymysleli Riči s Markem Gregorem a probíhala na Staroměstském náměstí. Jen nevychytali, že když má trvat 24 hodin, musí ji taky někdo táhnout. Se Sáčkem a s Ivošem jsem se tam pak nějak přichomejtli a začali jsme tam dělat bordel. Postavili jsme celonoční bar s obrovským kazeťákem, ze kterýho furt jela muzika. To samozřejmě lákalo turisty, pak tam jezdili i policajti, a aby se nám něco nestalo, musela nás hlídat i ochranka od tehdejšího prezidenta Havla.

Jak dlouho to trvalo?
Tři týdny.

Tři týdny, dvacet čtyři hodin denně mejdan na Staroměstském náměstí, to je jako z jiného světa…
Měli jsme tam tehdy maringotky, jedna směna v nich spala, druhá dělala bar, pak jsme se vystřídali. A díky tomu vznikly kluby Bunkr a Roxy.

A jaké byly reakce kolemjdoucích?
Místní nám nadávali a turisti byli rozjaření. Někteří tam s náma zůstali celý svůj pražský pobyt. Přes den tam hrály kapely, byl to jeden z prvních free mejdanů.

V druhé polovině osmdesátek hrával s Plexis občas Jan Haubert z Visacího zámku. Ti měli svůj první koncert v roce 1982 na strahovské Sedmičce. Byl jste tam?
Ano, tehdy jsem tahal bedny pro Abraxas. Visací zámek byl v té době totálním zjevením, měli překopaný takový tranzistorový rádio do Marshallu, ale bylo to furt jen tranzistorový rádio. Už tehdy ale hráli nějaký osvědčený písničky a mě to hrozně bavilo. Od té doby jsem jejich doživotní fanoušek.

Už se zase hraje! Plexis vystrojili mikulášský jarmark pro padesát lidí

Znal jste Klub 007 Strahov už předtím?
Ne, to bylo moje první setkání se Sedmičkou. Pak jsem tam hrál s Abraxasem a s Ádou Vitáčkem jsme si na koncertu Visacího zámku zahráli asi dvě písničky. Později jsme tam chodili na diskotéky, na začátku 90. let jsme tam byli pečený, vařený.

Když jste vzpomněl Abraxas, proč vás z něj vyhodili?
Abraxas měli koncert v Lucerně a začali hrát písničku Stepní vlk. Tam je takový neustále se opakující riff, do kterého jsme čtyři bedňáci jako hrobníci přinesli na pódium rakev, z ní vylezl Miroslav Imrich a začal zpívat „Země se točí dokola.“ To vše ve tmě, jen za světla svíček. Moc se to nepovedlo, já jsem byl jeden z těch hrobníků a měl na sobě nějaký divný kalhoty, tak mě hned vyhodili.

Text: Ondřej Horák, foto: archiv Rock Report a Plexis
Témata: Plexis, Petr Hošek, Michael’s Uncle, Visací zámek, Abraxas, LucieRamones

NEJČTENĚJŠÍ

SOUTĚŽE

SOUTĚŽ: Filmový festival Karlovy Vary 2024 SOUTĚŽ: J.A.R. na hradě Kašperk
zavřít