ROZHOVOR | Petr Hrabalik: S Petrem Hoškem se člověk nenudil, chybí mi jeho smysl pro humor

Byl jste jedním z nejbližších přátel Petra Hoška. Kdy jste o něm poprvé slyšel?
O Petrovi jsem slyšel až po svým přesunu do Prahy, nejspíš někdy na podzim 1987. Byl jsem androšská mánička a prvním punkýšem, s kterým jsem se v hlavním městě seznámil, byl Kačer, náplava z jižní Moravy. Předpokládám, že o Hoškovi, jenž byl tehdy znám pod přezdívkou Sid, jsem slyšel pravděpodobně od něj. Základní informace byly, že měl Sid kdysi punkrockovou skupinu Plexis, a že je nejdůležitější pražskou punkovou personou.

Příběh českého hitu: Plexis - Půlnoční rebel

Vzpomenete si, kdy a jak jste se s poprvé setkali?
Na to si nevzpomenu, možná v kavárně Slavia, ale bylo to spíš takový pozvolný potkávání se v hospodách a na hudebních akcích. Třeba v roce 1988 byly pondělky v hospodě na Klamovce, kam chodili jak androši, tak pankáči. Ale myslím, že to celý zaklaplo, když jsem začal lemtat v krčmě U Zpěváčků, kde se tehdy scházela zásadní pražská zvěř: ať už androšský máničky jako Svědek nebo Viktor Hait, tak punkáči a hardcoristi. Kromě Kačera třeba Sáček – což byl Hoškův životní kámoš a jeho hlavní mentor, pak Tráva, David Berdych, Venca Žufan, Honza Peterka, Vincent Venera aka Svatý Vincent, lidi z Michael's Uncle v čele s Amritem Senem a Jardou Stuchlým, a samozřejmě Hošek s tehdejšími Plexis (Áda Vitáček, Johny Chaos, Pavel Brož). A mnoho dalších. Mám pocit, že Petr v tom čase dostal lano od Majkláčů na pozici baskytaristy.
Dokonce jsem asistoval u jeho snahy dát znovu dohromady svou bejvalou kapelu Plexis – začátkem října 1988 se konal neoficiální punk & HC koncert na vltavským parníku Děvín, kde jsem vystupoval s Našrot, dále tam hrály Tři sestry a Wanastowky. No, a když se odehrálo, přišel za mnou Petr a sdělil mi, že chce dát znovu do kupy Plexis, a že by si zkusmo chtěli zahrát dvě tři písničky, a poprosil mě, jestli bych kapele nepůjčil kytaru. Což jsem učinil. No, a mini-vystoupení znovuzrozené legendy se uskutečnilo, a za dva měsíce už měla první plnohodnotný koncerty.

Slyšela jsem, že o něm Fanánek říkal „Petr Hošek – Ferda Mravenec – vedoucí skinheadů“. Víte, jak tohle vzniklo?
Petr se vždycky snažil nějak uchopit nový trendy. A skinheads byli tehdy nová subkultura, kterou navíc tvořili i bývalí pankáči, který znal z dřívějška. Tak si to taky zkusil. Šel dohola, navlíkl si bombera a boty až nahoru zavázaný, a stal se skinheadem. Holky ho žraly, prej byl nejhezčí skin v Praze. Jenomže z povahy věci se musel taky chovat jako drsňák a vzbuzovat dojem, že násilí je mu vlastní. Což ale nebylo. Petr byl jemná duše, v podstatě romantik. Po pár měsících se na to vykašlal, a později označil svoje skinheadský období za stupidní.

Sedli jste si na první dobrou? Co vás po lidské stránce nejvíce sblížilo, co jste měli společného?
Samozřejmě muziku. Ač se to nezdá, Hošek byl stejně jako já hudební všežravec. Docela jsem znal historii rocku a z různejch období od 60. do 80. let jsem měl nahraný zásadní alba rozličnejch kapel. Ale kromě toho jsem poslouchal i novou vlnu, alternativní rock nebo folk. Co se týče folku nebo country, to znal i Petr, nezapomínejme, že pocházel z hudební rodiny: jeho maminka Heda zpívala s folkovou skupinou Skiffle Kontra, kde hrál i Petr Traxler, jenž byl v podstatě jeho adoptivním otcem. A Hošek sám, i když se v první fázi nadchnul pro punkrock, tak zároveň poslouchal taky všechno možný. V době popíjení u Zpěváčků jel zrovna ve street rocku á la Guns N'Roses: nechal si narůst dlouhý háro a prvky téhle hudby se objevovaly i u nový inkarnace Plexis. V první polovině devadesátek se zase dostal k elektronický taneční muzice, zejména k acid house. Spojil se s pár lidma (mj. s DJem Trávou a DJem Loutkou) a společně založili agenturu Roxydust, pod jejíž hlavičkou organizovali taneční parties, nejvíc v klubech Roxy a v Chapeau Rouge. Později se dostal k latino music, a následně se z něj stal DJ Mucho. To už bylo okolo milénia, a tehdy se nejvíc pařilo v klubu Mecca.  Zároveň ale dal dohromady nejstabilnější a dle mě i nejlepší sestavu Plexis – s Dušanem Léblem u kytary a zpěvu, a Martinem Švecem za bicíma.  
A pak jsme měli samozřejmě společnou lásku k fotbalu. Já jsem byl znám tím, že jsem konvertovaný slávista, ale hlavně jsem byl fanouškem Argentiny. On byl pravověrný slávista, a co se týče repre, fandil Mexiku. Ve druhý polovině devadesátek jsme se začali slejzat v pražský Vinárně U Sudu, jejímž majitelem byl Olda Jeník (sparťan), a kam začali chodit i mý kámoši – Kanaďan Komín, hudební publicista –rdd–, stavitel Had, fotograf Míra a další pochybný elementy. To byly neskutečný pařby. Tam jsme také zavedli tradici sledování zápasů Ligy mistrů nebo fotbalových mistrovství světa a Evropy.  U Sudu byl náš středobod vesmíru.

Jak byl hodnej člověk, tak byl hodně zranitelnej

Jaký byl Petr v soukromí? Změnil se za ta léta, co jste se znali?
Mně připadalo, že i jeho soukromí byla v podstatě veřejná událost. Měl schopnost medializovat sám sebe. Všechno, co řekl nebo vyváděl, se okamžitě rozneslo. Včetně toho, že to rozkecal i on sám.  Velkej punkovej frajer, v pozitivním slova smyslu. Samozřejmě, že občas se svěřil se svejma smutkama, ale pak všechno obrátil ve vtip, a zase to byl ten starej dobrej Mucho. Jenomže tím, jak to byl v podstatě hodnej člověk, byl hodně zranitelnej. Kupříkladu když byl zamilovanej, tak se jako by vznášel. Když potom vztah skončil, byl totálně na dně. Ten rozdíl v náladě mezi pozitivním a negativním byl obrovskej – obrazně řečeno jako pád z vrcholu Mount Everestu na dno Macochy.  A postupem doby, jak se každej člověk mění, tak i Mucho byl víc depresivnější. Možná to bylo i z toho množství prášků, co užíval. Strašně ho dostalo, když umřel jeho největší kámoš Sáček. Od té doby se párkrát dostal do stavu, kdy mluvil o tom, že „by to tady nejradši zabalil“. 

Příběh českého hitu: Plexis - Svět jsou báry

Ačkoliv jste byli velkými přáteli, i ti se občas v něčem neshodnou. Existovalo nějaké téma, o kterém jste se třeba nebavili, protože jste věděli, že byste se kvůli němu dostali do rozepře?
S Muchem se dalo mluvit úplně o všem, i když je pravda, že témata byla vcelku jasná, už kvůli prostředí, kde jsem se scházeli – muzika, fotbal, baby, chlast a drogy. Bylo zvláštní, že ač jsme oba zjevně byli antikomunisti, politiku jsme probírali málo, nebo vůbec. A nepamatuju se, že bysme se někdy dostali do rozepře. Prostě dva chlapíci mírumilovných povah, málokdy nasrávací. A když už jsme se na někoho nasrali, tak se většinou jednalo o fotbalovýho rozhodčího.

V roce 2001 jste si ještě s Jaroslavem Stuchlým založili improvizační těleso Maradona Jazz. Kdo s tímhle nápadem přišel? A jak vás napadlo hrát latino hudbu?
Petr v době, kdy se staral o organizaci tanečních parties, ulítl na nějaký mexický písničce, kde se dokola zpívalo „mucho muchacho“, a on si ji asi dva měsíce pouštěl furt dokola. Až mu všichni začali říkat Mucho. Na základě tohoto songu ho začalo bavit všechno mexický – sombrera, poncha, tequilla, mexická crossoverová skupina Molotov, a samozřejmě mexickej fotbal a zejména hráč Cuauhtémoc Blanco. Když pak Mexiko sám navštívil, byl zcela nadšen, a po návratu začal jako DJ pouštět latino music. V tý době hrál v chill-outu klubu Mecca, kam jsme chodili pařit s partičkou ze Sudu. To bylo okolo milénia.
Někdy v listopadu 2001 jsme seděli U Sudu a dohodli se, že založíme improvizovanej projekt, ve kterým on bude pouštět desky s latino music, a já do toho budu scatovat. Když jsme vymejšleli název, bylo nám jasný, že se bude týkat latinsko-americkýho fotbalu. Nakonec jsme se shodli na Maradonovi. A jelikož v souvislosti s acid jazzem bylo trendy slovo „jazz“, začal jsem nahazovat takový ty rádobyvtipný přesmyčky jako Dona Marajazz, Jazzadona atd. Mucho chvilku poslouchal, a pak mě stopnul: „Zadrž ve svým rozletu, woe! Co to nazvat prostě Maradona Jazz?“ A bylo to. Vzápětí do Maradony Jazz přišel starý známý z Majkláčů a Plexis, bubeník Jarda Stuchlý, a po půl roce další pouštěč latino hudby DJ Baltazar. Tím byl základ tělesa hotov. Vydrželo to přes dvacet let, a za tu dobu jsme neměli ani jednu zkoušku.

Jak vypadal první koncert Maradony Jazz?
Performance Maradony Jazz nešlo nazvat koncerty. Byly to prostě hudební mejdany, který začínaly někde okolo půlnoci a končily k ránu. A to první vystoupení tělesa dopadlo, konkrétně pro mě, katastrofálně. Na začátku roku 2002 jsme s Muchem a kamarádem Hadem U Sudu slavili svoje opožděný narozeniny, což bylo spojený samozřejmě s koncerty Plexis a Našrot, ale zároveň mělo jít o premiéru Maradony Jazz. I stalo se, že po rockových koncertech jsem kromě alkoholu spolknul i nějaký extáze, takže v době, kdy Mucho roztáčel vinyly a Jarda Stuchlý do toho bubnoval, můj mikrofon se osaměle válel kdesi na stole. A já seděl vyextoškovanej na schodech do baru, čuměl na ně, nemoh' jsem vstát, což mi bylo úplně jedno, a culil jsem se jak měsíček. Prostě naprostej jeliman a mimoň.

Petr Hošek - Výrazná postava tuzemské scény, pro kterou byl svět zábava a jeden velký mejdan

Určitě máte na Petra spoustu vzpomínek. Vybavíte si nějakou zábavnou historku, která vám utkvěla v paměti?
Při akcích s Maradona Jazz byla konzumace nápojů a všelijakých „dobrot“ způsobujících změněné stavy vědomí značná. Jednou jsme hráli v Mlékojedech v plážovým baru u zatopený pískovny přes noc do rána. Stoly s gramcema stály na písku a byly vobalený dresama našich oblíbených týmů a vlajek Argentiny a Mexika. Byla už samozřejmě hluboká noc, všichni jsme měli docela naváto (Mucho nejvíc), prostě pohoda. Hrajeme, hrajeme, a najednou Mucho zmizel. Vlastně první mi to řekl Baltazar, kterej tam točil ty gramce: „Hele, mně se nějak ztratil Mucho. Kde by moh' bejt?“ Okamžitě padaly odpovědi typu „asi je na hajzlu“, „šel pro pivo“ atd. Ale když už byl pryč asi hodinu, začalo nám to bejt teda jako hodně divný. Tak jsme se všude koukali, hledali jsme ho, ale nikde nebyl, vůbec jsme ho nemohli najít. Což bylo dáno i tím, že jsme byli hodně podroušení. V jednu chvíli jsem se pomalu otočil, podíval se na hladinu rybníka a s blbou předtuchou na mysli povídám: „Ty woe, jestli von, jak požil ty látky, jestli von se nešel koupat?“ Hladina alespoň v dosahu světel z baru se leskla a tvářila nevinně, vlnky tvořily bezelstně ty svý kopečky, a nic se nedělo. Tu náhle jakýsi pohyb pod stolem s gramcema, vlajky a dresy se začnou nadouvat, až se rozestoupí, a z nich se vynoří po čtyřech lezoucí Mucho, úplně celej zasranej od písku. Podívá se na mě, voči jak baterky a zamumlá: „Ty woe, asi sem to nějak přehnal…“ Údajně si namíchal nějakej koktejl drog, a jak byl sjetej, tak se prej hodinu plazil v písku pod stolem o rozměrech 2,5 x 1 metr a nemoh najít cestu ven! 

Petr mnohokrát vyprávěl, jak vznikli Plexis. Častokrát měnili sestavu. Nikdy jste neuvažoval, že byste se ke kapele připojil?
Neuvažoval, a ani by to nešlo, jelikož jsme oba byli ti chlápkové za mikrofonem. To bysme byli jako dva kohouti na jednom smetišti. Navíc já už jsem měl od osmaosmdesátého Našrot a veškerej potenciál jsem vrážel do týhle kapely. Ale po celou dobu existence spolu obě skupiny častokrát hrály.  

Bylo veřejně známé, že Petr měl zdravotní problémy. Vy sám jste tušil, jak vážné jsou? Protože pro fanoušky byla jeho smrt šokem...
Samozřejmě, že jsme věděli, že pořád šlape na plyn a nemá žádný zábrany. A věděli jsme i o důsledcích toho jeho divokýho života, že si tím strašlivě huntuje tělo. Věděli jsme o cukrovce, problémech s játry, o epilepsii. Ale nějak nám připadalo, že lidi jako Mucho (stejně jako Keith Richards ze Stounů) prostě umřít nemůžou. Ještě na jaře 2022, když jsme měli společnej koncert (tehdy už hrál s novou sestavou Plexis), se zdál v pohodě. Pak na pár měsíců jako by zmizel, a když se objevil v listopadu ve Vinárně U Sudu, už jsme viděli, že vypadá hodně nemocně. 

Půlnoční rebel, pankáč i bohém. To byl Petr Hošek

Měl před svým odchodem sny, plány, které si chtěl splnit, ale už nestihl? Případně jaké, pokud to můžete prozradit?
Mucho byl člověk žijící přítomností, nějaký plány si nikdy nedělal. Jak co přišlo, tak to přišlo. V případě té poslední inkarnace Plexis hovořil o nových písničkách, a že by ještě rád natočil desku.

Pohřeb Hoška byl koncipovaný jako jedna velká divoká párty. Byl by s ním spokojený?
Ten začátek byl důstojný a tím pádem velmi smutný, byl to krátký obřad pro jeho maminku Hedu a asi dvacet nejbližších přátel. Četl jsem smuteční řeč, a to člověka vždycky sebere, to mi věřte. No, ale pak Heda odjela, a rozjel se hustej mejdan, jakej ve strašnický obřadní síni doposud nebyl. Těžko ho něco překoná!  Myslím, že by se to Muchovi strašně líbilo, protože mejdany a párty, to byl jeho život. No, a vlastně taky i smrt.

Závěrem: co vám v souvislosti s Petrem nejvíce schází?
Když to vezmu komplexně, tak prostě jeho společnost, a to tvrdím nejen já, ale i spousta dalších přátel. S Muchem se člověk prostě nikdy nenudil. A kdybych byl konkrétní, tak mi chybí jeho smysl pro humor. Navíc skvěle uměl vyprávět vtipy, to jen tak někdo neumí. Já, když vyprávím vtip, tak než ho dokončím, půlka lidí usne. Von to uměl. Byl zkrátka Zdeňkem Izerem českýho punku.

A jak byste si přál, aby si fanoušci Petra pamatovali?
Jako člověka, jenž měl cit pro svobodu nejen občanskou, ale taky pro svobodu dělat si se svým vlastním životem to, co uzná za vhodný. Jako fajn chlapíka, co nezkazil žádnou legraci. Jako punkovýho pábitele, se kterým se člověk cítil strašně dobře. A samozřejmě jako zpěváka jedný z našich nejlepších punkrockových kapel.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: archiv Petra Hrabalika (Lubor Kučera, David Kraus, Vlasto Bohdan, Miroslav Lédl, Petr Votava, Karel Vyskočil, Michal Straka, Tomáš Havránek), Petr Tibi, Klára Mariňáková, archiv iREPORTu
Témata: Plexis, Petr Hošek, Petr Hrabalik, Našrot, punk