ROZHOVOR | WYFE: I staré srdce může být rozervané

Všichni za sebou máte zkušenosti z jiných kapel. Není komplikované sladit vaše představy?
Marek: Taky jsem předtím chodil s jinýma holkama, ale se ženou nám to klape. Zkušenosti jsou spíš k dobru věci, protože člověk už ví, co chce.
Vladimír: Já hudbu WYFE neberu jako nějaký kompromis mezi představami nás všech, které tahají jinými směry. Představuju si ty songy spíš jako takový vrstvení nápadů. Občas to je malá přehledná hromádka, ke které třeba neměl jeden co přidat. Občas je z toho naopak monstrózní Babylonská věž, která nějakou záhadnou magií drží pospolu.

Na přebalu vaší desky je šedivá budova a ani videoklipy neoplývají barvami. Přitom hudba, kterou děláte, není vyloženě něčím temným, nebo smutným. Proč tedy vše balíte do šedi?
Vladimír: Naopak - chtěli jsme všechno odhalit co nejvíc na dřeň bez přibarvování. V dřívějších kapelách jsme občas texty, melodii a sdělení songu schovávali za produkci a cool vizuály. Možná z nedostatku sebedůvěry, že by to stripped-down neobstálo. Teď s klukama věříme, že to je to nejlepší, co jsme dosud udělali a nechceme, aby cokoliv rušilo od jádra těch songů.

Vaši debutovou desku vydanou vloni jste pojmenovali Good Times, což je zvláštní název, když vezmu v potaz fakt, že jste ji dávali dohromady během koronavirové pandemie. Co se stalo s původním názvem Better Than the Best Friend?
Marek: Osobně jsem Better Than the Best Friend nikdy nebral moc vážně jako název desky. Pro mě je to spíš dovysvětlení co vlastně pojem WYFE znamená. Jako vztažnou soustavou pro název desky beru její obsah. Deska je retrospektivní, a vždycky to nebylo jenom špatný. 
Vladimír: Pro mě ten název představuje spoustu intenzivního protikladu. V asi nejhorší společenské době, v období, kdy bylo všem nejhůř a všechno okolo stagnovalo, jsme my tři spolu tvořili něco úplně nového. Pro nás jako kapelu to nebylo temné období, ale fakt good times.

Vaše aktuální album zakončuje píseň Babylon, na které jste spolupracovali se zpěvačkou Lenny. Jak tahle spolupráce vlastně vznikla?
Marek: Martyn nosil verzi za verzí Babylon, ale jako správný frontman musím taky občas remcat a být na škále snesitelnosti trochu blíž hodnotě "ne". Díky tomuhle hladkýmu průběhu vznikla myšlenka, jestli tomu nechybí druhý hlas. Mít tam Lenny mi osobně přišlo jako uběhnout maraton za dvě hodiny. Je jasný, že na světě jsou takový lidi, ale co si budeme, my to úplně nejsme. Martyn, který s ní jezdí jako zvukař na koncerty, ale aplikoval pravidlo líná huba holé neštěstí a Lenny poslal demo. Nějakou dobu se nic nedělo, ale pak to k našemu překvapení dopadlo. Po první session bylo jasno, že to je přesně něco, co ta písnička potřebovala.
Vladimír: Babylon byl zrovna song, který byl dlouho strašně temnej, což jsme na desce ja a Marek hodně nechtěli. Zkoušeli jsme různý aranže, nástroje, linky. Něco tomu prostě chybělo a fakt dlouho jsme nemohli přijít na to, co. Lenny nakonec přišla, nazpívala pár linek na první dobrou a hnedka se ten song rozsvítil. Chytilo to ten vibe "naděje", zmizelo temno a doteď vlastně nevíme, čím to je - není tam hudebně nic radikálně jinak, než co jsme zkoušeli, ale nějak to zafungovalo. To je na hudbě to nejmagičtější - člověk vlastně nikdy pořádně neví, jak se mu to povedlo.

Good Times jste vydali před pár měsíci. Už koncem loňského roku jste ale začali pracovat na novém albu. Je v tom nějaký umělecký přetlak tím, že se koncertovat moc nedalo? Už víte, kdy vyjde? Případně jak daleko v jeho přípravě momentálně jste?
Marek: U závodního auta jsou brzdy stejně důležitý jako motor. Teďka brzdíme a bavíme se o minulé desce, o tom, co fungovalo, co drhlo, co chceme dělat stejně a co naopak jinak. Myslím, že se ale letos s něčím menším připomeneme.
Vladimír: Tak každý muzikant chce hrát. Když holt nejsou koncerty, tak si člověk stejně hraje doma. Nějak organicky z toho vypadávají nápady, který si natáčíme a posíláme mezi sebou. 90 % z toho jsou blbosti a ani si na to nic moc neřekneme. Občas člověka ale inspiruje nový nástroj, divnej zvuk nebo zajímavý synťák a začneme na tom stavět.

Na první desce jste prý jako první nahrávali zpěv a podle něj pak dodělali zbytek. Pokračujete v tomto postupu i při práci na novém materiálu?  Proč jste zvolili právě tento postup?
Marek: Myslím, že takhle probíhala produkční práce, kdy pro Martyna byl primárním vstupem zpěv a kolem něj jsme pak stavěli písničku. Tenhle způsob tvorby se mi zamlouvá právě kvůli tomu, že odevzdáš svý dítě do cizích rukou, zavřeš oči a čekáš co se vrátí. Občas to jde směrem, který čekáš, občas o 180 stupňů jiným.
Vladimír: Jo, jsme k tomu asi předurčeni. S Martynem už jsme udělali třeba takových 30 songů (už je ani nepočítám) do šuplíku, kterým by stačil jenom dovymyslet zpěv. Marek se k tomu zatím nemá a jde mu víc začínat od zpěvu. Ale já jsem za to rád. Myslím, že takhle vznikají nejsilnější songy. Třeba do té zásobárny někdy sáhneme, uvidíme.

Zvukově a hudebně je vaše tvorba dost ojedinělým počinem na tuzemské hudební scéně. Kým jste se inspirovali?
Vladimír: Bůhví. Rozhodně jsme si nikdy neřekli, že nějak chceme znít. Prostě Mára nahrál demáče, Martyn postavil songy, a pak jsme k tomu vrstvili podle toho, co jsme cítili, že ten song potřebuje. Dobrý je, že máme všichni dost podobný vkus, tak se málokdy stane, že by se někomu z nás nelíbílo, s čím příjde druhý. Až na to příšerný sólíčko na Theremin, který jsme Martynovi fakt zakázali. (smích)

Přijde mi, že v písních často pracujete s motivem lásky. Prošli jste už několika kapelami a muziku už všichni děláte několik let. Myslíte si, že s motivem lásky pracujete jinak než před lety?
Marek: Myslím, že to, jak s láskou pracuješ hodně určuje, i jak na tom jsi vztahově. I staré srdce může být rozervané. Tím, že je na desce pohled na vztahy za poslední dekádu mýho života, je tam láska ve spoustě odstínech.

Budete se v současnosti věnovat i svým jiným hudebním projektům, nebo se zaměříte čistě na WYFE?
Marek: WYFE beru jako kapelu, a tu by měl mít člověk jenom jednu.
Vladimír: Wife máme každej taky jenom jednu, že jo…

Zpěvák Marek Kedzior nikdy v žádné kapele nezpíval. Jak jste ho přesvědčili, aby se za mikrofon postavil právě on?
Marek: Atribut přesvědčování byl asi na úrovni, jako když máš v ruce talíř s posledním chlebíčkem a ptáš se lidí kolem, jestli si ho někdo dá. Teda s tím rozdílem, že se ani nezeptáš a dáš si ho rovnou.
Vladimír: Já myslím, že Marek je takový "closet frontman". Jenom čekal na příležitost, aby se kolem něj rozmístila konstelace lidí, kteří mají trošku menší ego než on a dají mu křídla! Ne, teď vážně. Marek má pro mě tunu charisma, v jeho písničkách je kilometr hloubky a já i Martyn bereme jako velkou zodpovědnost udělat ten podvozek, který dokáže ty songy přenést lidem, aby je slyšela aspoň půlka planety.

Zpracoval: Tomáš Kocian, foto: archiv kapely
Témata: WYFE, Martyn Starý, Marek Kedzior, Vladimír Staněk, rozhovor