ROZHOVOR | WYFE: Sladit kalendáře je občas větší výzva než napsat refrén. Najít štěstí v obyčejnosti je schopnost, kterou stojí za to pěstovat

Perfectly Ordinary je název, který se zdá být paradoxní – může být něco "dokonale obyčejné"? Co pro vás tohle spojení znamená a proč jste ho zvolili právě pro vaše třetí album?
Marek: Cestou do práce to mám přes Kampu, kde žil a tvořil Vladimír Holan. Na jeho památeční desce stojí: „Můj život byl fantastický, protože byl všední.“ Čím jsem starší, tím mu dávám víc a víc za pravdu. Najít štěstí v obyčejnosti je schopnost, kterou stojí za to pěstovat.
Martyn: Mám pocit, že čím jsme starší, tím víc si těch perfektních, ale úplně obyčejných věcí všímáme i vážíme. Jeden dětskej úsměv nad špagetama s kečupem je víc než nóbl večeře v Michelince.

PREMIÉRA: WYFE singlem She Ain't Shy zkoumají vliv své hudby na jiné jedince

Uvedli jste, že album zpracovává téma selhávání jako nevyhnutelné součásti života. Co vás inspirovalo k tomu zaměřit se právě na tuhle stránku existence? Prošli jste osobně nějakým obdobím, které tuto tematiku ovlivnilo?
Marek: I Roger Federer vyhrál v kariéře jen něco málo přes padesát procent výměn, takže je důležitý se nehroutit, když něco nevyjde, a servírovat tam rovnou další míček. Důležitý je nebrat se až moc vážně.
Martyn: Bereme na sebe spoustu rolí a je normální, že ne ve všech jsme vždycky stoprocentní. Takovej je život, taková je i ta deska.

Album má podle vašich slov najít východisko v lásce, upřímnosti a laskavosti ke světu kolem. Dnešní svět je zahlcený negativními zprávami. Nemáte pocit, že se laskavost pomalu ze světa ztrácí?
Marek: Laskavosti je podle mě ve světě pořád dost, jen ji nenajdete ve zprávách. Vyrazte třeba na nějaký fajn koncert nebo festival a svět vám bude připadat zase o něco lepší.
Martyn: Přesně, určitě se nevytrácí. Je ale složitější ji v tom ruchu okolo zaznamenat, všimnout si jí a prožít ji. A o to důležitější a cennější je si ji navzájem dávat.

ROZHOVOR | WYFE: I staré srdce může být rozervané

Na obalu alba prcháte na BMX kolech před davem kravaťáků. Jaký vztah máte k útěku před všedním světem? Je to něco, co zažíváte i v reálném životě?
Martyn: No jéje. Myslím, že všichni v kapele máme to štěstí, že máme rádi svou práci a naplňuje nás. Ale i tak – kapela je prostě kapela. To je absolutní svoboda a štěstí.
Marek: Je to spíš o tom nebát se toho dítěte v sobě a pustit tam zase trochu lehkosti, hravosti a fantazie, jako když jsme jako malí koukali na E.T.

Album označujete za nejnáročnější projekt, do kterého jste se pustili. V čem konkrétně byla ta náročnost? Bylo to nahrávání, aranže, produkce, emotivní témata nebo vůbec najít na to všechno čas?
Martyn: Vše, co popisuješ, dohromady. Uřídit projekt, který dělá pět lidí plus další externisti, všichni pracující a rodičující, je dost náročná mise. Navíc jsme tentokrát byli mnohem upřímnější v tématech i sami k sobě v procesu nahrávání, což je sice správně, ale sebere to spoustu energie a času. Ale aby to nevypadalo jako depka, fakt jsme si to užívali!
Marek: Sladit kalendáře je u nás občas větší výzva než napsat refrén.

Na předchozím albu Do You Ever Wonder? jste pracovali s několika producenty včetně Kuby Kaifosze, Tomáše Havlena a Filipa Gemrotha. Jak jste přistoupili k produkci Perfectly Ordinary? Zůstali jste u podobné spolupráce, nebo jste zvolili jiný postup?
Martyn: Na tomto albu se podíleli fiedlerski (Ondra Fiedler), sunnbrella (David Žbirka), Michael Schnaubert z kapely prazdniny a Štěpán Urban. Každý po jednom songu. Zbytek jsem produkoval já. Lazer Viking nám pomáhal z Máry vymáčknout maximum při nahrávání zpěvů. Máme moc rádi spolupráce, ale rádi si taky hodně věcí odmakáme sami.

Jak moc osobní jsou texty na Perfectly Ordinary? Jsou tam konkrétní příběhy z vašich životů?
Marek: Jsou osobní. Zatím jsme nepřišli na to, jak to dělat jinak. Robert Plant by to možná schoval za Vikingy, my to zatím schováváme jen za kytary.
Martyn: Hodně osobní a navíc se nás na nich podílelo tentokrát víc, takže ta paleta těch výpovědí je mnohem pestřejší. Párkrát mě v procesu nějaký věci uplně dojaly. A často to byly nějaký Márova obyčejný slova o obyčejným životě. Ta upřímnost z toho dělá něco, na co se i mně jako posluchači dobře napojuje.

Marku, ty píšeš texty. Jak vypadá tvůj proces tvorby? A mění se to s každým albem?
Marek: Ani ne, mám to pořád stejně. Nejdřív si srovnat, co vlastně chci říct, a pak už to je jednoduchý ze sebe vysypat. I když je pravda, že ten spouštěč může být různý, třeba i rádoby vtipný slogan na hrnku v obchodě se suvenýry.

Martyne, jako producent a kytarista přinášíš do písní aranže a obrysy. Jak se liší tvůj přístup k produkci na tomhle albu oproti předchozím deskám Good Times a Do You Ever Wonder?
Martyn: Díky za otázku, kde můžu pustit nerda z otěží. Používal jsem tentokrát mnohem méně syntetických zvuků. Nepoužil jsem skoro žádné virtuální nástroje. Všechny klávesy jsou z fyzických synťáků, co mám. A taky jsem hodně věcí a efektů vyráběl svépomocí, třeba různé bouchání do věcí v místnosti nahrané mikrofonem a zprasené v počítači, křičení z kuchyně, a tak. A strašně moc kytar. Vždycky jsme byli hodně kytarová kapela, ale tentokrát ještě víc.

Kapela vznikla v roce 2020 a poměrně rychle jste vydali první album Good Times. Nyní máte za sebou už tři desky. Cítíte vývoj ve své tvorbě? Co je pro vás dnes jiné než na začátku?
Marek: Hůř se skládá setlist na koncert. S první deskou je to jednoduché, hrajete všechno, co máte, s druhou něco málo vypustíte a při třetí už to je na tahání z klobouku. 

V minulosti jste zmínili, že nemáte oficiálně zkušebnu a máte "studio v ložnici". Je to pořád stejné, nebo jste s růstem kapely změnili i podmínky pro tvorbu?
Marek: S rostoucím počtem členů a hlavně Martynových kytar a aparátů byla zkušebna už nevyhnutelná. Nemá to ale úplně vliv na tvůrčí proces ten je pořád hodně podobný a domestikovaný.
Martyn: No co, tak mam rád kytary! Ložnice studio pořád funguje a vznikala v něm většina desky. Akorát se přesunulo z ložnice do podkroví nad obývákem. Neměnil bych. Miluju nahrávat tam, kde je mi dobře, a to je doma. Akorát zpěvy a bicí jsme nahrávali ve studiu.

Album pokřtíte 12. března na Cargo Gallery s předkapelou prazdniny. Jak se těšíte na živé hraní nových skladeb?
Marek: Živé hraní je určitě odměna a zároveň přináší vtipný efekt, kdy všichni nenápadně začínají v kapele běhat nebo cvičit, aby vypadali na koncertech co nejlíp. Takže kdo váhá, jestli přijde na křest, neváhejte, možná zvládneme poskládat i jednu vánočku.
Martyn: To je samozřejmě pravda, už jsme v tréninku! Mám pocit, že to teď kapele, co nám nabobtnala o dva nové členy, hraje uplně perfektně. Perfektně ordinérně, haha. A nové věci ve zkušebně zatím dost makají.

Co byste chtěli, aby si posluchači z alba Perfectly Ordinary odnesli? Je tam nějaké poselství, které považujete za klíčové?
Marek: Poselství tam žádné není. Je to prostě perfektně obyčejná deska, devět písniček a pět kluků, co mlátí do nástrojů. Dá se ale u ní dělat prakticky všechno, včetně žehlení. Jen si nespleťte žehličku s mikrofonem.
Martyn: Horký překapávaný kafe, kupičky prádla na vyprání a nedělní pozdní snídaně s těma, který máte rádi. Nevím, jestli je to poselství, ale mám pocit, že stojí za to tyhle obyčejné věci prožívat naplno.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: archiv WYFE
Témata: WYFE, Martyn Starý, Marek Kedzior, Vladimír Staněk, Perfectly Ordinary, indie, rock