David Lynch - Král postmoderny a jeden z největších režisérů všech dob

Stejně experimentálně, jako se David Lynch realizoval na poli filmovém, tak se projevoval i v hudební sféře. Jeho hudba se vyznačuje ambientními prvky a někdy až klaustrofobickou náladou – koneckonců zprvu se jednalo o hudební podkresy k Lynchovým filmovým snímkům, které se v podobném duchu zpravidla nesou. Mezi takové počiny se řadí i první vydané album z roku 1982, a to soundtrack k jeho prvnímu celovečernímu snímku Eraserhead (1977). Skličující atmosféru, zvuky industriálního prostředí, které ji jen umocňují, nabourává občasná hravá melodie (amerického jazzového pianisty Thomase „Fatse“ Wallera), ta však pouze svým kontrastem temný rozměr soundtracku jen prohlubuje a v doprovodu vizuálního materiálu je výsledná deprese uchvacující.

Smrt si říká rock'n'roll: Příběhy zesnulých hvězd

Asi nejvýraznějším středobodem zvukového podkladu tohoto snímku je kultovní skladba In Heaven – podle filmové postavy (lépe spíše filmového motivu) nazvaná také Lady in the Radiator Song. Píseň rezonující tak silně, že jejím dopadem jsou četné cover verze, z nichž jistě vyčnívá předělávka od skupiny Pixies, která písni udržela její depresivní melancholický nádech, ale zároveň převedla do rockově oživené podoby.

Lynch na hudbě k Eraserhead pracoval s americkým sound designerem a editorem Alanem Spletem, který se později podílel i na soundtracku k Lynchovým dalším ikonickým snímkům jako jsou Sloní muž (1980), Duna (1984) nebo Modrý samet (1986).

David Lynch se dále kromě propracovaných a promyšlených soundtracků věnoval i vlastní hudební tvorbě. V roce 2011 vydal své první čistě sólové album Crazy Clown Time. Album se nese v bluesových tónech, ale výjimkou nejsou prvky elektroniky – i Lynchův hlas je tu výrazně poupravován, což ovšem vše sedí do celkového konceptu desky a vše je zasazeno do bluesové těžkopádnosti a melancholičnosti.

V roce 2013 Lynch navázal poměrně záhy s albem The Big Dream nesoucí se v podobném blues-rockovém duchu. Na obou deskách se objevují počiny ve spolupráci se zpěvačkami – na prvním s umělkyní Kren-O, na druhém se švédskou zpěvačkou Lykke Li.

Právě kolaborací skončila Lynchova hudební tvorba. Již v roce 2011 vydal společně s americkou zpěvačkou Chrystabell album This Train a ke vzájemné spolupráci se oba umělci vrátili po třinácti letech, když v loňském roce vypustili do světa album Cellophane Memories. Tato nahrávka má opět ten tíživý a skličující dojem, hlasové linky se mnohdy překrývají, jako by se opravdu jednalo o vzpomínky, co se vzájemně asociují a vyvolávají jedna přes druhou, a dominuje i využití ozvěny, což celkově navozuje pocit neskutečnosti.

Internetové spekulace o tom, zda světoznámý režisér dá nám obyčejným smrtelníkům ještě naposledy zakusit svého génia, se nakonec bohužel nevyplnily. Tvorbu Davida Lynche zakončil překvapivě počin hudební a po této výrazné osobnosti zůstane právě ona celofánová vzpomínka… A taky nezapomenutelný kulturní odkaz.

Text: Daniel Štolfa, foto: facebookový profil Davida Lynche
Témata: David Lynch, Twin Peaks, smrt