Vydáno 23.10.2020 | autor: redakce
Když Linkin Park vydali 24. října 2000 svůj debut, na hudební scéně způsobili menší zemětřesení a do mainstreamu opět vrátili emoce smutku i vzteku. Navíc v intenzivním hudebním provedení. Zeptali jsme se tuzemských muzikantů, jak na Hybrid Theory vzpomínají, jestli je oslovilo, inspirovalo, a nebo naprosto minulo.
ANKETA #1: 20 let od debutu Linkin Park. Jak na Hybrid Theory vzpomínají Mirai, John Wolfhooker, Skyline nebo UDG?
Hybrid Theory mě zasáhlo. Je to geniální album prošpikované hity, a když jsem si ho teď po letech s odstupem pustil, produkčně mi stále přijde skvělý, což jen podtrhuje nadčasovost. Když jsem ho uslyšel, začal jsem hrát na kytaru s drop D laděním.
SOUTĚŽ: Linkin Park - 20 let Hybrid Theory
A jestli se tomu něco dá vyčíst, tak fakt, že ještě nepřišel někdo dost silnej na to, aby tu emoci smutku z dnešního mainstreamu dostal pryč. Stejně nejvíc miluju to období, kdy byl mainstream veselej. Takže období punkrocku, kdy v rádiích hráli Blink 182, Sum 41 a podobné kapely. A nakonec, stihl jsem jejich poslední show v Česku, za to jsem hodně rád.
Musím se přiznat, že od Linkin Park jsem pořádně slyšel až album Meteora z roku 2003. Do té doby jsem je spíš pasivně registroval a vnímal jako kapelu, který vypadá cool. Letmo jsem zaslechl asi jen Papercut a remix Pts.Of.Athrty z alba Reanimation. Nechápu, jak jsem mohl být takový ignorant, protože krátce na to jsem kapele naprosto propadl.
VIDEOROZHOVOR: John Wolfhooker - 313 je nové 666
Její mix zkreslených kytar, popu, elektroniky, emotivních a chytlavých melodií a agresivního i procítěného řevu mi otevřel bránu do úplně nových hudebních končin. A taky mě nakopl k vlastní tvorbě. Konkrétně úvodní riff A Place For My Head mě vyprovokoval k tomu, abych se začal učit hrát na kytaru, a zanedlouho už jsem sháněl další členy své první kapely.
Hybrid Theory je podle mě jedno z nejzásadnějších rockových alb, jaké bylo za posledního čtvrt století natočeno. Mnoho fanoušků přitáhlo k tvrdší hudbě, vyšlapalo cestu spoustě mladým kapelám a dostalo agresivní „scream“ do nejvyšších pater mainstreamu. Na rozdíl od většiny žánrových alb z té doby je Hybrid Theory i po těch pětadvaceti letech stále neuvěřitelně relevantní a mnoho současných muzikantů se k jeho odkazu hrdě hlásí. A já mezi ně samozřejmě patřím také.
Pamatuju si, jak jsem od nich viděl úplně první klip, myslím, že to bylo na pecku One Step Closer. Vlastně mě to zaujalo celé i vizuálně, kde skáčou nindžové nebo mnichové.
ROZHOVOR | Skyline: Taneční hudba byla punkem naší generace
Ale celkově to bylo vlastně celý hrozně dobře hudebně udělaný a klip to jenom podtrhoval. Pak se našlo pár věcí, který se mi líbily, i když fanoušek jsem vlastně nikdy úplně nebyl, ale tady je velký ale, protože ty věci, co se mi líbily, považuju doteď za skvělý.
Jako 90s dítě jsem si Linkin Park dobu zažila se vším všudy a jsem za to strašně ráda. Jejich songy si moc ráda pustím i dnes. Desku Hybrid Theory jsme měli doma a song In The End jsem si jela na repeat v té době ještě na MP3 přehrávači. Myslím, že je skvělé, když se probourá do již zažitých šťastných stereotypů i hudba, která poukazuje na smutek a deprese, které jsou v každém z nás.
To, co vytvářeli Linkin Park za hudbu, bylo za mě průkopnické. Využívání jemného hlasu Chestera, který se v refrénu proměnil v rockový úžasný hlas, líbivé zpěvné smutné melodie s velmi hlubokými texty, propojení s repováním. Legendární progresivní kapela, která pomohla formovat celou další generaci muzikantů včetně mě. Její konec byl pro mě velmi smutnou událostí. RIP Chester.
Nijak zásadně mě to nezasáhlo a abych se přiznal, tak je to vlastně jediná deska Linkin Park, kterou jsem slyšel úplně celou. Z ostatních desek znám už jenom singly. Většina mých spolužáků tomu ale propadla úplně, a tak jsem to slýchával ze všech stran. Na mě to bylo až moc čistý, zvukově dokonalý, a já v ty době spíš sjížděl kapely jako Pixies, The Muffs, Sonic Youth nebo starý punkový klasiky.
LIVE: UDG bavili skalní fanoušky a ukázali, proč stále nepatří mezi tuzemskou hudební špičku
Taky to možná byla jakási rebelie, že přeci nebudu poslouchat to, co všichni ostatní. To už si nevzpomínám. Každopádně, za fanouška Linkin Park se nepovažuji, absolutně ale cením, že dokázali udělat desku, ze který se většina songů stala hitem. To se od tý doby snad nikomu nepovedlo.
Abych se přiznal, tak Linkin Park jsem začal vnímat až od jejich druhýho alba, tedy Meteora. Pamatuju si, jak jsem někde tehdy zaslechl Easier to Run a říkal jsem si: „Nevím, co to je, ale je to kurva dobrý.“ Úplně si vybavuju, jak mi učaroval ten hutnej a nápaditej sound. No, a Minutes to Midnight, tak to mě pak odstřelilo úplně. Chestera je velká škoda.
Linkiny jsem zaznamenal víc až s Meteorou, a v tý době jsem se jim popravdě dost sveřepě bránil! Spíš jsem vždycky čekal, než je na MTV nebo Vivě vystřídaj Strokes, Darkness nebo alespoň Rasmus, Him, Liquido. Po letech jsem ale některý songy víc docenil. Chester byl výbornej zpěvák a je škoda, že to všechno skončilo tak náhle. Určitě měli ještě co říct.
Nepovažuju se za fanouška Linkin Park, sám inklinuju ke klidnější hudbě, ale ten nával energie, který vnesli do hudebního světa, se jednoduše nedal ignorovat. Trvalo mi, než jsem si jejich tvorbu oblíbil. Přinesli především hodně neotřelé spojení několika žánrů, neuvěřitelné pěvecké výkony na hranici lidských možností, a ještě se jim podařilo zaujmout mainstreamového posluchače. Teď jsem si poslechl pár jejich písniček, které jsou dvacet let staré, ale zní, jako by byly vydané včera. To je podle mého názoru ta nejlepší vizitka, kterou si může hudebník přát.
Vzpomínám si na to, jak jsem na základce poslouchal Blink 182 a The Offspring, zatímco skoro všichni ostatní poslouchali Svěráka a Uhlíře a já byl kvůli tomu tak trochu za exota. Pak se najednou odněkud vynořilo Hybrid Theory a najednou to poslouchali všichni. Měl jsem z toho obrovskou radost, kdykoliv jsme měli možnost si při výtvarce pustit rádio, tak nehrálo nic jiného.
Myslím, že ta euforie dokázala i hodně lidí spojit. Z hudebního hlediska šlo o obrovský nástup kytarové muziky do rádií a absolutního ovlivnění mladé generace. Díky LP spousta z nás začala poslouchat Deaftones, Korn, Slipknot, POD a hromadu jiných kapel. I po těch letech se k Hybrid Theory rád vracím a mrazí mě z toho, jak je ta deska dobrá. Sakra strašně bych chtěl prožít tu emoci, kdy jsem Hybrid Theory nebo Linkin Park slyšel poprvé.
Zpracovali: Hana Bukáčková, red, foto: archiv Rock Report
Témata: Linkin Park, Mirai, John Wolfhooker, Skyline, Elis Mraz, Láska, UDG, Deaf Heart, Homesick, JEN
