ROZHOVOR | Lou Fanánek Hagen (Tři sestry): Už nemám tak revoluční pohled na svět

Loňský rok byl ve znamení oslav čtyřiceti let Tří sester. V lednu jste začínali v relativně malém klubu v Peci pod Sněžkou a skončili v prosinci v rozlehlé O2 areně. Liší se konkrétně pro vás přípravy na takto odlišná vystoupení?
Liší se pouze v tom, že je samozřejmě větší nervozita před O2 arenou, kde je hodně lidí. Ne kvůli tomu, že bychom něco zapomněli, protože hrajeme poměrně často. Jde spíš o nervozitu, jestli budeme všichni zdravotně v pořádku. Protože rušit koncert je nepříjemný i v případě sokolovny, kde je pět set lidí. V O2 areně bylo nakonec okolo jedenácti tisíc fanoušků. Takže je výrazně větší – ne tréma, ale zodpovědnost. Když se nic nepřihodí, tak nám to jde ve velkých i v malých sálech. Dokážeme se napojit na lidi, což je bezvadný.

V Krkonoších jste se začátkem ledna objevili i letos. Spojujete koncert s delším pobytem na horách a s tím spojenými zimními radovánkami?
To ne. Přestože řada spoluhráčů aktivně sportuje, lyžuje a podobně, pokud jde o koncert, většinou přijedeme a zase odjedeme. Pouze náš bubeník Vrána má nedaleko chalupu, takže je tam v zimě dost často a věnuje se takzvaným zimním radovánkám.

Výročí jste připomněli výběrovkou 40 let: Best Of 1985–2025. Přiznám se, že novou desku jsem nečekal. I proto, že František z Braníka vyšel teprve v roce 2023. Bylo právě jubileum impulsem, že jste se v relativně krátké době pustili do dalšího projektu?
Výběrovka je věc, která se tak nějak očekává. My jsme ale chtěli udělat víc. Je nám čtyřicet a ten „rok oslav“, jak tomu říkáme, jsme chtěli kromě velkého koncertu, filmu a knihy udělat i novou desku. František z Braníka je hlavně můj projekt, kde se spojují Tři sestry a Synové. Není úplně klasickou deskou Sester. Pokud nepočítáme album převzatých skladeb Sex drógy rokenról, tak poslední deska původních písní Tří sester byla v roce 2018 Svobodu ředkvičkám! Tudíž bylo na čase a jsme rádi, že to vyšlo.

Mnoho desek Tři sestry nahrály ve studiu Sono. Už František z Braníka vznikl jinde, konkrétně v Sun studiu Tuchoměřice. Pub Art byla pořízena ve studiu Golden Hive. Proč jste se rozhodli pro změnu známého prostředí?
Začnu Františkem z Braníka, protože v Sun studiu Tuchoměřice u Michala Šenbauera jsme nahrávali už desku Jevany v roce 2008, což byla moje sólovka. Všechny písně tehdy udělal Rosťa Cerman, kapelník Synů výčepu, kteří tam taky nahrávali. Minimálně jednu desku v roce 2007 (František Sahula & Synové výčepu: Chlapecká 4, pozn. red.). Pak jsme tam připravovali se Syny výčepu v roce 2011 album Miluáju chána. S Michalem máme dobrý vztahy a líbí se nám tamní zvuk – hraje to bigbítově, postaru. Některým z nás v Sonu přišlo, že to není úplně ono. A hlavně bylo potřeba vyzkoušet něco nového, protože jsme tam byli dvacet let. Sesterstvo proto rozhodlo, že zkusíme něco jiného, konkrétně Golden Hive s Amákem. Byli jsme spokojení, sedli jsme si, hezky to hraje.

Na nové desce posluchače opět přenesete do osmdesátých let, konkrétně na koncert skupiny Abraxas. O okouzlení touto partou nedávno mluvil i Robert Kodym. Čím byla tato kapela výjimečná?
No, ta byla výjimečná! S Robertem jsme podobně staří, zhruba půl roku od sebe. Když jsme byli na přelomu základní a střední školy, Abraxas minimálně Prahou dost hejbal. Od starších jsem dostal echo, že jsou fakt dobrý, ať se jdu podívat. To ještě nebyl ten Abraxas, který pak vyšel na desce Box, kde už experimentuje víc s novou vlnou. Koncerty už se trochu novovlnně zjednodušovaly, ale pořád to byl bezvadnej bigbít. Zaujal mě hlavně Ivan Pelíšek, bubeník s dlouhými vlasy, který hrál dlouhé sólo. A Mirek Imrich, jenž neunesl svůj zdravotní stav a skončil svůj život na podobném místě jako Iveta Bartošová, byl taky můj velký oblíbenec. S nápadem přišel Tomáš Doležal, náš basák a taky vrstevník. Prožíval Abraxas stejně jako já. Udělal písničku a řekl, že by byl rád, kdybych zkusil text na téma Abraxas a naše dospívání. Takže je to náš společný pozdrav této skupině.

V písni 40 roků zpíváte: „To kdysi dávno mě po poli táhli nocí, tam u Kolína jsem propadl kouzlu piv“. Můžete tuto historku trochu rozvést?
Šlo o rok 1986, možná 1987. Byli jsme pozvaní na nějakou pololegální akci, protože tenkrát se moc hrát nedalo. Nebo dalo, ale poměrně komplikovaně. Tohle se stalo v době, kdy jsme ještě neměli zřizovatele, což byla podmínka – mít razítko od prověřené socialistické organizace, že skupina je pod nějakou patronací. Aby nehrála Bič boží a podobně. Ale byla alternativa, underground. Znali jsme se s některými pořadateli, kteří dělali pod záminkou svatby přehlídku hudebních sdružení ve vesnických hospodách. Protože svatba nepodléhala žádné kontrole, jednalo se o soukromou akci. Jeli jsme vlakem a šli ještě asi dva kilometry přes pole do vesnice u Kolína, jméno už jsem zapomněl. Tam jsme zahráli. Pili jsme mohutně, dokonce se pohádali kytaristi, bylo to divoký. Když jsme měli jít zpátky, zjistil jsem, že jsem vypil tolik, že nemůžu vůbec chodit. Cestou na vlak mě opravdu táhli po poli. (úsměv) Protože jsem se poměrně rychle vzpamatoval, jak to mládí umí, na nádraží jsme si dali lahváče a v podstatě jsme za pár piv utratili symbolický honorář, který byl na dopravu.

Novinka se jmenuje Pub Art a hospoda ke Třem sestrám neodmyslitelně patří. Kdybyste začínali teď, kdy je hospodská kultura úplně jiná, myslíte, že by Tři sestry vůbec mohly vzniknout?
Myslím, že by nemohly vzniknout v téhle podobě, protože se nedá vstoupit do stejné řeky. Lidi jsou jinak formovaný, mají úplně jiné podmínky, jiné zájmy. My jsme to měli jako ventil při studiích na vysoké škole. V té době byla hospoda jiná. Scházeli se tam v podstatě všichni. Byl to jeden z mála ostrůvků, kde se dalo, byť s přistřiženými křídly, nějak fungovat. Protože alkohol lidi udržoval v takovém falešném pocitu, že je všechno v pohodě. Dnes hospoda slouží spíš jako restaurace na jídlo, lidi se tam moc nescházejí. Ale možná to někde funguje a pak je potřeba si toho vážit. 

Na trhu je stále ještě čerstvá kniha plná fotografií Tři sestry – 40 let pod vobraz. Kolik času zabrala příprava rozsáhlé publikace?
Zabralo to asi rok. Hlavní podíl měl Honza Hlaváč, který knihu ve svém nakladatelství Daranus vydal. Probíral se naším archivem a kdykoliv něco nevěděl, ptal se mě nebo kapelníka Tomáše „Magora“ Doležala, jestli si pamatujeme, co na fotkách je. Kniha je rozdělená na pětiletky a ta první od roku 1985 byla hodně náročná, protože některé lidi už ani nepoznáme. Ale zase bylo málo fotek, protože nebyly digitální fotografie. Když měl jeden nebo dva návštěvníci na koncertě foťák, to byla sláva. Na spoustě koncertů nebyl nikdo s foťákem a vzpomínky se šířily jen vyprávěním. Což zase bylo pěkný, protože z toho vznikal mýtus.

Na vybraných snímcích jsou někteří ve fázi značné společenské únavy. Využil někdo právo veta s odůvodněním, že obdobnou fotku zveřejnit nechce?
Myslím, že se to nestalo. Možná někteří členové si to pokoutně vyřídili jenom s Honzou Hlaváčem, jakožto s redaktorem a editorem knihy, ale nevím o tom. Je tam spousta dost „přísných“ fotek, ale odrážejí tu dobu.

Fotek je v knize skutečně velké množství a zejména v posledních letech je každý koncert pečlivě dokumentován. Máte ale podobně bohatý i audio archiv? Dočkají se někdy fanoušci vydání dalších koncertních záznamů, jako je třeba ten z Chmelnice 1989?
To oprašovat a vydávat nebudeme. Stačí, jak to koluje po těch internetech, jak se říká. Není to nic světoborného, jako třeba koncert Visacího Zámku ze Žofína v roce 1984, který byl vydaný jako komponovaný pořad a je i docela dobře nahraný.

Jste k vidění i v nejnovějších klipech kapel Harlej a Alkehol. Oslovují vás kvůli spolupráci kolegové často? A vyhověl byste podobné žádosti i od neznámé, začínající skupiny?
Pojí nás dlouholetá známost, jsou to vrstevníci. S Harlejem i Alkeholem jsme absolvovali část našich zimních turné. Je to jiná situace než u neznámé, začínající skupiny. Možná bych je podezíral, že se chtějí jen zviditelnit. Ale kdyby hráli nebo se chovali podobně jako my, mohlo by to být zajímavé. Třeba bychom našli pokračovatele.

Jako textař jste vytížen nejen u Tří sester, jste podepsán i pod několika muzikály. Chystáte momentálně něco i v této oblasti?
Ne, teď nic nechystám. Momentálně jsem rád, že máme desku. Jinak už pro jiné projekty nepíšu. Jsem částečně „v důchodu“. Vždy se mě ptají: „Opravdu, kolik ti dali?“ Tak to ale nemyslím. Je to „důchod“ ve smyslu, že už člověk dochází do cíle a zvolňuje.

Festival Keltská noc loni měnil působiště. Osvědčil se nový areál ve Vysokém nad Jizerou?
Nám se tam hodně líbilo. I podle komunikace s místní samosprávou to proběhlo dobře a letos tam festival zase bude. Jsme tam spokojení a těšíme se.

Tři sestry se vyhýbají politickým tématům, ale v písni Medojed a včelojed se vracíte ke skladbě Zabij bobra, když zpíváte: „Zabij bobra, zachraň strom, není příliš jasno v tom“. Čím Vás nejvíc dráždí ekologičtí aktivisté?
Není to úplně dráždění, ale přijde mi to hodně nabubřelé. Lidi se spojí, sdílejí určitý názor a chtějí ho vnutit přírodě. Založí organizaci, ta má něco zachraňovat, ale důsledky nejsou domyšlený. Je sice hezký vidět fotky, jak někdo zachrání zvířátko, ale často jde o neúměrné zveličování lidského přínosu. Člověk je sám součástí přírody a neměl by do ní tolik zasahovat. Stačí, jak planetu plundruje. Aktivisté působí jako dobráci, ale mnohdy je to medvědí služba.

Rok opilce pro změnu obsahuje reminiscenci na Lucii a jejich dávný hit Oheň, tedy pasáž „a takhle už nechcem nikdy zvracet, i když nám bude mizerně“. Je to záměr, lehká provokace, nebo čistá náhoda?
Provokace vůbec ne. Ani čistá náhoda. Jde o záměr, protože se mi to zrovna hodilo. A tenhle refrén je známej. Jedná se o jednu z prvních písní Lucie, která byla slavná a hrála se v rádiu. Takže ji mám pevně v hlavě a navazuju na ni. Používám podobné úryvky. „A na všech rozích bude zelená“, to je zase Marie Rottrová (pozn. red.: skladba Ten vůz už jel). Pokud mi slogany utkvějí v paměti, stane se, že se k nim vrátím a někam zakomponuju. Takhle by to mělo pokračovat. Budu rád, když někdo použije kus mého textu.

Nikoliv poprvé v písničce Prasen zmiňujete i Mejlu, tedy Milana Hlavsu. Co se Vám vybaví jako první, když zazní jeho jméno?
Vybaví se mi Klamovka a potom Plastici (pozn. red.: The Plastic People of the Universe), které jsem poslouchal. Ovšem až v pozdější fázi. Když jsem se dostal k celé diskografii, asi nejvíc se mi líbí Hovězí porážka. Těsně za tím Půlnoční myš, kde to už byl bigbít, ucelené písničky. Předtím to bylo hodně experimentátorské. Mně se líbila jeho osobnost, bavila ho muzika, byl hitmaker. Kdyby byl v jiné situaci, třeba v popu, měl by spoustu hitů. Myslím, že to muselo undergroundové kolegy často rozčilovat, protože underground většinou nebyl nijak melodický. Ale on měl některé písně až „vlezlé“. Třeba Muchomůrky bílé. Jsou to prostě silné, dobré písničky. Milan byl příjemný, čistá duše. Je to klišé, ale tady se hodí.

Když jsem se připravoval na tento rozhovor, zaskočilo mě, že letos uplyne už deset let od úmrtí Františka Kacafírka. Zkoušeli jste hledat náhradu? Nebo bylo hned jasné, že na koncertech budete pokračovat bez houslí?
Náhradu jsme nehledali. Začátkem devadesátých let nám byl půjčený od Nových Zelenáčů. Čímž zpestřil náš soubor i s bendžistou Jirkou Spurným. Shodou okolností s námi vystupovali, když jsme točili klip v České televizi Život je takovej. Oni natáčeli před námi a jelikož se Jirka Spurný znal s Tomášem Doležalem, navrhl: „My vám budeme dělat křoví.“ Dohodli jsme se, že využijeme i jejich nástrojovou dovednost. Jak bendžo, tak housle. Franta Kacafírek neměl moc co dělat, takže začal jezdit s námi pravidelněji. Hrál a hrál, až ho život nějak semlel a přestal hrát. Řekli jsme si, že není potřeba hledat dalšího houslistu, protože kapela na tom nestála. Byl to dobrý doplněk, jeho angažování bylo spíš na přátelské bázi.

Dokonce tři dekády v půlce ledna utekly od autonehody, při níž zemřel bubeník Jiří „Hadr“ Brábník. V jedné starší knize vzpomínáte, že „on nikdy neměl, co jsem ho znal, žádný bicí“. Jak se tedy dostal k bubenické stoličce ve Třech sestrách?
To vzpomínám, když mi bylo třeba osmnáct. On říkal, že zkouší na bicí, ale neměl je. Pak si je ode mě dokonce jednou půjčil na koncert u nich na střední škole. Později pochopitelně bicí měl. Když jsem přišel do Sester, už tam Hadr hrál. Já přišel o pár týdnů později a stal se zpěvákem.

Abychom nepřipomínali jen smutná výročí, v červnu Vás čekají kulatiny. Jste slavící typ, chystáte bujarý večírek?
Určitě ne, nechystám žádný večírek. My v kapele tvrdíme, že to oslavíme prací, jak se říkalo za socialismu. Takže budeme koncertovat. Branický koncert v Ledárnách v květnu bude v pátek (pozn. red.: 22. 5.) věnovaný šedesátinám Zdeňka Růžičky z SPS, sobota (pozn. red.: 23. 5.) bude ve znamení mých narozenin.

V roce 2024 jste do Prahy pozvali U.K. Subs. Vyzvídal jste u Charlieho Harpera, který při té příležitosti oslavil 80. narozeniny, recept na (nejen) koncertní dlouhověkost? Viděl jsem jeho koncert před pár lety, bylo mu tuším 78 let. Měl jsem obavy, aby vystoupení nebylo už trochu „zadýchané“, ale Charlie byl v senzační formě.
Je výbornej. Ale já jsem nevyzvídal, protože bych se s ním velmi kostrbatě domlouval. Dokonce jsem tam ani nebyl, protože jsem sbíral síly na náš koncert. On hrál v pátek, my v sobotu.

V čem spočívá největší rozdíl mezi dvacetiletým Fanánkem a tím současným?
Rozdílů je tolik, že se to ani nedá popsat. Čtyřicet let jsou dvě třetiny života. Člověk se během té doby setká s různými dobrými i špatnými věcmi, které ho formují. A čím dál víc se dostává do jakési smířlivosti, už nemá tak revoluční pohled na svět, jaký měl ve dvaceti. To je asi největší rozdíl.

text: Tomáš Rumler