John Cooper (Skillet): interview: Kdyby Chester nespáchal sebevraždu, možná bychom jeli na turné s Linkin Park

V roce 2016 jste v České republice odehráli dva koncerty, v Praze a v Brně. Jak se vám tu líbilo, jaký dojem jste měli z českého publika?
Líbilo se nám tu moc. Vzpomínám si i na to, jak jsme hráli na Rock For People před pár lety. Bylo skvělé, jak tady lidi znali naše písničky. Moc mě to potěšilo. A Praha je moje oblíbené město, i v kontextu celého světa. Je nádherná. Zatím nevíme, jestli budeme mít teď den volno, takže nedokážu říct, kolik toho z města uvidíme, ale rád bych se prošel po Praze a viděl něco pěkného.

LIVE: Závěru Rock for People vévodili Skillet a Volbeat

Díky, to potěší. Co jste si připravili na dnešní večer, z jakých písniček složíte program?
To je tajný! (smích)

Tak jinak - na co se můžeme těšit?
Set bude namíchaný z našich posledních čtyř desek. Chceme hrát všechny nové písničky, když zrovna vydáme desku, ale to prostě nejde! Takže to bude mix nových i starších věcí, něco z desky Comatose, která tady měla úspěch. Domnívám se, že to nejspíš bylo díky orchestru. A bude i nějaké překvapení. Myslím, že pokaždé děláme pár věcí jinak. Vždycky hrajeme naživo trochu odlišně než z cédéček. Baví mě, že lidi přesně neví, o kterou skladbu jde, dokud se opravdu nerozjede. Je to zábava. 

FOTOREPORT: Skillet v Praze posunuli laťku ještě výš!

Zatím poslední desku Unleashed jste vydali v roce 2016. Chystáte nějakou další?
Ano! Chystáme desku, píšeme písničky, nahráváme. Dokonce i teď, když jsme na turné, nahráváme si nápady do počítačů, po hotelových pokojích. Věřím, že v říjnu vydáme singl. A desku pak někdy v lednu, v únoru. Ale tyto nové skladby hrát dnes nebudeme. Napřed se musíme ujistit, že je známe fakt dobře. Lidi dnes mají tendenci všechno dávat na YouTube (smích).

ROCKOVÉ HVĚZDY JSOU ROZMAZLENÉ

Jsi známý tím, že je pro tebe důležitá křesťanská víra. Byl jsi vychován v křesťanské rodině, nebo jsi se o víru začal zajímat až později?
Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Moje máma byla velice silně nábožensky založená. Došlo to až tak daleko, že jsem nesměl poslouchat rockovou muziku, nosit černou, nechat se tetovat. Já jsem také věřící křesťan, ale věřím v trochu jiné věci, než které mi byly vštěpovány, když jsem vyrůstal. Ale silně jsem věřil v boha už od dětství, vždy se mi zdál reálný, vždy pro mě byl pravdou. Víra se odráží v mé muzice, ale samozřejmě hlavně v mém životě.

Jak tedy prožíváš víru v běžném životě? Modlíš se, chodíš do kostela, čteš Bibli? Snad to pro tebe není příliš osobní otázka.
Příliš osobní ani ne, ale přemýšlím, jak to vyjádřit. Myslím, že má víra se tolik neodráží v nějakých konkrétních činech, ale spíš v tom, jak nahlížím na svět. A ve vztazích. Že jednám s lidmi fér. Projevuje se to třeba i na akcích, jako je tento festival - jak se chováš k lidem v zákulisí, jestli se na ně usmíváš, dáváš jim najevo, že ti na nich nějakým způsobem záleží. Tohle je každodenní součástí mé víry. Zvláště v tomto prostředí, protože rockové hvězdy jsou... no, nejsou to vždycky ti nejmilejší lidé. V takovém prostředí se pak velmi snadno ukáže, že trocha laskavosti může být velkou změnou. Rockové hvězdy jsou rozmazlené, každý se k nim chová jako ke králům. Mají pak pocit, že jim patří svět. A když se k někomu lidi věčně chovají jako ke králi, stane se z něj pěknej protiva.

Jak zvládáš žít jako křesťan právě v rockovém prostředí? A mohl bys něco poradit ostatním křesťanům, kteří se v něm pohybují - ať už jsou to muzikanti, manageři či novináři?
Pro mě byl rock'n'roll vždycky hlavně hudba. Je buď dobrá, nebo špatná. A heslo "sex, drogy a rock'n'roll" - to je prostě takový koncept, ve kterém pro mě nikdy nebyly podstatné sex a drogy. Podstatná je pro mě dobrá muzika, dělat pomocí ní lidem radost. Hudba dělá radost i mně. Máma mi umřela, když mi bylo čtrnáct, a muzika pro mě byla určitou záchranou. Cítil jsem se pak v životě lépe. V zákulisí se dějí různé věci, i takové, do kterých se nechci pouštět. Prostě to ignoruju. Většinou říkám lidem: "Nestyďte se za to, kým jste, nenechte se natlačit tam, kam nechcete, pokud vás nezajímají stejné věci jako ty ostatní. Nenechte ze sebe dělat něco, co nejste." Lidi v hudební branži mi vždycky říkají: "Johne, měl bys přestat říkat otevřeně lidem, že jsi křesťan, pak nikdy v muzice neprorazíš, nevykládej jim to." Na takové rady kašlu. Říkám lidem, aby byli silní, aby byli sami sebou.

MOŽNÁ BYCHOM JELI NA TURNÉ S LINKIN PARK

To je moc fajn. Zpátky k muzice. Je nějaká kapela, se kterou byste si rádi zahráli nebo s ní spolupracovali?
Jo, takových je hodně (smích). Jezdím rád do Evropy, i proto, že tam můžeme hrát s ikonickými kapelami, jako jsou Iron Maiden, s těmi, se kterými jsem vyrůstal. A už jsme si zahráli se spoustou mých oblíbených skupin. Rád bych býval vyrazil na turné s Linkin Park. Byl jsem opravdu zničený, když Chester spáchal sebevraždu. Kdyby se to nestalo, možná bychom spolu jeli na světové turné. A s 30 Seconds To Mars - s těmi jsme už hráli, takové turné by mě moc bavilo, to by bylo cool.

Jste považovaní za jednu z nejčastěji koncertujících kapel na světě, na Songkick.com jste to svého času dotáhli do první pětky "kapel, které nejvíc makají". Asi jste tedy fakt dříči, že?
(smích) To jsme. Možná i proto, že kapele Skillet hodně dlouho trvalo, než se nějak prosadila. Nikdy jsme neměli velkou reklamu v rádiích, což je nejúčinnější způsob, jak šířit svoji muziku. Neměli jsme rádiové hity, vždycky jsme byli koncertní kapela. Angličtina má pro to, co jsme byli, slovo underground. Objížděli jsme města a získávali nové příznivce. Zvykli jsme si dřít, protože nám nic jiného nezbývalo. Ani když v roce 2009 vyšla naše skladba Monster, která si vedla velmi dobře a Skillet se posléze stali uznávanými, nepřestali jsme dřít.

Líbí se mi příběhy spojené s vaší hudbou. Četla jsem, jak k vám po jednom koncertě přišel fanoušek, na pohled drsný chlap, na sobě měl spoustu piercingů, a začal vyprávět, jak na něj vaše hudba zapůsobila - konkrétně píseň Last Night. Jsou za vašimi texty vždy osobní příběhy?
Ne vždy, ale za spoustou písní ano. Mám rád naše fanoušky a sám si pořád pamatuju, jaké to bylo, když jsem ve svém pokoji poslouchal Metalliku a ledacos jiného a ztotožňoval se s těmi texty, cítil naději. Rád si poslechnu příběhy fanoušků, také mi záleží na lidech obecně. A za spoustou mých písniček jsou konkrétní osobní příběhy, jako třeba za Never Surrender, to je příběh od fanynky, od dívky, se kterou jsem se setkal. Neměla dobrý vztah ke svému tělu, měla poruchu příjmu potravy. Ne všechny songy však musel inspirovat nějaký konkrétní příběh.

text: Kateřina Hejčová, foto: Marek Holoubek (Rock for People), archiv

Témata: Skillet, Rock for People, Linkin Park, 30 Seconds To Mars