Vydáno 19.12.2023 | autor: Aleš Materna
Největší česká rocková legenda Olympic předvedla v O2 areně výkon, který si budou její fanoušci pamatovat zřejmě do smrti. Nejen díky desítkám nestárnoucích hitů, dobře zahraným a zazpívaným, ale také díky energii, která se valila z pódia, stále ještě precizní kytarové hře Petra Jandy a množství hudebních hostů, kteří byli a jsou, tu více a tu méně, s kapelou spjatí.
LIVE: Olympic slavil v O2 areně jubileum, přáli mu Michael Kocáb, Marta Jandová i Pepa Vojtek
Olympiku se v českém, potažmo česko-slovenském hudebním světě podařilo něco mimořádného a unikátního i ve světovém srovnání – hraje na opravdu vysoké úrovni i po šedesáti letech od svého založení. Jak hned zkraje koncertu skromně podotkl Petr Janda (a ne, skutečně to neznělo nabubřele ani povýšeně), tak jsou kromě Rolling Stones už zřejmě jediní, nebo jedni z mála, kteří i po takové době ještě aktivně hrají. A jak se následně ukázalo, stále sakra dobře.
Olympic oslavil šedesátku ve velkém stylu, do O2 areny si pozval řadu hostů
Celý koncert odstartovali symbolicky vlakoví průvodčí svými plácačkami a po odpočítávání koncert odstartoval příznačně skladbou Vlak, co nikde nestaví. A pokračovalo se bez velkých keců dál, hit za hitem – Snad jsem to zavinil já, Pták Rosomák, Osmý den... Všechno legendární a dlouholeté hity z konce minulého století. Aby to nebylo zase až tolik chronologické, připomněl se Olympic novinkou Pálím tvář z posledního, tři roky starého alba Kaťata, aby poté přivítal prvního a docela překvapivého hosta. Michael Kocáb ve svém typickém klobouku vystřihl song Dědečkův duch, a nutno říct, že jeho hlas k této písni seděl jako prdel na hrnec. Vůně benzínu pak navodila příjemnou atmosféru klasického bigbítu se sportovní károu na plátně v pozadí, aby přišla první instrumentální skladba – Stejskání. Jak vtipně poznamenal Petr Janda, původně šlo o zamilovanou píseň, kterou autor složil po rozchodu s dívkou, nyní je ovšem v playlistu Strašnického krematoria a hrají jí na pohřbech.
Ne, v O2 areně to pohřeb ani náhodou nebyl – právě u této skladby se zvedly desítky párů a začaly před pódiem tančit, až bylo namačkáno doslova tělo na tělo. A když se Petr Janda pochodující s kytarou hrající ne zrovna jednoduché sólo snažil tím davem prokousat, nebylo to zdaleka jednoduché, i přesto, že mu cestu klestili bodyguardi. Ani tak neztratil nic z grácie a dlouhé kytarové sólo zahrál na výbornou i přes ten občasný políček od tančících párů.
A byli tady další hosté – dva zakládající členové Láďa Klein a František Ringo Čech, kteří s kapelou hráli v letech 1963 až 1965. Oba velice vtipní. „Klein a Chrastina byli krasavci, to já a Petr Janda jsme v té době byli odporní,“ rozesmál všechny mistr Čech. Ale to byla jen malá pauzička, v níž se mluvilo, a hned se jelo dál. Na scéně se objevil houslista Pavel Šporcl, na pódiu čtyři stolečky, a dokonce táborový oheň, kluci z Olympiku se se čtyřmi kytarami sesedli kolem ohně a začal asi šestiminutový akustický set, doplněný houslemi – jeden z vrcholů večera, který uvedla ikonická Bon Soir Mademoiselle Paris.
Dále se po boku Olympiku představil syn baskytaristy Milana Brouma v druhé instrumentální skladbě Sprcha živočišná Marta Jandová v Jako za mlada, pořád výborně zpívající Petra Janů v Jedeme dál, mnoho očí slzících měl na svědomí Jan Toužimský z Arakainu v Slzy tvý mámy, éterická Bára Basiková nastupující v polovině haly mezi publikem skvostně odzpívala Jasná zpráva a Pepa Vojtek vysypal z rukávu Kabátu Dej mi víc své lásky. Všichni hosté předvedli, že zde nebyli jen do počtu a ze zdvořilosti, ale skutečně každému z nich výsledná podoba jimi vybraných písníček perfektně seděla a každé z těchto písní dodali něco navíc, něco málo, čím je odlišili od originálu, ale zároveň ne tolik, aby z nich dělali či se snažili přetvořit v něco jiného – zkrátka a dobře, výborně sloužili a ctili originální písně, což po zásluhe všichni v publiku oceňovali.
A samozřejmě, že Olympic zahrál i další fláky bez hostů, nemohl chybět Dynamit, Želva, vypalovačka Když ti svítí zelená, v závěrečných přídavcích pak Já a Okno mé lásky, u nichž se již před pódiem srotil obrovský dav lidí a skákali, zpívali, tančili. Výborný a čitelný zvuk po celou dobu koncertu, nepřeplácaná scéna, stylová pozadí projekcí, skromné vystupovaní bez planých řečí a frází, drajv a nasazení, skvěle zazpívané vokály a instrumentální výkony všech členů a koncert, který odsýpal jedna radost – to byly hlavní atributy tohoto jedinečného vystoupení.
Olympic na tomto výročním koncertě ukázal, že právem patří k největším legendám české scény. Upřímně, tolik hitů (a to se samozřejmě do jednoho koncertu množství dalších nevešlo) za svou kariéru nesložil a nevymyslel asi nikdo jiný, když tedy pomineme pány Voskovce, Wericha, Suchého a Šlitra. Petr Janda, který je většinově autorem těchto šlágrů, které znají snad všichni ve věkovém rozpětí od pěti do sta let, se právem řadí mezi tyto génie. A společně se skupinou Olympic prokázal nade vší pochybnost, že ani s věkem jeho genialita neustupuje, dokáže neustále chrlit nové a nové písničky, plný síly, elánu a energie. Důkaz, že hudba nezná žádných, ani věkových hranic. Nádherný koncert, nádherně strávený večer.
Text: Aleš Materna, foto: Radoslav Vnenčák
Témata: Olympic, Petr Janda, Josef Vojtek, Bára Basiková, Jan Toužimský, Petra Janů, Pavel Šporcl, Marta Jandová, O2 arena
0,00
čtenáři
hlasuj
