Marta Jandová interview: Písničku pro dceru jsem nedokončila. Bude na další desce

Před autogramiádou nového alba Barvy jste na sociálních sítích avizovala, že jste si připravila fixy v několika barvách. Co pro vás barvy znamenají? Obklopujete se jimi ráda?
Barvy potřebuji k životu. Když jsem zařizovala byt v Německu, v Hamburku, byl celý světlý. Koupila jsem si bílý gauč, dokonce i bílou televizi, v té době to byl jediný model. I když se hodně oblékám do černé, barvy miluju. A často dostávám barevné květiny od svého muže. Tmu mám ráda jen výjimečně - třeba ve dvou nebo o Vánocích. Ve tmě ani nejsem moc akční. Možná je to pro rockovou zpěvačku zvláštní. Na jeviště ve tmě samozřejmě jdu, ale zjišťuju, že jsou ve mně geny jeskynních lidí. Byla tma, tak se spalo. 

LIVE: Ondřej Brzobohatý si desku Universum nechal pokřtít knězem. Zpívali i Marta Jandová a Vojta Dyk

Zobrazují se vám barvy například při poslechu hudby?
To ne. Ale naše dcera Maruška asi před rokem říkala, že nás vidí v barvách. Tvrdila, že já svítím fialově, tatínek je růžový a ona zelená. Bylo to hrozně zajímavé a jednu dobu to opakovala často.

Jednu píseň z desky jste věnovala manželovi, jednu Chrisu Cornellovi. Uvažovala jste o tom, že byste napsala skladbu právě i své dceři Marušce?
Marušce jsem písničku psala, ale nedokončila jsem ji. Když jsem byla asi v půlce, řekla jsem jí, že se bude jmenovat Mariel. Protestovala, že ona je přece Marie. Já ale vycházela z toho, že má ráda mořskou pannu Ariel. Nakonec mi řekla, že se jí to nelíbí, a nechce, abych tu písničku psala. Tak jsem ji nedodělala. Když vyšla deska, ptala se: "A jakou písničku máš pro mě?". Připomněla jsem jí, že nechtěla. Slíbila jsem, že na další album dokončím Mariel.

Svou tvorbu konzultujete s manželem. Není muzikant. Jak moc je tedy kritický?
Jak kdy. Vím, že jsem připravovala nějaký text na jednu stránku a on mi ho korigoval asi dvě hodiny. Skoro jako editor. Vysvětlila jsem mu, že to jsem po něm nechtěla. Někdy si nejsem jistá, jestli nepoužívám něco z němčiny. Jde mi tedy o to, aby bylo všemu dobře rozumět. Musela jsem ho naučit, aby to nevylepšoval, protože to pak nejsem já. Ale byla jsem moc ráda, že jsem mu mohla texty ukázat. Je velmi sečtělý, inteligentní, vnímavý člověk. Moc mě potěšilo, když mi řekl, že se mu moje texty líbí. Prý vůbec netušil, že bych něco takového mohla zvládnout.

Jaké texty máte ráda vy? Baví vás například poezie? Sáhnete raději po knížce v češtině, nebo němčině?
Poezii jsem nikdy moc nečetla. Možná když jsem byla mladší. Ale k češtině jsem si našla cestu až přes němčinu. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jestli se mi líbí jazyk, kterým mluvím. Až když jsem začala němčině hodně rozumět a poslouchala jsem texty jedné kapely, která měla krásná, barvitá slova. Volala jsem potom tátovi a pěla jsem na němčinu ódy. Jak je nádherná, bohatá na výrazy. Táta (Petr Janda, frontman kapely Olympic, pozn. red.) říkal: "Vždyť je to jazyk Schillera, Goetheho. Nediv se." A teprve pak jsem pochopila, jak nádherná je čeština. Při přípravě desky, která měla být původně v angličtině, jsem zjistila, jak jednoduše se mi právě v češtině všechno vyjadřuje.

Jak se vám v ní zpívá?
Dobře. Můj jediný problém je ten, že pořád zapomínám texty. Ne že bych je neuměla. Během vystoupení se ale dívám na lidi, přemýšlím, kdo co dělá, a pak mně slova vypadnou. Když mám zpívat v přímém přenosu, jsem na nervy.

Marek Ztracený oslavoval ve Foru Karlín ve velkém stylu, gratulovali i Karel Gott a Marta Jandová

V PROSINCI ZAHRAJEME DVA DNY PO SOBĚ V PRAZE

Říkáte, že jste týmový hráč. Co pro vás bylo při tvorbě sólové desky nejtěžší?
Pořádně neumím hrát na žádný nástroj. To je limitující. Často mě napadají věci, když venčím pejsky, jedu dlouho autem, nebo když usínám. Ke každé větě se snažím hned vymyslet melodii. Ale vždycky to je text jen s melodickou linkou. Ty akordy pod tím slyším, ale bylo zoufalství, abych je zahrála na kytaru nebo našla ty správné v počítači. Proto jsem při tvorbě písniček volala Ondrovi (Ondřej Pátek, pozn. red.), mému kytaristovi. Přezpívala jsem mu to a řekla, jak to asi chci. Ale stejně. D může zahrát jako D7, D-dur, d-moll. Nebylo jednoduché dostat se k výsledku, který jsem si představovala. Ondra mi ale moc pomohl.

Fungování kapely, ve vašem případě Die Happy, se od sólové kariéry často liší. Právě u sólového interpreta je skupina jen doprovodným tělesem. Není tam tak silné pouto. Jak je to s vašimi muzikanty?
I teď se cítím jako součást projektu Marta Jandová. Říkala jsem klukům, že bych byla ráda, kdyby mohli hrát každý koncert. Nemám moc ráda, když se lidi střídají. Je dobře, když hrají pořád ti samí. Kapela je sehranější. Profíci samozřejmě umí zahrát vždycky dobře, ale je potřeba, aby ze všech vyzařovala nějaká týmovost.

Desku Barvy jste představila v Supraphon Musicpointu. Bylo to poprvé, kdy nové písně zazněly živě?
Zatím jsme je nehráli jako kapela. Jenom třeba dvě tři. S Ondrou jsme je ale už předvedli, až na jednu, všechny. Vystupovali jsme spolu v Chicagu pro krajany.

Jaké máte s albem ambice?
Tím, že je v češtině, se do světa moc nedostane. Pár mých skalních fanoušků v Německu o něj projevilo zájem. Vím, že jeden ho poslouchá až v Austrálii. Chtěla bych, aby se lidem líbilo a abych mohla vydávat další desky. Přeju si, aby lidi chodili na koncerty a bavilo je to.

Příležitost přijít si vás poslechnout bude. Připravujete vánoční koncert. Kdy a kde se uskuteční?
Bude 10. a 11. prosince v Praze - Holešovicích ve Vnitroblocku. Je to tam malé, takže proto vystoupíme dva dny za sebou. Chceme pozvat i kamarády, a navíc si to před jarním turné ještě pořádně zahrajeme.

Text: Jitka Fialková, foto: Ivy E. Morwen

Témata: Marta Jandová, Barvy, rock, Die Happy