Jak se žije na šňůře | Olympic: Největší srandista všech dob byl Ferda. Ponorky jsme vždy zvládli, důkazem toho je, že oslavíme příští rok šedesát let

Koncerty Olympic stejně jako dalších kapel výrazně omezil koronavirus. Formace kolem Petra Jandy má za sebou však již mnoho let na scéně (a s nimi i spoustu turné), každý z jejích členů už tak dobře zná své povinnosti. „Na nás hudebnících je zajistit si své nástroje, kostýmy a připravit se na umělecký výkon. Technické věci, jako je doprava, občerstvení či samotná příprava aparatury a hudebních nástrojů, to už je na jednotlivých členech technického zázemí kapely,“ upřesňuje Pavel Březina. „Organizační věci, jako kam se dostavit na odjezd, v kolik hodin dorazit na místo a tak dále má na starosti tour manager,“ doplňuje Martin Vajgl. Zpěvák Janda pak s vtipem dodává, že musí „zaplatit složenky a poprosit děti, aby nezlobily maminku“.

Příběh českého hitu: Olympic - Slzy tvý mámy

Jelikož Olympic působí na scéně bezmála šedesát let, stačí sestavě před koncerty jedna zkouška. „Neboli oprašovačka,“ jak říká Janda. „Písničky vybíráme tak, aby divák neusnul, a tudíž je třeba střídat písně pomalé a rychlé, tiché a hlasité, občas nějaké mluvené slovo. U starých kaple s velkým ba přímo ohromným repertoárem je těžké vybrat. Některé písně prostě je třeba zahrát, bez nich to nejde. Želva, Jasná zpráva, Osmý den, Otázky, Okno mé lásky, Jako zamlada, Dej mi víc své lásky a tak dále. Pak novinky z naší nové desky a takové, kde si kapela pěkně zahraje a srdce muzikanta zaplesá,“ přibližuje zpěvák.

To potvrzuje i Pavel Březina s tím, že některé písně sestava zkrátka zahrát musí. „Za téměř šedesátiletou historii má Olympic desítky opravdových hitů a je vždy těžké vybrat, který se bude zrovna na turné hrát. Ale ať vyberem, jak vyberem, nikdy neuspokojíme všechny diváky. Vždyť to ani nejde. To by koncert musel trvat alespoň čtyři hodiny,“ říká s úsměvem klávesák a dodává, na samotné turné se formace připravuje přibližně dva měsíce předem.

Na jednotlivá vystoupení pak kapela obvykle vyráží z Propasti, kde bydlí Janda, a kde se rovněž nachází jeho studio. „Přijede pro nás vůz, který nás doveze na místo. Tam už je připravena technika i jednotlivé nástroje. Uděláme zvukovou zkoušku, většinou to je tak dvě hodiny před koncertem. Pak jdeme na večeři. Pokud v místě koncertu i spíme, tak se jdeme ubytovat a nachystat na vystoupení. Pak samozřejmě začíná to nejdůležitější, a to je koncert, na který se pokaždé těšíme jak malé děti. Po koncertu pak zajdeme na pivko, víno, či Martin Vajgl na čaj a povídáme si, plánujeme a je nám dobře. Jsme taková jedna velká rodina,“ přibližuje koncertní rutinu Březina. Jak pak svorně dodávají jeho spoluhráči, na turné nemají tolik volného času, jak by se mohlo zdát.

ROZHOVOR | Olympic: Haly nám moc nesvědčí, je pro nás důležitý blízký kontakt s fanoušky

Milan Broum je tráví poslechem CD nebo četbou. Březina procházkou po městě, ve kterém se Olympic zrovna nachází, Janda si pak brnká na kytaru, píše texty, telefonuje, učí se jazyky nebo si čte. „V podstatě zabíjím čas,“ říká.

Jak jsme již zmínili, turné má za sebou Olympic nespočet. Je však jedno, na které se nezapomíná, a to je to úplně první. „Bylo v roce 1965. Agentura nám zařídila autobus, ale já, jakožto vedoucí rockové skupiny, jsem sdělil referentce, že rocková skupina Olympic žádným autobusem nepojede, jelikož my zásadně lítáme. Referentka lakonicky sdělila, že to tedy ruší, protože v Olomouci není letiště. Tak jsme jeli autobusem. Bylo to všechno poprvé a kdo to nezažil, nepochopí. První hotelový pokoj, poprvé v restauraci, po koncertě spousty fanynek i fanoušků, vůbec jsme si s tím nevěděli rady. A co teprve, když jsme jeli poprvé lůžkovým vlakem na Slovensko. Všechno ve dřevě, obsluha do kupé, lampičky na čtení, nerezový umyvadlo, teplá a studená voda… Kdysi jsme po koncertě společně sedávali na pokoji, poli levné víno, kouřili a žvanili o muzice. Někdy tam byly i nějaký holky, ale to už je fakt dávno…,“ vzpomíná Janda.

„Největší srandista byl Ferda. Vlezl do auta a už to jelo.“

Tím, že spolu členové Olympic především dříve trávili spoustu času, došlo během let k několika nedorozuměním. „Řeším to tak, že v podstatě vylézám z pokoje jen v nejnutnějších případech, tedy těsně před odjezdem. Šatnu si vezmeme každej svou a trucujeme a trucujeme, dokud nás to nepřejde,“ říká Janda a Broum ho doplňuje: „Vždy jsme to ale zvládli, důkazem toho je, že kapela oslaví příští rok šedesát let.“ Dobrou náladu na cestách si pochvaluje i Březina, který je s bandem pouhý rok a půl. „Řekl bych, že u nás vládne dobrá nálada a opravdu se společně hodně nasmějeme.“

Broum má v paměti jednu obzvlášť humornou situaci z osmdesátých let. „Jeden náš tehdejší technik byl velký pivař a dával si před koncertem chladit láhev piva do umyvadla pod tekoucí studenou vodu. Vždy nás pak dráždil, jak má vychlazené pivečko. Jednou jsme mu to trochu ‚osladili‘ a místo studené vody jsme mu na pivo pustili horkou, Tehdy to nebylo příliš ekologické, ale překvapení a výraz našeho technika stál za to,“ směje se.

Janda zase vzpomíná na zesnulého Milana Peroutku. „Největší srandista všech dob byl Ferda. Ten vlez do auta a už to jelo. Moc nám chybí. Když u nás začal, tak všechno zažíval poprvé. Byli jsme v restauraci v interhotelu na obědě, on studoval jídelní lístek a když se na něj obrátil vrchní ve fraku, jestli si vybral, tak se na něj bezelstně podíval a řekl: ‚Máte něco k jídlu?‘“ Jak frontman Olympic zároveň dodává, Peroutka byl také největším pramenem. „Na jeho místo už nikdo nenaskočil. Na prvním turné nás chtěl nový bubeník Vajgl ohromit a místo panáka si dovolil dát čaj. To jsme mu rázem zatrhli.“

„Milan a Jirka Valenta byli špičkovými pařmeny,“ souhlasí Broum, který vzpomíná na to, jak se během turné v roce 2006 do Austrálie Peroutka málem utopil. „Bydleli jsme v hotelu u legendární Bondi Beach v Sydney a navečer jsme se já, Milan a náš tehdejší zvukař Bóďa rozhodli jít vykoupat do moře. Bylo již šero, tak jsme si nevšimli varovné cedule, že tam jsou silné spodní proudy. Milan Peroutka se začal topit a já a Bóďa jsme se snažili mu pomoci. I když to bylo pár metrů od břehu, Bóďovi se podařilo Milana vytáhnout. Všichni tři jsme byli naprosto vyčerpaní, ale přežili jsme.“

Zpěvák Janda má zase v živé paměti příběh z letiště v Chicagu, kde Jiří Valenta, který Olympic v dubnu 2020 kvůli zdravotním problémům opustil, ztratil letenku. „Pravda, měl už dost naváto a nebylo se čemu divit. Kousek od nás ležela na zemi. Jirka vůbec dost často něco ztrácel, dosti často po koncertě hledal zoufale peněženku, jednou jsme zavolali i policii, měl ji přitom v kufru,“ směje se dnes frontman skupiny a hned přidává další historku.

„V New Yorku šel Jirka na záchod na Dvojčatech a za chvíli se vrátil a zjistil, že mu nejspíš vypadl z kapsy u kalhot pas, když si je sundával. Dveře od záchodu tam měly asi třicet centimetrů uříznutou spodní část, aby bylo vidět, že tam někdo sedí. Jirka se shrbil a zkoumal, neleží-li ten pas na zemi někde mezi těmi asi třiceti záchody. Našel jej a plazil se, aby ten pas sebral a se slovy ‚sorry‘ se mu to povedlo. Ten kovboj, co tam seděl, má možná ještě teď průjem.“

Text: Andrea Štipčáková, foto: Tereza Straková, Radoslav Venčák,
Témata: Olympic, Petr Janda, Milan Broum, Martin Vajgl, Pavel Březina, Milan Peroutka, Jiří Valenta