Vydáno před 22 hodinami | autor: Klára Prchalová
Pražský klub Roxy se vrátil o dvacet let zpátky. Britská kapela Razorlight zavítala do Prahy letos již podruhé, tentokrát v rámci turné America 20th Anniversary.
LIVE: Razorlight oslavili v pražské Roxy Ameriku, hit, který jim před dvaceti lety otevřel dveře do světa
V červnu, během posledního dne festivalu Metronome Prague, zval frontman Johnny Borrell návštěvníky na listopadový koncert Razorlight v Roxy. Jejich tehdejší hodinový set mě tam zaujal natolik, že jsem se na něj rozhodla vyrazit. A rozhodně toho nelituji!
Razorlight v Praze: Hity, nová deska a nadšené publikum
V ulicích Prahy byly 3. listopadu tisíce protestujících lidí. Ti, co zrovna ale nestáli s transparenty v zimě na Václavku, byli v Roxy a vyčkávali na koncert dvou výrazných britskych kapel.
Večer otevřeli The K’s, kteří jsou součástí aktuální britské indie-rockové scény. Jejich hudba stojí na energických kytarách, chytlavých refrénech a textech o každodennosti a životě v menším městě. Zpěvák Jamie Boyle zmínil mezi písněmi, že hrají v Praze již po druhé, a u toho držel v ruce lahvovou Plzeň, které se hned po domluvení napil. Mladá chlapecká kapela si evidentně svůj pobyt u nás užívá.
Mírné zklamání ovšem přišlo v moment, kdy se The K’s loučili s publikem, a to po pouhých dvaceti minutách. Jejich set byl tedy opravdu krátký a zahrnoval šest písní. A přitom se zdálo, že při té poslední se brzce příchozí diváci začali konečně dostávat do nálady a začali tančit a zpívat společné s kapelou.
Hlavním bodem večerního programu Razorlight byly skladby z debutového alba Up All Night z roku 2004 a ze stejnojmenné eponymní desky, kterou kapela vydala o dva roky později. Pětičlenná sestava začala set svým úplně prvním singlem Rip It Up a navázala skladbou In the Morning z již výše zmíněného druhého alba. Nakažlivá energie okamžitě rozhýbala nejen první řady Roxy, které okupovali ti nejvěrnější fanoušci, kteří uměli téměř všechny texty odzpívat zpaměti, ale i ty, kdo stáli úplně vzadu. Nutno podotknout, že přibližně devadesát procent osazenstva Roxy byli vrstevníci samotné kapely a najít mezi nimi dvacátníka bylo téměř nemožné.
Dále zazněly skladby Stumble And Fall a Golden Touch, při které Borrell nechal téměř celou druhou polovinu písně odzpívat samotnými fanoušky, kterým se to dařilo bravurně. Následovaly neméně známé kousky Before I Fall To Pieces, Wire to Wire, Cool People nebo Who needs Love?.
Frontman kapely Johnny Borrell ani po dvaceti letech neztratil svůj šarm, charisma a energii, kterou se rozhodně nebál na pódiu předvést. Během prvních pár písní měl na sobě ještě červené sako se zajímavou výšivkou na zádech, to ale později při songu In the City sundal a zbytek koncertu odzpíval už jen v jeho typických bílých kalhotách, které se staly neoddělitelnou součástí právě jeho image.
Pozoruhodnou práci odvedl mimo vynikajícího avšak neustále poskakujícího Borrella také zbytek kapely, kytarista Björn Ågren, baskytarista Carl Dalemo a nejnovější přírůstek do kapely a také jediná žena v ní, klávesistka Reni Lane. Za největší zmínku pak ale především stojí bubeník Andy Burrows, který hned několikrát během večera dokazoval, že si své místo v kapele, kterou mezi lety 2009-2021 na dvanáct let opustil, zaslouží.
Borrell mezi písněmi příliš neplýtval slovy a navazoval často po skladbě hned další, mezi nimi si jen občas rychle stihl vyměnit jednu kytaru za druhou. „Chci vám jen říct. Je nás tady v kapele pět a všechno, co dnes slyšíte, slyšíte naživo. Není tu žádná předtočená ani přidaná hudba. Všechno hrajeme my. A nikdo z nás není dokonalý. Občas uděláme chybu, občas zrychlíme, občas zpomalíme, někdy se třeba úplně netrefíme do rytmu. Ale všechno, co pro vás dnes hrajeme, hrajeme naživo. A hlavně hrajeme pro vás!“
Na závěr zazněl další hit Don’t Go Back To Dalston a kapela symbolicky zakončila set s písní Somewhere Else. Fanoušci se ale s takovým koncem rozhodně nespokojili, a tak začali skandovat a tleskat. Razorligh se tak po dlouhém a bouřlivém potlesku znovu vrátili na pódium a zahráli ještě pár dalších písní jako například Back to the Start a Good Night, kterou večer příhodně uzavřeli.
Fanoušci ale stále nebyli spokojení, a tak začali největší odvážlivci na Borella a spol. křičet: ,America! America!” A dočkali se. S Americou se kapela už opravdu rozloučila a za opětovného potlesku, ještě možná většího než předtím, opustila prkna pódia v Roxy.
Mimochodem, jak sám název této tour napovídá, i přesto, že je America dvacet let stará, její text je až poněkud zvláštně ironicky aktuální: ,,Theres nothing on the TV nothing on the radio. That I can believe in." Dvacet let je v hudbě dlouhá doba. Některé kapely se za tu dobu promění k nepoznání, jiné se vracejí ke svým začátkům, aby zjistili, co z jejich tehdejší energie přetrvalo. Razorlight se do Prahy vrátili právě s touto nostalgií a povedlo se.
Text: Klára Prchalová, foto: Mikko Saarelainen / archiv Razorlight
Témata: Razorlight, Johnny Borrell, Roxy, The K’s, post punk
0,00
čtenáři
hlasuj
