ROZHOVOR | Ondřej Horák: Kniha o Roxy vznikala přes čtyři roky. Absolutní otevřenost byla důvodem, proč stál klub mnohokrát před zavřením

Vzniká dosud nejrozsáhlejší kniha o zrodu tuzemské klubové kultury Kopneš do plechovky a dva dny se tančí. Za cíl si dala zmapovat sto let historie pražského klubu Roxy. Kdo nebo co bylo tím prvotním impulzem, kdy jste si řekli: ‚Tohle stojí za zpracování.‘?
Na jaře 2022 mě oslovil ředitel Roxy Jarda Stanko. O historii klubu jsem měl spíš mlhavou představu, osobně mě Roxy spíš míjela, nad relevancí tématu ale nemělo cenu debatovat. Jediná otázka byla, jak ho zpracovat. Postupně jsem se začal propadat z jedné králičí nory do druhé, přes tři roky jenom práce přibývala. Spíš jsem řešil, která etapa nebo odbočka stojí za zpracování.

LIVE: Deathmetalový večírek aneb Jak Lorna Shore vyprodala Roxy v Praze

Kniha vyjde na podzim. Bude mít přes 500 stran a nabídne stovky dosud nepublikovaných fotografií. Přibliž nám, jak takto rozsáhlá publikace vzniká? Kde se začínalo, kam až tě mapování historie Roxy zavedlo?
Kniha začíná v roce 1985 uprostřed tádžické stepi, kde se setkalo jádro budoucí Linhartovy nadace. Orientální zkušenost měla na Roxy mnohem větší vliv, než jsem na začátku odhadl, takže jsem se k tomu tématu pak musel s Honzou Mayerem, Petrem Pištěkem a Vladimírem Limou vracet. Tihle tři v knize vystupují jako hlavní hybatelé Linhartovy nadace i Roxy devadesátých let. Vedle toho jsem si načítal historii taneční hudby na Ibize, v Londýně nebo Manchesteru. Linhartova nadace se hned po revoluci vydala do New Yorku a San Franciska. V Roxy se všechny tyhle místa protnuly.

Příběh klubu vypráví téměř padesátka respondentů. Čí výpovědi v ní návštěvníci Roxy najdou?
Jsem rád za všechny, kteří v knize mluví, a zároveň si uvědomuju, že by jich tam mělo mluvit aspoň dvakrát tolik. Někde jsem to ale utnout musel. Taky jsem se asi snažil hledat osobnosti, které překvapí. Jméno David Clark asi nikomu moc neřekne, rodák z Chicaga ale klub vedl v letech 1997—2000 a byl jenom jedním z Angloameričanů, kteří v Dlouhé vytvořili kosmopolitní charakter. Praha devadesátých let přitahovala dobrodruhy ze Západu jako magnet, Roxy byla jedním z center setkávání kultur, hudebních žánrů, forem umění, pohledů na svět.

Spousta lidí, s nimiž jsi hovořil, je jistě s Roxy stále nějakým způsobem propojená. Když bychom se ale podívali hlouběji do minulosti – bylo obtížné někoho z pamětníků najít? Někoho, o kom jsi věděl, že bez jeho výpovědi kniha určitě nemůže vyjít?
Nepovedlo se mi vypátrat třeba Lojzu Kaliáše, který vydal Real Acid Juice, první kompilaci tuzemského hip hopu. V knize ale mluví Cyril Hořánek, který s ním Real Acid Promotion založil. Spíš bylo obtížné některé zastihnout. Přes rok jsem se připomínal managementu Franz Ferdinand kvůli rozhovoru s frontmanem Alexem Kapranosem. V roce 2004 odehráli propocený koncert jenom půl roku po vydání debutu, za který dostali Mercury Prize. První odpověď byla nadšená, Alex si chtěl zavzpomínat, pak se to začalo táhnout. Nejdřív byli ve studiu, pak jeli turné, pak se Alexovi narodil syn. Kniha by bez něj vyjít mohla, ale zajímalo mě, jestli Roxy uvízla v paměti někomu, kdo jezdil 300 koncertů za rok. Nakonec si tu dvacet let starou show pamatoval skoro song po songu.

Franz Ferdinand ve Foru Karlín připomněli, že i na kytarovky se dá tancovat

Hovořil jsi ve výsledku se všemi, s nimiž jsi chtěl, anebo to naopak u někoho nevyšlo a mrzí tě, že v knize nedostal svůj prostor?
Snažil jsem se do knihy dostat co nejvíc ženských hlasů, chybějí i dnes, natož v devadesátých letech. V Linhartově nadaci ale ženy působily, mluvil jsem s Kate Marsh a Gail Sagman, Angličankami, které porevoluční Praha taky vcucla. Nepodařilo se mi ale spojit s Lelou Geislerovou. Hip hop je dodnes maskulinní, Lela byla tehdy jediná žena na scéně. Rapovala a zpívala ve WWW i Coltcha, navíc je autorkou obalu Real Acid Juice, jejíž vznik jsem důkladně zrekonstruoval a snad i vysvětlil. V Roxy ji pokřtili v lednu 1997, od té doby tam hip hop našel společné teritorium a mohl začít soustředěně růst. Ženský pohled na počátky tuzemského rapu by mě zajímal. Chtěl bych vědět, jak si pamatuje Roxy.

Stalo se ti, že si dva lidé stejnou událost pamatovali úplně jinak? Jak jsi to řešil?
Haha. Naprosto běžně a neustále. Tak třeba: Praha po listopadu 1989 trpěla akutním nedostatkem prostor, kde by mohli všichni ti muzikanti hrát. Linhartova nadace proto spolu s dalšími postavila v květnu 1990 na Staroměstském náměstí pódium, kapely tam nechali hrát čtyřiadvacet hodin denně. Někdo tvrdil, že to trvalo dva týdny, jiný dva měsíce. Přesné datum jsem nakonec našel v dobovém tisku, velká média tahle „první česká free party“, jak akci popsal Petr Hošek, kupodivu moc nezajímala. Velký text k tomu ale vydala A-Kontra. 
Roztříštěná paměť je letmotivem práce na podobné knize. Režisér Jan Nebeský, David Prachař, Petra Lustigová a další herci začali na jaře 1994 v Roxy zkoušet radikální inscenaci Hamleta, na základě jejího úspěchu pak vyhráli konkurz na tehdy prázdné Divadlo Komedie. Lustigová tipuje, že Hamleta hrála v Roxy osm až devětkrát, David Prachař odhaduje čtyřicet až padesát repríz. A Honza Mayer, který scénu pokaždé stavěl, trvá na čísle 108. Reálné číslo by měl mít Divadelní ústav, tam jsem ale stihl najít jenom pár fotek a archivních textů a rozptyl repríz v textu nechal jako ilustraci zamlžené paměti.

Když bychom se podívali na obsahovou stránku knihy – co vše se v ní čtenáři dočtou? Překvapí je něco?
Překvapilo mě skoro všechno, a to myslím bez nadsázky. V knize popisuju a rekonstruuju vesměs třicet až čtyřicet let staré události. Není to tak dlouho, působí to ale jako úplně jiná realita. Třeba jenom hip hop - na začátku rapeři hledali ryzost, ať už to znamenalo cokoliv, dneska pomalu nevyjde track bez autotune. Civilní look vystřídaly téměř komiksové postavy. V knize se mimo jiné snažím vysvětlit, proč se to stalo. Ke konci pak začíná vystupovat příběh o normalizaci magické Prahy. Alchymii a tanec jako cestu k osvobození střídá rutina. Jak udržet paměť místa, aby vyhovovalo všem předpisům? Nakolik dovoluje doba post-covidová odvážnou dramaturgii klubu v centru města? Lze v roce 2026 balancovat na hraně? Protože v moderní Roxy balancovali neustále. To jsou některé z otázek, kterými kniha končí.

Když člověk čte o zatopeném a rozpadajícím se sále v Dlouhé ulici, je skoro neuvěřitelné, že z něj nakonec vznikla Roxy. Jak podle tebe dokázali lidé kolem Linhartovy nadace v takovém prostoru vůbec vidět jeho potenciál?
Linhartovu nadaci založili architekti a geodeti. Měli za sebou rekonstrukce i velké stavby. I proto si dokázali odmyslet nánosy plísně a špíny, odhadnout, kolik práce s tím vším bude. Stejně tak v tom ale byla spousta odhodlaní - moc je nezajímalo, jak věci fungují, prostě je dělali. Taky to byla vysoká škola snění. Postava Slona Linharta pochází z nikdy nedokončené povídky Jardy Mayera, je to fotograf v kulíšku, když se vznese, promění se ve slona. Tímhle způsobem nadace Roxy vybudovala, ale taky vedla až do roku 2009. S realitou pozdního kapitalismu takový způsob managementu už úplně nelícoval.

LIVE: Enter Shikari při jubilejním koncertu v Roxy oslavili státní svátek

Roxy nebyla v devadesátkách jen hudebním klubem. Naopak se v ní potkávali výtvarníci, divadelníci, performeři, lidé kolem hip hopu… Byla tahle různorodost podle tebe tím hlavním důvodem, proč Roxy přežila tolik změn a těžkých chvil, kdy stál klub před zavřením?
Otevřenost novým formám byla zásadní. Jinde novou hudbu nechápali nebo rovnou nenáviděli. Například v Bunkru měla elektronika zákaz. Příchod housu nebo hip hopu naprosto převrátil představu o tom, jak by měl vypadat večer v klubu. Roxy nové žánry nechala růst. Zároveň nikdy nebyla jenom klubem. Nahoře otevřela jedna z prvních čajoven v Praze, dole arabská restaurace Dahab. Ten dům připomínal létající koberec, orientální nároží v srdci Prahy. Když tam Krištof Kintera otevřel v roce 1999 NoD, Roxy se díky internetové kavárně napojila na svět. Absolutní otevřenost zároveň byla důvodem, proč Roxy stála mnohokrát před zavřením nebo byla zavřená. Pořádat house parties a hlučné koncerty v centru města nese svoje rizika.

Kniha má sice před 500 stran, ale hádám, že jsi spoustu materiálu nepoužil. Nebo to tak není? Případně kolik takzvaného „odpadu“ ti zůstalo a proč jsi se rozhodl dané části do knihy nezařadit?
Pár rozhovorů vedlo do slepých ulic, i když jsem je ale nepoužil, pomohly mi pochopit souvislosti. Třeba s Pavlem Bidlem jsme seděli na Vyšehradě asi tři hodiny, nakonec v knize příchod a emancipaci taneční hudby komentuje spíš zpovzdálí. V textu se občas mihne. Dal mi ale vzhled insidera a taky kontakt na Tomáše Doležala, grafika a zakladatele agentury Tomami, která stála u zrodu tuzemské taneční kultury. Tomášův hlas je v knize zásadní, o taneční kultuře mluví v souvislostech, má skvělý postřehy, zároveň si večírky pamatuje podle toho, jaká šarže LSD byla zrovna populární.
Pak jsme škrtali s editorem Michalem Nanoru. Roxy nikdy neplavala ve vzduchoprázdnu, kontextu je v knize hodně. Klub vystupuje jako jakási akcelerující, případně dostředivá síla. Přesto jsem se občas až moc vzdálil, Michal se škrtáním a komentáři snažil udržet řeku v korytu.

Podpořte fyzické vydání knihy o Roxy

Veřejnost může vydání knihy podpořit v crowdfundingové kampani na Donio.cz. Co vše si mohou za příspěvek vyjma knihy pořídit?
Já mám velkou radost ze sítotiskových plakátů od Jozefa Ondríka, který knihu graficky zpracovává. Dobové plakáty a grafiky „rozřezal“ na kusy, motivy poskládal, možná spíš remixoval do současného grafického jazyka. Jarda Stanko pak v Roxy našel spoustu artefaktů, například kus původní podlahy, do které v roce 1992 Otto Placht se studenty AVU vysekal různé obrazce. Kus labyrintu tam nějakým zázrakem zůstal dodnes. Nechápu, že si to ještě nikdo nekoupil.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: archiv Roxy, Štěpán Stejkal, archiv Linhartovy nadace
Témata: Roxy, Ondřej Horák, Jarda Stanko, Honza Mayer, Petr Pištěk, Vladimír Lima, Franz Ferdinand, kniha