Vydáno 22.12.2020 | autor: redakce
Blíží se konec roku, který zasadil muzikantům a celému kulturnímu světu mnoho hlubokých ran. Skvělých alb přesto vyšlo mnoho. Nemáme definitivní žebříček nejlepších československých desek s datem 2020, sepsali jsme ale nahrávky, které nás tímto podivným rokem provázely.
TOP 30 | Nejzajímavější tuzemské desky roku 2020
Když všechny v polovině března zaskočila zpráva o hibernaci světa, Katarzia se zdála být připravena. „Samota mi nevadí, ani celibát těla," zpívala v titulním singlu, při jehož poslechu v domácí izolaci mrazilo. Slovenská zpěvačka a skladatelka žijící v Praze s hudbou pracuje bez předsudků i pravidel, její něžný mix elektroniky a akustických nástrojů evokuje tekutou abstraktní hmotu prosycenou emocemi. Právě díky tomu se na Celibátu povedlo dosáhnout vzácné symbiózy textů a hudby. Během velmi zvláštní doby se její velmi zvláštní album nenápadně stalo letošní senzací na československé hudební scéně. (Ondřej Horák)
Čerstvě pětačtyřicetiletá písničkářka ze sebe na novém album Řeka smývá zbytky rockového mainstreamu, s nímž koketovala především v 90. letech, později například také s kapelou Čechomor. Zpěvačka je v roce 2020 svébytnou umělkyní, která možná pořád ráda hledá a experimentuje, moc dobře ale ví, co chce.
ROZHOVOR | Lenka Dusilová: Pojmenovat, čistit a odplavovat zátěže minulosti
Řeka jde proti trendům současné hudby, která funguje na singlech, jež se jako zboží rychlé spotřeby valí na posluchače ze všech stran i žánrů. Většina skladeb má téměř sedm minut, pod čtyři jde pouze Hlubina, a to jen o dvě vteřiny. Závěrečná Tma je rozehrána na bezmála čtvrt hodiny. Řeka s sebou unesla i téměř dvě desítky hostů, přesto je konzistentní a pevná v toku. Aktuální album Lenky Dusilové je sebevědomou i křehkou koláží zvuků, harmonií a nálad. Teče spíš pozvolna a světlých míst má pomálu, jako by snad tekla pouze v noci. Když se do ní ale posluchač položí a nechá se unášet, může vidět hvězdy. (Ondřej Horák)
Sólový projekt Štěpána Hebíka alias 7krát3 vznikl přibližně před rokem a již od jeho prvního singlu s názvem Promiň na sebe strhl notnou dávku pozornosti. Svými texty i originální produkcí vnesl na scénu velmi svěží vítr a pod svá křídla si ho vzal jinak hiphopový label BiggBoss. Koncem ledna vydal album o šesti skladbách s jednoduchým názvem I, které obsahovalo kromě čtyř již dříve vydaných singlů písně Roky a Boh Dal Love, v níž účinkují PSH. Zlatým hřebem je hit Tygrovanej sprej s Jiřím Kornem, který se již po prvním poslechu řádně vryje do paměti. Přesně tohle tuzemská scéna potřebovala. (Dominik Pavliš)
Povodí Ohře udeřili jako blesk z čistého nebe se svou debutovou deskou před dvěma lety. Vysloužili si za ni prestižní ceny Vinyla, Apollo a nominaci na Anděly. Laťka byla tedy velmi vysoko a vyvstala logická otázka: „Podaří se i s druhou deskou udržet kvalitu a navázat na úspěch té první?“ Odpověď zní: „Ano.“
Partička ze Sudet kolem frontmana Sisiho dala dohromady desku, která mísí rock’n’roll, garážový rock či country. Syrovost celého alba lahodí uchu i duši. Zaujme především svou uvěřitelností, texty a originalitou. „Album je o příhraniční spolupráci, obdělávání země a zápase křesťanů s dobovou totalitou pod uměleckým vedením básníka Zdeňka Rotrekla, zasazené do krajiny Povodí Ohře," svěřuje se frontman Sisi. Více podobných desek a svět bude pro život mnohem hezčím místem. (Dominik Pavliš)
Vysočina, Jihlava a poctivý rap inspirovaný britskou drill a grime scénou. 58G vnesli na českou scénu něco trošku, z pohledu dnešní doby, nového a svým způsobem originálního. Něco, co je v záplavě new school rapu nepřehlédnutelné, a co se nemá šanci ztratit v davu. Při poslechu desky je silně cítit zápal pro věc, čirá energie a přístup „dělat si věci stoprocentně po svém“. Parta kolem fotbalisty Tomáše Kučery aka TK27 dokázala s debutovou deskou a svým prvním koncertem vyprodat pražské Futurum, vystřelila jako raketa a do budoucna má skvěle našlápnuto. Na poli tuzemského rapu jistě jedna z nejzásadnějších desek roku. (Dominik Pavliš)
Dlouhých osm let trvalo, než Kateřina Marie Tichá vydala debutovou desku Sami. Posluchače zaujala celkem jedenácti skladbami, v jejichž textech se neschovávala za otřepané fráze, ale naopak přišla s novými slovními obraty. Vedle popu na albu zpěvačka pokukuje také po šansonu či folku, čímž dává svému debutu jiné rozměry. Pro českou scénu je Tichá bezesporu příjemným překvapením a oživením a my můžeme jen doufat, že podobně pestré a osobité písně bude skládat i nadále. (Andrea Štipčáková)
ROZHOVOR | Kateřina Marie Tichá o samotě, poezii, nervozitě i hlubinách oceánu
Viktor Sheen letos zbortil Spotify svým albem Barvy, které za 24 hodin od vydání nasbíralo milion streamů. V tuzemském kontextu nevídané číslo, v tomto případně jde ale o zasloužený úspěch. Album obsahuje hned několik hitů, jmenují se Mlha, Rozdělený světy nebo Plastic, a v porovnání s věkově i žánrově blízkou partou Milion+ zní Viktor Sheen méně nabubřele, texty přitom míří přesně. Reflektuje v nich například to, že se ve svých sedmadvaceti letech stal otcem. Barvy jsou českou hudební událostí roku 2020 a v číslech i dalším z důkazů, že tuzemský mainstream je mladý rap, přestože ho rádia i televize naprosto ignorují. (Kateřina Nováková)
Kurtizány z 25. Avenue mě provází takřka po celý můj hudební život. Uhranuli mi kdysi dávno na Sázavafestu, ještě když se konal vedle řeky Sázavy, a s původním zpěvákem Simonem, nebo na živelných klubových koncertech v Praze. Jejich energie mě vždy dokázala vtáhnout stejně jako hutné kytarové riffy linoucí se z oranžové zdi reproboxů Orange Tomáše Varteckého. To vše obsahuje i aktuální album Honzíkova cesta, na které fanoušci čekali dlouhých jedenáct let. Kapela neztratila nic ze své naléhavosti a dokazuje, že poctivé rockerství ještě zdaleka nevymizelo. (Michal Ivanega)
Punk není mrtvý. Ani náhodou. Přesvědčuje nás o tom Ivan Trojan jedoucí na Punkvu ve vydařené reklamě Českých drah i legendární Visací zámek, který svou neotřesitelnou pozici v tuzemském punkovém království potvrdil další vydařenou plackou. Kapela, která hraje od svého založení v roce 1982 v nezměněné sestavě, na ni zařadila skladby známé z posledních koncertů i úplné novinky vzniklé až během nahrávání. Nahrávka, na níž se potká Erbenova balada Polednice se Sex Pistols, přináší, jak jinak, přímočarý pestrý punk rock s vtipnými texty Honzy Hauberta. Tady si nikdo na nic nehraje a je vidět i slyšet, že punková monarchie stojí na pevných základech. Prostě a jednoduše - Punk's not dead, vy volové. (Roman Jireš)
Pokud máte slabost pro komorní atmosféru akustické kytary, piana a smyčců, při koupi alba Anety Langerové máte téměř jistotu, že se nespálíte. Na aktuálním CD Dvě slunce zpěvačka pracuje s básnickým jazykem a dokáže texty prostoupit zvláštním kouzlem. Ať už totiž zpívá o jakkoliv tíživých nebo závažných problémech, v jejím hlase je vždy cítit cosi pozitivního, co posluchači dodá jistotu toho, že vše dobře dopadne. Dvě slunce dokáží takzvaně pohladit na duši tak, jak to v rámci české populární hudby dokáže jen málokdo. (Tomáš Kocian)
ROZHOVOR | Aneta Langerová: Slunce je pro mě symbol věčného života
Slezsko-ostravský bard odložil všechna pozlátka, cingrlátka, balast, orchestr, kapelu, filharmonii či stadiónové halekání a vydal nové, zcela intimní album. Vrací se v něm k dřevnímu folkovému písničkářství a návrat to je vskutku nečekaný a místy až fascinující.
Patnáct skladeb jen za doprovodu akustické kytary a nakřáplého hlasu. Smutek, nostalgie, ztráty, návraty, smrt. Mnohovrstevné básnické obrazy, emoce, lyrika i dynamika. Nohavica jako by se vrátil v čase třicet let nazpátek, a přesto, nebo právě proto, se od poslechu nového alba téměř nelze odtrhnout. Kdo čeká laciné popěvky, nedočká se. Kdo chce naopak slyšet mnohdy až naturalistické vyznání protkané drsnou osobní zpovědí, nové Nohavicovo album čeká na něj. (Aleš Materna)
David Pomahač, půlka úspěšného dua Kieslowski, přišel letos se sólovým albem, které je plné životních otázek. Nejde o nic veselého, spíše o zpěvákovu sebeterapii pomocí kytary a jemné elektroniky. Chmury, nejistoty a deprese vévodí motivům desky, na které se Pomahač snaží vymanit ze tmy a dostat se k vytouženému světlu. (Tomáš Kocian)
Bert and Friends můžete buď milovat, nebo si ťukat na čelo. Ne každý dokáže (a chce) jejich hudbu ocenit. Nemůžeme jim ale upřít, že se jedná o jednu z nejoriginálnějších tuzemských kapel, ať už se jedná o texty, hudební kompozice, nebo videoklipy. Bohužel pro nás fanoušky jsou ale skoupí na produkování dlouhohrajících desek.
Po loňském EP Supr, které na druhé straně desky doplnily staré známé skladby jako Plody moří nebo Haluzinace, jsme se teď dočkali opět EP o pouhých čtyřech skladbách. Kvantitu ale nahrazuje opět kvalita a já se nemůžu dočkat, až se konečně bude moci uskutečnit turné „2050“, které mělo původně proběhnout na podzim. Pro ukrácení čekání doporučuji Bertův YouTube kanál nazvaný skromně The Influencer. (Barbora Pěchová)
Zatímco Schodiště hned na začátku letošního roku zavelelo Kupředu!, v podstatě celý svět dostal o pár týdnů později jiný rozkaz - zastavit stát, raz, dva. Jako prognostici by se muzikanti neuživili, to je ale asi jediné, co lze kapele vytknout. Na desce najdete charakteristický zvuk, který k formaci patří už od dob, kdy se jmenovala Nahoru po schodišti dolů band. Poklonu si zaslouží i tradičně skvělé texty, které občas svou závažností nekorespondují s uvolněnou a pohodu navozující hudební složkou. (Tomáš Rumler)
Tomáše Tkáče jsem poprvé zaznamenal díky kapele Pris. Pak se dal dohromady se zpěvačkou Alžbětou Trusinovou a začali společně nahrávat hudbu. Začíná je něco, co by se dalo nazvat weirdpopem, ale ve skutečnosti dvojice trochu žánrově skáče.
Pokud máte rádi kombinaci mužského a ženského hlasu, analogové synťáky kombinované se samply i skutečnými nástroji, tak si budete chrochtat blahem. Jasně, je to hudba plná kýče, občasných klišé postupů, ale tady jde o atmosféru. Ještě lépe to všechno vyzní naživo. Trošku blbé je, že desku vydala dvojice v březnu, takže moc šancí, jak ji naživo obdivovat, úplně nebylo. Ale když hrála pro těch pár lidí v pražském Underdogs' Ballroom v mezeře mezi karanténami, byl to skvělý zážitek. (Aleš Harazim)
Po pěti letech vydali „hanspaulští“ nové album a jak název napovídá, již desáté v pořadí. Opět na něm najdeme výrazné atributy jejich hudby - mix rockového drajvu, elektroniky, vtipných, přemýšlivých a hravých textů Mardoši podpořených charakteristickou roztančenou melodikou a výrazným zpěvem Milana Caise.
ROZHOVOR | Tata Bojs: Zvony už celkem solidně bimbaj
Deska obsahuje hity Minoritní a Zvony, ale také jejich oblíbenou francouzštinu v duetu Tajemství s Emmou Smetanou, či překvapivě i angličtinu v legrácce Kraftwerk in Saint Tropez. A spoustu futuristických hříček a slovních přestřelek odkazujících k digitální a vědecko-technologické době, jež stále více ovlivňuje náš svět. Kluci z kapely se nechali pro potřeby obalu nasnímat 3D skenerem a poté se i vytiskli na 3D tiskárně. A na samotném disku se nachází, jak jinak, deset písniček. Jednoduše - pestrá a hravá hudba od hravých a stále ještě mladých starých známých. (Aleš Materna)
Titulem Weird & Wonderful, tedy podivný a krásný, popsala zpěvačka Lenny čtyři roky, během nichž skládala své druhé album. Žánrově je velmi členité, posluchači v něm najdou jak artovou záležitost, tak rockové a popové skladby. Oproti zpěvaččině debutu Hearts, na němž dominovala kytara, hudebnice tentokrát častěji usedla ke klavíru. Album opět produkoval Ondřej Fiedler. (Andrea Štipčáková)
ROZHOVOR | Lenny: Občas jsem dost tvrdohlavá
Elektronická parta Skyline vydala letos v srpnu už svoji osmou řadovou desku. Přestože je na scéně přes 20 let, její energie je stále nekompromisní. Skvěle fungující tandem frontman a frontwoman, které tvoří MC Jacob a zpěvačka Marka Rybin, stále intenzivněji souzní a hudební produkce reflektuje aktuální hudební trendy i nadčasové momenty, které nepotřebují zaškatulkovat. Move On, Godzilla a Till The Morning Comes patří mezi nejsilnější songy alba. (Andrea Štipčáková)
Pověz mi je třetím albem Šárky Adámkové, ovšem prvním, které nahrála kompletně v mateřštině. Konečně tak ze sebe mohla smést označení „česká Norah Jones“ a dostala se blíž k tuzemskému publiku. Nové album je veskrze melancholickou nahrávkou na rozmezí folku, country a popu, které nevolá o pozornost, přitáhne si ji ale svou řemeslností a nehraným klidem. (Ondřej Horák)
RECENZE: Sarah & The Adams dokážou na nové desce potěšit hudbou i slovem
Debut mladičké písničkářky, o které se v poslední době hodně mluví, a to zcela zaslouženě, je intimní zpovědí Amelie Siby, notně podrženou zpěvaččiným jemným hlasem. Ačkoliv stopáž jen o pár minut překročí půlhodinu a pro spočítání jednotlivých písní vám vystačí prsty na rukou, Dye My Hair v posluchačích zanechá melancholickou stopu hudebního minimalismu. Nejde přitom o „klasickou“ písničkářku moderního střihu, spíše tradičním způsobem a prací se svým hlasem vypráví o svých pocitech, jimž dokáže rozumět každý. (Tomáš Kocian)
Kéž by takto vypadal pop aktuálně rotující v rádiích. Kdybych tvorbu Kláry Vytiskové neznal, myslel bych si, že jde o zahraniční produkci. A to především kvůli tomu „zvuku“ alba, které obsahuje jednu hitovku vedle druhé. Klára Vytisková bere život na Love is Gold s nadhledem a pozitivně. (Tomáš Kocian)
„Ryby už nahoru břichem plavou, přemýšlej hlavou / jak můžeme zastavit tuhle pohromu, dej si pozor, co vypouštíš z domu,“ zpívali Koňe a Prase dlouho předtím, než vymřely desítky kilometrů řeky Bečvy, která protéká jejich rodným Valašským Meziříčím.
Debut Bramborové hity mezi událostmi roku 2020 lehce zapadl a bylo by škoda ho při rekapitulování opomenout. Po letech celkem pršelo a do toho vypukla pandemie nového koronaviru, takže na globální oteplování a další ekologická témata eco-disco-punku, jak trio svou tvorbu popisuje, nezbyl moc čas, respektive mediální prostor. Výše zmíněná ukázka textu písně Les ale ukazuje, že v jednotlivostech dokáží být Koňe a Prase nejen aktuální, ale dokonce snad i proročtí.
Texty o obsesivním materialismu a fetišistickém drancování planety jsou nicméně natolik univerzální, že rok 2020 jistě přežijí. Další výjimečností alba je lehkost a vtip, s nímž Koňe a Prase tak těžká témata uchopili. Bramborové hity jsou textově i hudebně překvapivě zábavnou deskou, která může být protipolém všudypřítomnému bolestínství, jež už léta válcuje mainstream i alternativu. (Ondřej Horák)
Původně ska a reggae kapela se pomalu posouvala už u předchozích desek mimo svůj domácí žánr a tento pohyb lze vysledovat i na novince Vezmu tě s sebou. Trochu odvážně vybrala za singl alba stejnojmennou píseň a jak se sama pochlubila na sociálních sítích, dostala se s ní až na vlny Country rádia. Pohodovou flow a zábavné texty ale kapela neopustila a asi nemá cenu se přít o to, že atmosféra hudby má vliv na období, ve kterém žijeme. Nebo je to naopak? Vydejte se s Fast Food Orchestra na zábavnou a bezstarostnou cestu a prostě vypněte. (Andrea Štipčáková)
The Strokes, The Last Shadow Puppets, Cage the Elephant – tyhle kapely vám nejspíš vytanou na mysl při poslechu debutového alba pražských Deaf Heart. Brilantní angličtinu, které je na domácí scéně překvapivě stále pomálu, doplňuje sebevědomý a originální hlasový projev frontmana Thomase Lichtaga a přidrzlá punkrocková smršť, která místy dokáže zahrát i na city, například v songu Running. Deska vznikala kompletně v produkci samotné kapely, ani k mixu nikoho zvenku nepozvala. Prostě album s jasným „ksichtem“. Někomu by mohlo přijít, že se formace veze na pohodlné žánrové vlně a pokouší se o to, o co hromada dalších kapel u nás. Kvalitou je ale hodně jinde, což zjistíte celkem brzy, respektive po pár vteřinách poslechu. (Kateřina Nováková)
Relativně nové jméno, pod kterým se ovšem skrývají matadoři, kterým nikdo nemusí vysvětlovat, o čem je punkrock. Parta pojmenovaná poněkud podivně se ani na druhý pokus nenamáhala s vymýšlením názvu alba, což jen podtrhuje její bezstarostný přístup. Skladby nejsou podbízivé, přitom nepostrádají hitový potenciál. Sice se hned úvodní track jmenuje Názor, ale skupina svá stanoviska nikomu nevnucuje, dokonce ani Prezident není agresivní politickou agitací. Peter Koňýk Schredl a jeho Zóna A se studiu už dlouhé roky vyhýbají, Bratislavské dievčatá jsou pro fanoušky slovenské legendy vhodnou alternativou. (Tomáš Rumler)
O jedno z nejzásadnějších alb slovenské scény se letos postarala skupina Fallgrapp. Multižánrová deska s obrovským přesahem má hned několik skvělých momentů. Ať už jde o instrumentální Terracottu, tklivější skladbu Uletí, nebo téměř dokonalý singl Keď padal snieh. Přestože je deska žánrově rozkročená, hlas Nory Ibsenové a skvěle propracované texty ve slovenštině jí dodávají na celistvosti. Fallgrapp se posouvají s každým svým studiovým albem a s Ostrovem posunuli laťku hodně vysoko. Díky téhle desce jsem přežila první vlnu lockdownu, kdy mi společně s naběhanými kilometry v nohách vnesla energii do žil. (Kateřina Nováková)
Kapitán Demo letos ohlásil, že končí s rapem a odchází do popu. A to rovnou do toho pro děti. Pod tím jsme si mohli představit všechno možné, ale výsledná deska nezklamala. Album je samozřejmě daleko lepší hudební zážitek než většina současné produkce pro děti.
ROZHOVOR | Kapitán Demo: Všechno je to dělaný na klíč, vědma řídí celou moji kariéru
Přestože je celé napsané „z dětského pohledu“, a dokonce se na něm objevují i dva noví členové Demovy crew – Raparát a BabyBox (nejedná se o nikoho jiného než o Kapitánovy děti), některé texty jsou stále určeny dospělým. Alespoň mně by se nechtělo dětem vysvětlovat, co to jsou ty „podivné předměty v šuplíku u tety“. (Barbora Pěchová)
Album Punk rock rádio vyšlo k příležitosti 20. výročí kapely The Fialky. Ta se ani po této době nehodlá vzdát osvědčeného modelu „punk 77“, kdy nevynechá jedinou příležitost připomenout žánrové legendy typu The Clash, Sex Pistols, Cock Sparrer nebo Ramones. Ostatně úryvky jejich songů jsou ke slyšení hned v úvodu při hledání těch správných rozhlasových vln. Chytlavé melodie, nenáročné, avšak srozumitelné texty, většinou povedené covery, a to nejen punkové. Schválně, kdo z fanoušků Fialek znal píseň z 60. let Can't Take My Eyes Off You nebo alespoň českou verzi Na sedm strun budu hrát v podání Karla Hály? (Tomáš Rumler)
Nenechte se zmýlit názvem, tohle není meditační hudba a kladenští Zrní v posluchači mnoho klidu nevyvolají. Od úvodního generačního protestu Neposlušnost po závěrečnou píseň Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande nabízejí vrstevnatý myšlenkový i hudební svět, který vyvolává mnoho otázek.
RECENZE: Zrní na svém novém albu rozhodně nevyvolá v pozorném posluchači klid
Zpěvák Jan Unger neskrývá, že se tvorba jeho kapely dá označit jako angažovaná. Nejde však o černobílý aktivismus, jen má obavy o osud našeho světa a cítí potřebu se k tomu vyjádřit. Po hudební stránce se Zrní pohybují někde mezi alternativou a posluchačsky náročným popem, takže tyto písně z tuzemských rádií příliš často neuslyšíme. O to větší důvod si jedno z nejpozoruhodnějších českých alb tohoto roku pořídit. (Roman Jireš)
Jedním ze současných nejoriginálnějších výkvětů na české scéně je jemný hlas Báry Zmekové. Letos vydala remixové album s názvem LNVS, které je vytvořeno na základě podkladů loňské úspěšné zpěvaččiny desky Lunaves. Kloubí v sobě osobité texty, melancholii a dívčí křehkost, pro Zmekovou tolik typickou. Na desce se podíleli muzikanti z různých koutů světa a na remixech spolupracovali čeští i zahraniční producenti. Původní písničky míchající folk a jazz tak dostávají ještě více elektronický nádech a při poslechu posouvají hranice snění posluchače na další level. (Tereza Hrabinová)
Text: redakce iREPORT, foto: proma interpretů, Katerina Guić, Barka Fabiánová
Témata: Povodí Ohře, 58G, Kateřina Marie Tichá, Visací zámek, Amelie Siba, David Pomahač, Bert & Friends, Schodiště, Sarah & The Adams, Deaf Heart, Lenka Dusilová, 7krát3, Kurtizány z 25. Avenue, Aneta Langerová, Něco něco, Lenny, Koňe a Prase, Klára Vytisková, Jaromír Nohavica, Bratislavské dievčatá, Katarzia, Viktor Sheen, Tata Bojs, Skyline, Fast Food Orchestra, Fallgrapp, Kapitán Demo, The Fialky, Zrní, Bára Zmeková
