Vydáno před 23 hodinami | autor: Barbora Turková
Jestli je něco sázkou na jistotu a kvalitu, jsou to koncerty americké acapelly Pentatonix. Do Prahy zavítala po třech letech, i tentokrát se jejím domovem stala libeňská O2 arena. Nedovedu si ostatně představit, že by vystoupení kvintetu mělo hostit jiné místo. Pentatonix si to nejlepší zkrátka zaslouží, stejně jako návštěvníci.
LIVE: Skvělí Pentatonix naservírovali v Praze k-pop i světové hity
Pentatonix se do Prahy vrátili po třech letech v rámci svého evropského a britského turné. Vzhledem k tomu, že Praha byla druhou zastávkou na jejich šňůře, bylo tak trochu otázkou, co si pro fanoušky pětice, která spolu ve stejném složení funguje už od roku 2011, připraví.
LIVE: Skvělí Pentatonix vsadili na klid a melancholii. Není to ale škoda?
Scott Hoying působí jako frontman, je to takový člověk, který na koncertech nejvíce mluví a zapojuje publikum. V Praze si publikum rozdělil na tři sekce a každou z nich „naučil“ zpívat část písně Hey Jude od Beatles v jiné tónině. „Připadám si jako Taylor Swift,“ svěřil se se smíchem, když publikum dělalo přesně to, co chtěl, včetně svícení mobily. Byl také jediným „odvážlivcem“, který se vypravil bez ochranky do pokojně sedícího davu. S pár diváky si poplácal rukou, ale nenastal jediný karambol.
Matt Sallee a Kevin Olusola jsou v kapele na pozici doprovodných zpěváků. Sami sice neměli žádnou sólovou píseň, kterou by sami odzpívali, avšak předvedli svůj um ve hře na violoncello a bicí. A také jako beatboxeři. Jediná žena v kapele, Kirstie Maldonado, působí na Brodwayi a je znát, že jí žádný tón nedělá problém. Jako malé zjevení ale působí Mitch Grassi, který má hlas jako zvon a dokáže vyzpívat neuvěřitelné výšky. Působí na mě trochu jako novodobý Freddie Mercury, takže když závěr koncertu patřil jedné z nejgeniálnějších písní všech dob Bohemian Rhapsody od Queen, hádejte, kdo se zhostil těch nejnáročnějších partů. Ano, správně, Mitch Grassi.
LIVE: Pentatonix v Praze trefili maximálně aktuální trendy a postavili na nich svou show
Všichni ale tvoří jedinečné uskupení a každý ví, co má dělat a kde je jeho role. A funguje to. Pentatonix tvoří pevný celek a kromě písní jsou nedílnou součástí i nejrůznější choreografie. Nejde o náročná taneční čísla (i když Scott Hoying musí být výborný tanečník), ale společně k písním vytvářejí perfektní souhru a všechno do sebe zapadá.
Scénu měla kapela řešenou jednoduše, ale chytře. Vsadila především na jednoduchost, světla skvěle ladila se show, a i když začátek působil trochu rozpačitě, všechno si nakonec sedlo. Pentatonix sice mají i vlastní skladby, ale covery prostě fungují nejlépe. Ať už mrazivá The Sound of Silence, hit Where Is My Husband od zpěvačky Raye, song Hallelujah od Leonarda Cohena, Papaoutai od belgického zpěváka Stromae, která se stala instagramovým fenoménem posledních měsíců, nebo mash-up stále populárnějších k-pop songů či hitů z muzikálů a osmdesátých let.
Pentatonix v Praze: Světové hity v čistě vokálním podání vyprodaly Fórum Karlín
Závěr patřil už zmiňované legendě, tedy Bohemian Rhapsody od Queen. Pentatonix stejně jako minule vsadili spíše na melancholii a klid, což je ale škoda. Jakmile přišly na řadu rychlejší pecky, publikum pookřálo, a dokonce se zvedlo ze sedaček. Tak třeba příště…
Text: Barbora Turková, foto: archiv Pentatonix / Maggie London Photography
Témata: Pentatonix, Kirstin Maldonado, Scott Hoying, Mitch Grassi, Kevin Olusola, Matt Sallee, a cappella, O2 arena, Praha
0,00
čtenáři
hlasuj
