Vydáno 30.07.2020 | autor: Aleš Materna
Labskoústecká formace UDG se pohybuje na české hudební scéně přes dvacet let a má na svém kontě i několik skutečně povedených hitů. Její včerejší koncert na pražském Výstavišti byl energický, živelný a chvílemi i zábavný, zároveň však odhalil i slabé stránky kapely a její limity.
LIVE: UDG bavili skalní fanoušky a ukázali, proč stále nepatří mezi tuzemskou hudební špičku
Již výběr předskokana nebyl vůbec šťastný. Romuald Klemm chce být písničkářem, a chce to tak moc, až ho to samou nevozitou svazovalo. Hrát na kytaru a zpívat umí, ovšem aby mohl být úspěšným, musí mít i o čem zpívat. Jednoduché popěvky typu „chci tě líbat, chci s tebou tančit“ možná mohou oblouznit nějakou slečnu u táboráku, možná si může slušně vydělávat jako busker na ulici, ovšem na velké pódium to zkrátka nestačí.
UDG nastoupili s téměř půlhodinovým zpožděním, když před několika stovkami natěšených fanoušků, kteří zaplnili prostor před pódiem, dokončovali skryti za plachtou zvukovou zkoušku. Už tenhle bod vyzněl trochu amatérsky a upomínal na doby vesnických tancovaček, obzvlášť když kapela všude prezentuje, že se areál otevírá již v 16 hodin a zvučit se bude brzy. Když se pak rozhrnula opona a v jednom z prvních proslovů zpěvák prohlásil k fanouškům, že dnes zažijí jejich nejdelší a nejživější koncert, mohli se právem všichni těšit. Proto bylo velmi překvapující, když jejich řádný koncert i díky pozdnímu začátku skončil zhruba po hodině a čtvrt, a pak už došlo je na dva „povinné“ přídavky.
Nutno přiznat, že atmosféra nebyla vůbec špatná. Kapela se předháněla v pohybových kreacích, byla na ní vidět radost z hraní, došlo i na výstřely konfet, v mnoha písničkách se energie přenášela mezi diváky, lidé skvěle reagovali na většinu songů, tleskali, znali texty, zpívali a tančili společně s ní. Ale také jako věrní fans dokázali odpustit mnohé nedostatky, jako byly rozladěné kytary, občasné přehmaty a falešné tóny, hluchá místa mezi písničkami, zmatek a mírné zděšení, když jedna kytara přestane hrát úplně a celá kapela řeší, co s tím. Ano, to vše se samozřejmě může stát, jsme jen lidé, ovšem na rovinu: u špičkových kapel z takzvané první ligy se tohle prostě nestává.
Hudebně kapela zcela logicky zařadila do repertoáru ty nejznámější písničky z jejích pěti alb. Jak však docela vtipně kdosi z fanoušků poznamenal, začalo se Divokým Billem a skončilo Luneticy. Přesně tak by se dal i charakterizovat repertoár kapely, který ten večer přehrála. Vyjma největších hitů Etoile, Buď a nebe, Kurtizána, Atomy, Motýl či Hvězdář, a nutno přiznat, že většinou již staršího data, vše ostatní jakoby splývalo do jedné hudební šablony, písničky si byly ať už melodikou či rytmem velmi podobné, držíce se v mantinelech pop-rocku, který nikoho neurazí, ale ani příliš až na výjimky nenadchne. Jakoby kapela stále neměla svou vlastní charakteristickou tvář. Výrazným prvkem v tvorbě skupiny je zvuk saxofonu, který však možná ke škodě nebyl na koncertě tolik využitý. Ve dvou případech kluci přeci jen trochu přitvrdili a ukázali, že ve svých počátcích byli přeci jen více divočejší partičkou, což jim slušelo možná více.
UDG, Pokáč, O5 a Radeček interview: Na RivaLove tour bude velké soupeření o to, kdo má víc fanoušků
Trochu vadila pódiová prezentace obou zpěváků a baskytaristy, kteří sice vypadali „in“ či „cool“, vypasovaná trika, kalhoty, kšiltovky, ovšem jejich pohyby a prožívání hudby byly jaksi umělé, okopírované a neautentické, až to budilo dojem, že část zkoušek tráví tato trojice tím, že místo hudby mnohem více nacvičuje pohyby před zrcadlem - jaký rozdíl oproti dvojici kytaristů po stranách a bubeníkovi, kteří byli sví a více méně originální. Jeden kytarista s širokým kloboukem, druhý usměvavý medvídek evidentně si užívající večer, bubeník v růžovém, který vyskočí na svou bicí soupravu a roztleskává posluchače, no, proč ne, alespoň to bylo přirozené a osvěžující. Dalším sporným bodem byla komunikace s posluchači. Kromě dvou krátkých proslovů na téma koronavirus a home office se vše ostatní mezi písničkami, ale bohužel i v průběhu nich, omezilo na výkřiky typu „Praho, jedem“, „Praho, pojďme“, „Praho, jste skvělí“, „Praho, Praho, Praho“. Pokud podobné hecování zazní v průběhu koncertu téměř stokrát, je to příliš. Stejně jako v případě několikrát opakované otázky „jak se máte?“ Pódiová prezentace a komunikace se ukazují jako slabší stránky kapely.
Ale UDG dokázali i příjemně překvapit. Zhruba v polovině koncertu nechali přenést druhou bicí soupravu na vyvýšeném podstavci přímo pod pódium mezi fanoušky a po děkovném proslovu, proneseném v růžových šatičkách bubeníkem Tomášem Staňkem, který předal i kytici jedné z žen, která právě slavila třicáté narozeniny, nechali zahrát na bicí společně s kapelou i jednu z fanynek. Velice povedená pasáž.
Poprockoví UDG jsou jistě velice zkušenou a slibnou kapelou na našich pódiích. Vzhledem k tomu, že hrají již více než dvacet let, mají řadu zajímavých písniček a silného vydavatele, jsou velice snaživí, poctivě koncertují a vkládají do své hudby množství energie, tak však stále ještě nedokázali zcela naplnit potenciál do nich vkládaný.
Koncert na Výstavišti v Praze ukázal, že dokáží být v určitých chvílích zábavní a mají silnou pozici mezi fanoušky a hlavně mezi fanynkami, přesto však zůstávají i po tolika letech jen tou „slibnou“ hudební skupinou, která má na to být mnohem známější, populárnější a respektovanější, a u které se čeká, kdy se to vše zlomí a bude hrát mnohem výraznější roli. Ale právě množství drobných nedostatků a nedorazů sráží její živá vystoupení bohužel do pozice stále jen průměrné, občas až téměř regionální či klubové kapely, balancující na hraně druhé a třetí ligy domácí hudební scény.
Text: Aleš Materna, foto: Iveta Valentová
Témata: UDG, Lucerna Music Bar
0,00
čtenáři
hlasuj
