RECENZE: Dokument o comebacku Oasis ukáže, kterak dva bratři (ne)vyřešili svoje spory a udělali půlku planety šťastnou

Nevím, jestli bylo součástí propagace dokumentu Oasis: Don't Look Back In Anger nějaké symbolické „bratrské“ téma, každopádně česká předpremiéra ho pojala důsledně. Ještě před projekcí vystoupili bratři Tomáš a Ondřej Polákovi ze skupiny O5 a Radeček, velcí fanoušci Oasis, s vlastní verzí megahitu Wonderwall. Tomáš raději předem zdůraznil, že jejich cílem není píseň interpretovat po svém, ale společně si ji zazpívat a oslavit hudbu bratrů Gallagherových. Neurazilo, nutné to také úplně nebylo. Zvlášť když moderátor publikum označil za největší fanoušky Oasis a následná odezva sálu byla poněkud rozpačitá. Holt když se sejdou kapelní příznivci, hudební redaktoři, ovíněné a hlasité dámy z ženských magazínů a Tomáš Řepka se svou vyvolenou, vyleze z toho, co vyleze.

ROCK BLOG | Návrat Oasis smysl má, špetka nostalgie nemůže uškodit

Před projekcí moderátor Saša Michailidis označil film za doják. A ano, Don't Look Back In Anger nepochybně obsahuje momenty, při kterých se vám aktivují slzné kanálky. Jenže právě s emocemi zachází tak intenzivně, až jich nakonec začne být příliš.

Dva bratři, šestnáct let a jedno nesmělé gesto

Když při nástupu na první koncert po šestnácti letech vidíte, jak se jeden Gallagher dotkne ramena toho druhého, aby se následně chytili za ruce a společně přivítali stadion, něco se ve vás prostě hne. Podobně funguje Noelovo přiznání, že před prvním comebackovém koncertem měl nervy a dodnes vlastně neví, jak první desítky minut vlastně odehrál. O to víc obdivoval Liama, který prostě přišel, všechno tam pod tlakem „n****l“, položil si tamburínu na hlavu a ještě u toho vypadal cool.

Právě obnovená dynamika obou bratrů je jednou z nejlepších částí filmu. První zkouška má v sobě stále něco z jejich starého vztahu. Noel působí, jako by se Liama trochu bál, Liam přijde naštvaný a zase odejde a Noelovi už lezou celé zkoušky krkem. Později přizná, že návrat podcenil. Nebyl připravený na takový příval emocí.

S každým dalším koncertem je ale vidět, jak si Noel návrat užívá víc a víc. Silné jsou hlavně chvíle, kdy Liam odejde a nechá ho na pódiu samotného s písněmi, které napsal. V jednom takovém momentu se Noel obrátí k publiku se slovy: „Pokud jste nový fanoušek Oasis a přemýšleli jste, jaké je zpívat tuhle píseň společně s ostatními, teď to zažijete.“ No a když začně zpívat, ledy se hnou, i když máte tento zážitek zprostředkovaný o rok později v kinosále.

Co v dokumentu funguje velmi dobře, je humor. Liam například přemítá nad tím, že Micka Jaggera už musí mírně řečeno štvát, že musí ve svém věku pořád předvádět na pódiu kung-fu, zatímco on tam jen tupě stojí – a právě v tom je podle něj jejich genialita. Je to typicky gallagherovské: absurdně sebevědomé, trochu debilní a zároveň vtipné.

Slzavé údolí na úkor historie

Nejzajímavější jsou nakonec retrospektivní pasáže. Film připomene zákulisní konflikt z roku 2009, po němž Oasis s okamžitou platností ukončili turné a následně i existenci kapely. Většinou prostřednictvím archivních záběrů, tehdejších reportáží a výroků samotných Gallagherů.

Dozvídáme se – nebo je nám spíš připomínáno – jak rozdílní vždycky byli. Liam jako tvrdohlavý, neústupný hejsek a „dickhead“, Noel jako zádumčivější mozek kapely, který psal písně, nesl za Oasis odpovědnost, a zároveň s bratrem vedl permanentní mocenský spor.

RETRO 90s | Cesta fenoménu Oasis od počátku po album Be Here Now

Škoda jen, že pokud jejich historii neznáte, film vám příliš nepomůže. Tvůrci evidentně počítají s publikem, které už kontext má. Přitom právě historie nabízí možná nejzajímavější otázku celého fenoménu Oasis: proč se z obyčejných manchesterských floutků stala jedna z největších kapel planety? Jedna z nabízených odpovědí je vlastně krásně jednoduchá. Protože zůstali těmi manchesterskými floutky. Pořád vypadají a působí jako lidé, kteří by mohli stát vedle vás někde v Manchesteru u baru. Pochopíte o trochu víc, proč Oasis nikdy nebude „zasranou pravičáckou kapelou“. Nevím, jestli tento obrat použil Liam doslova, ale určitě by mi ho posvětil.

Jenže přesně ve chvíli, kdy byste se chtěli v minulosti a komplikovaném vztahu bratrů vrtat víc, dokument zase uteče na stadion.

Fanoušek. Dojetí. Koncert. Objetí. A znovu

Snímek Don't Look Back In Anger má 122 minut a je to moc. Přibližně dvě hodiny se totiž opakuje podobné schéma. Dostaneme příběh fanouška, následuje koncert, fanoušek pláče, zpívá, objímá se s ostatními, nevěří vlastním očím a po vystoupení je téměř v deliriu z toho, co právě viděl.

Jednou to funguje skvěle. Podruhé také. Jenže těch příběhů je příliš mnoho a především nemají stejnou sílu. Těžko vedle sebe postavit dvě potápěčky, které si pod hladinou zpívají Oasis, a ženu, která přežila teroristický útok na koncertě Ariany Grande v Manchesteru a právě hudba jí pomohla vyrovnat se s traumatem. Ty odlehčenější příběhy pak místy působí skoro jako snaha dokument na chvíli odlehčit – jenže na předpremiéře se jim lidé chvílemi spíš smáli. A to fakt nechcete.

Právě tady se podle mě tvůrcům nepodařilo najít správný balanc. Film se snaží sdělit, že hudba léčí, vytváří komunitu a spojuje lidi. A že jedno bratrské usmíření může ve výsledku udělat radost prakticky půlce planety. Což je hezké. Oasis jsou bez debat fenomén a záběry z koncertů dokazují, jak obrovský význam jejich návrat pro lidi měl. Jenže podobnou soudržnost nemusíte hledat jednou za šestnáct let. Zažijete ji na metalovém koncertě, festivalu nebo fotbalovém stadionu. Ostatně právě fotbalová mentalita se ve filmu několikrát objeví: jednou prostřednictvím týmu, který si z Wonderwall s upraveným textem udělal hymnu, podruhé při policejních přípravách na pochod fanoušků Oasis na stadion.

Tak proč jste se vlastně dali dohromady?

Liam nakonec celé hlubokomyslné poselství filmu stejně shodí po svém: nemáme se pořád všeho bát a stresovat, občas je lepší jít se s kamarády vylejt a práci posunout na zítra. Nebo pozítří.

RETRO 90s| Jediný koncert Oasis v Česku. Noc v hospodě, procházka po Praze a neodolatelná show

A tady přichází největší problém celého dokumentu. Proč se Noel a Liam Gallagherovi po šestnácti letech vlastně dali znovu dohromady? Jak k jejich usmíření došlo? Kdo komu zavolal? Co se mezi nimi změnilo? Jak se dva lidé, kteří se roky veřejně častovali nejrůznějšími urážkami, dostali od vzájemné nevraživosti k tomu, že zase stojí na jednom pódiu?

Nevíme.

A film se tváří, jako by to vlastně nebylo podstatné. Přitom když je společný rozhovor obou Gallagherů po nechutně dlouhé době jedním z hlavních lákadel, čekala bych trochu víc než několik záběrů, na nichž spolu sedí u stolu a smějí se. Právě absenci odpovědi na to, proč se Oasis rozešli, a hlavně co konkrétně vedlo k jejich usmíření, je prostě ta největší slabina. Místo toho dostaneme před titulky hlavní životní moudro: nejdůležitější je odpuštění. A odpustit máme především sami sobě.

No... dobře.

Méně Hollywoodu, více Gallagherů

Don't Look Back In Anger rozhodně není špatný dokument. Pro fanoušky Oasis je prakticky povinností a pro fanoušky hudby minimálně velmi zajímavou podívanou. Má výborné archivní pasáže, několik skvělých zákulisních momentů, humor, nostalgii i chvíle, kdy vám skutečně zvlhnou oči. A hlavně zachycuje něco, co ještě před pár lety působilo skoro absurdně: Liam a Noel Gallagherovi zase stojí vedle sebe a Oasis znovu existují.

Jenže právě proto chci víc. Po dvou hodinách bych ráda věděla, jak to sakra udělali. Proč se mám spokojit s tím, že bratři Gallagherovi si dokázali vyřešit svoje sračky bez toho, aniž by si vyřešili svoje sračky?

 Text: Šárka Blahoňovská, foto: Falcon, Sony Music
Témata: Oasis, Liam Gallagher, Noel Gallagher, Don't Look Back In Anger, dokument, comeback