Vydáno 11.07.2018 | autor: redakce
Kytarista a zpěvák Láska, kterého znají fanoušci z účinkování v kapele Ovoce, zahájil sólovou dráhu prvním singlem Hezká písnička. V blogu nám přiblížil, jak vznikala, jak probíhalo natáčení i co zajímavého se během něj dělo.
BLOG: Láska - Mám rád jednoduché písničky
…prohlásil kdysi Syd Barrett, zakladatel legendárních Pink Floyd. Pink Floyd ani Barrett už tu sice nejsou, ale pořád mám rád Floydy, pořád mám rád Barretta… A taky mám rád jednoduchý písničky. Dneska to bude o jedný takový.
iReport mě nedávno oslovil, abych se pokusil sepsat něco o tom, jak vznikal můj úplně první singl - Hezká písnička. Tahle věc měla nedávno premiéru právě tady na iReportu – ale je asi jasný, že než to bylo hotový, nebyla to úplně ̶p̶r̶d̶e̶l̶ sranda. Už jen něco složit, žejo… To takhle sedíte ve studiu doma u dvou repráčků na stole, dopíjíte láhev vína a najednou vás políbí múza hrajete nějakou melodii. Zní fakt skvěle, je super a líbí se vám. Až do rána druhýho dne, kdy slyšíte něco trochu podobnýho stejnýho od Kryštofa z Radiožurnálu. No nic, stane se, stejně už prej byla všechna muzika složená, nakonec to nějak dopadlo a Ričina to snad nikde nezpívá.
U textu to bylo jednodušší – protože ho z větší části napsal můj dávnej kamarád ze studií Davit. Text se mi líbil okamžitě – takže jestli ho někde ukradl nebo se inspiroval opsal, udělal to šikovně!! Nojo, nějak se stane, že konečně máte ten ̶s̶hit hotovej a jde se nahrávat. Jenže – vy to chcete udělat pořádně, to znamená s pořádnou produkcí, vychytáním všech detailů, a tak oslovíte producenty. Je skvělý, že první dva vám vůbec nereagujou na zprávy, třetí si to sice rád poslechne, ale po čtrnácti dnech z něj vypadne, že mu to nic neříká, a čtvrtej si za to řekne o váš roční plat. No ale nakonec se – už jako mockrát – najednou objeví nějakej kamarád a ten to za vás všechno vyřeší. Díky, Thome!
Oukej, co studio? Tam, kam byste chtěli úplně nejvíc, je to 14h letadlem a je tam na rok dopředu plno, druhý je sice víceméně u Prahy, ale taky na rok dopředu obsazený. Tam, kam by chtěl Thom, je pořád ještě staveniště. No nic, jeli jsme do kláštera, přesněji řečeno do Kláštera Broumov. Nádherný místo s atmosférou, ubytováním a především skvělou vinárnou. Pro jistotu jsme vyrazili o den dřív, abychom stihli nasát různý věci atmosféru a zprovoznit to skvělý studio, kde se zatím točí pouze občas. Atmosféru jsme nasáli, studio jsme nezprovoznili. Nicméně podle hesla "Všechno se dá přepít" jsme si večírek užili i tak, přespali jsme přímo v klášteře, ráno (nebo ještě možná v noci – detaily si nepamatujeme) dorazil někdo, kdo nám to celý rozchodil, a my tak mohli začít točit.
Naštěstí mají ve městě geniální pizzerii – vede ji pan Koudelka, s jehož synem jsem se v únoru seznámil v Indonésii. Svět je malej, Broumov taky, pizza byla velká a dalo se po ní krásně natáčet. Byl tam s náma i kamarád Michal a jeho kamera; Michal v současný době vyrábí krátkej sestřih z celýho natáčení. Všechno pak už proběhlo podle plánu, my nabrali, co bylo třeba (kytary a zpěvy), pomodlili se k plynulé dopravě a vyrazili zpět na Hradec a Prahu.
Dodělání hudby jsme dál nechali hlavně na Thomovi, kterej to měl v podstatě raz dva hotový nad tím seděl asi 14 dní v kuse a vyrval si u toho půlku vlasů. Jelikož nejsem z nějvětších pianistů (ale piano jsme tam chtěli), oslovili jsme mistra Boříka (celým jménem Krasavec František Bořík Úžasný, toho času barový pianista u kapel Meme a Mandrage). Jeho nahrávání sice trvalo přesně asi o dva týdny déle, než jsme si původně připouštěli, ale uznejte – obstrukce v pořadí: chybějící kabel od kláves, nefunkční zvuková karta, odebrání řidičského průkazu a téměř každodenní babysitting (péče o díte, pozn.aut.) je past vedle pasti. František ale nakonec předložil super nahrávky (sám autor jednotlivé party nazval "cimbáleček, hammondečky, klavíreček, choráleček") a svým pojetím částečně odpovídají tomu, že vznikly někdy v době okolo toho odebírání řidičáku. Františku, díky!!!
No a klip, to už byl jen takový bonbónek poslední hřebík do rakve. Scénář měl jen asi deset verzí, obsazení i lokace se měnily jak na běžícím pásu, herečku (ač moji milou a váženou kamarádku) jsem kvůli jejímu vytížení v divadlech a televizích naháněl celkem asi tři tejdny; byty jsme sice měli k dispozici dva, ale žádnej z nich neměl tu správnou dispozici – takže "příchody" do bytu jsme absolvovali z pracovny, pohledy "do dálky přes celej byt" byly ve skutečnosti asi na metr a půl vzdálenou zeď. Kafe bylo kafe jen chvíli, pak už to byla cola (věděli jste, že z coly lze nafejkovat i bílý víno? Nemyslím samozřejmě chuťově, ale barvou, do záběru kamery; na požádání rád předvedu, ale to víno vemte pro jistotu taky – piju rakouský ryzlinky). Jo a Klára musela mít celou dobu podpatky a já byl naboso, protože mezi námi je drobný výškový rozdíl byla o hlavu a půl menší. Sice jsme na to měli jen jeden den, ale Klára je Paní herečka, takže to měla zahraný hned a zbytek dne zbyl na můj ksicht. Kláro, díky!!
Nakonec i kluci filmaři zvládli nemožné – ve čtvrtek natočeno, v pátek postříháno, v sobotu moje připomínky (a dalších 5 verzí střihu drobné úpravy), neděle na barvení, v pondělí odesláno sem, tedy do iReportu, k premiéře. Kluci, díky!! Mezitím Thom a Zaza (Zaza je mistr zvuku, se kterým je radost spolupracovat – obzvlášť když vám ráno v klášteře střílí plynovou pistolí a říká tomu "měření akustiky místnosti" – ale o tom zase třeba příště) zvládli přes noc z pátku na neděli vyexportovat finální verzi zvuku. A výsledek jste už možná viděli nebo slyšeli. Tak takhle vznikla Hezká písnička. Dobrou noc!
text: Láska, foto: Jana Pechlátová
Témata: Láska, Hezká písnička, Imodium, Pink Floyd
