ROCK BLOG | Tomáš Průša: Ačkoliv se má deska jmenuje Černá a bílá, hudebně je dost barevná

Vydávat debutové album skoro v padesáti letech je samo o sobě velká drzost. Na druhou stranu se říká, že lepší pozdě než vůbec. Deska Černá a bílá nebyla plánovaná, vlastně vznikla jako náhrada za absenci živých koncertů. Předchozí EP TPB jsme totiž nakonec nestihli ani pokřtít, natož obehrát na koncertech. .Možná i tím, že jsem nad tím moc dlouho nepřemýšlel, tak vzniklo něco, co jsem ani nečekal. 

RECENZE: Tomáš Průša vydal nové EP, jeho písně si fanoušky najdou

Na desce je nakonec deset tracků. A ačkoliv se jmenuje Černá a bílá podle titulního duetu, tak z mého hlediska je hudebně dost barevná. Jsou na ní folkové, rockové, ale i country nebo jazzové melodie a aranže. Je to dáno hodně hudebníky, kteří se na nahrávání podíleli. Vždycky mě fascinuje proces, kdy člověk natočí na kytaru nějakou písničku a z těch pár akordů vznikne něco úplně nového. A když to ještě navíc jde tím směrem, který má člověk v hlavě, tak je to naprosto čirá radost. A to se mi tady splnilo vrchovatě. 

Můj dlouholetý spoluhráč a kytarista Honza Sládek má skvělý čich na muzikanty, a díky němu jsme oslovili Michaela Noska na bicí a Honzu Nerudu na basu. Oba jsou skvělí muzikanti a na rytmice té desky je to strašně znát. Měl jsem v hlavě, že bych chtěl trochu posunout a obohatit zvuk mých písniček a díky Facebooku jsem narazil přes kamaráda na Ondru Kříže, jehož piano, ale nakonec i klávesy a foukačka jsou na nahrávce velmi zásadní.  Už tohle samo o sobě znamenalo velký hudební posun, ale ten zásadní přišel díky tomu, že jsem si dovolil ten luxus a přizval k nahrávání producenta Mishana Pajdiaka. S jeho pohledem na věc vzali věci zcela nečekaný spád.

Pak už jsem se najednou ocitl v legendárním Sono studiu. To byl pro mne fakt zážitek, být na tomhle místě, kde vzniklo a vzniká tolik zásadních desek. A ono to šlo strašně dobře, rychle a byla tam úžasná energie. To bych přál zažít každému muzikantovi. Milan Cimfe a Adam Karlík jsou prostě skvělí.

Text Geronima jsem napsal strašně rychle, ale ztratil jsem ho

Písničky mají každá trochu jiný příběh. Je tam třeba Geronimo, text jsem napsal po přečtení jedné knížky.  Když jsem ho psal, šlo to strašně rychle. Ale já ho ztratil. Roky jsem měl v hlavě jen první dvě sloky. Nakonec jsem to napsal znovu, zrekonstruoval jsem to a vznikla skvělá blues rocková pecka. Je tam asi nejvíc taneční písnička, kterou jsem kdy vymyslel. Vlna koketuje s latinou, kubánskou muzikou. Naopak třeba Nezbývá se proměnila díky rytmice a klavíru až jazzově. U písničky Chtěl bych ti říct jsem klukům řekl, že to má znít jak v americkém vesnickém country baru.

Titulní Černou a bílou už pár let hrajeme na koncertech, ale až tady konečně spatřil světlo světa duet, který se mnou nazpívala skvělá zpěvačka a herečka Jana Zenáhlíková. Je to opravdu dost pestrá směsice. Na závěr jsem si dovolil dát i jeden remix. Oslovil jsem svého kamaráda, známého pražského DJ Mr. Ultrafina, on si vybral písničku Váhám, a udělal z ní takový acid jazzový track, který desku uzavírá. 

Totální třešničkou na dortu se nakonec stala potřeba sehnat do dvou písniček banjo, housle a dobro. Já jsem to tam slyšel a řešili jsme koho oslovit. Petr Tichý, který hraje ve Váhám part na kontrabas to vyřešil. Dostali jsme kontakt na lidi, kteří stojí roky za mou oblíbenou kapelou Druhá tráva. A tak se stalo, že v těch písničkách se silným country nádechem hostují Luboš Novotný na dobro, Luboš a Pepa Malinové na banjo a housle. Co jsem si měl přát víc? 

Deska je pár týdnů venku, těší mě pozitivní reakce od kolegů, ale i hudebních recenzentů a rádií, která už některé písničky zařadila do vysílání. Připravujeme na podzim a jaro sérii koncertů, abychom desku mohli představit živě. Velmi mě navíc těší, že původně studiová sestava se proměnila i v koncertní, a máme už za sebou řadu vystoupení. Ty mi jen potvrzují, jak dobré muzikanty jsem na tomhle projektu potkal a těší mě, že mají chuť se mnou pokračovat dál...

Text: Tomáš Průša, foto: archiv Tomáše Průši
Témata: Tomáš Průša, Černá a bílá, rockblog