Vydáno 27.11.2025 | autor: Liv Boková
Odvrácená strana lesa. Tak se jmenuje druhé album Pana Lynxe, které je vymazlené do posledního detailu. V první části rozhovoru s jeho tvůrcem Michalem Skořepou jsme si povídali o tom, jak se zrodilo, i o jeho hostech. Ve druhé rozebíráme témata, názvy a texty skladeb. Dozvíte se, proč začíná brutálně, jak se Michal při natáčení naučil hrát na bicí, a že ho teď čekají stovky hodin kreslení.
ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Jsem hluboce anti-AI, je tam něco totálně toxicky oslizlýho
ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Vnější okolnosti jsou tvojí volbou
Na Odvrácené straně lesa je „jenom” devět písní. Není to málo? Má to nějaký důvod?
Má. Ty desky jsou dvojčata a chtěl jsem, aby působily zrcadlově.
Trenažer začíná nesmírně jemně, a pak je to nářez. Hned jsem tam slyšela Dream Theater. O čem je?
Hustý, to je možný, ačkoliv až na Portnoye zas takovej fanoušek Dream Theater nejsem. Tahle pecka otvírá desku slovy „vítej v dualitě” a tím vlastně říká „vítej zpátky z výletu“. První deska se jmenuje Kdo se bojí, musí do lesa s tím, že les reprezentuje tvoje nevědomí. S druhou deskou přicházíš na odvrácenou stranu lesa, což je v tomhle smyslu všední realita, kterou žiješ. Taky je ten název samozřejmě hravou narážkou na Floydy (album The Dark Side of the Moon od Pink Floyd, pozn. red.). Sám Trenažer je písnička o tom, že to, co tady žijeme, je ve svý podstatě něco jako dobrovolnej trenažér.
Představ si to tak, že dušička si před vstupem do těla volí jak v počítačový hře, jakou chce obtížnost, jaký kulisy... Jaký rodiče? Čechy nejsou špatný místo, tam bude klid, budu zpívat tudíž česky atd...
Na mluvený sloky v Trenažeru jsem měl třeba deset verzí, a byly to věci, který byly už místy hodně kontroverzní. Dušek dostal třeba strašnej pojeb za to, že řekl, jen trochu nešikovně, že rakovinu si lidi způsobujou sami, což pobouřilo lidi hlavně proto, že by měli přijmout zodpovědnost za problém, kterej má kořen uvnitř nich samých. Oni z toho ale viní okolnosti venku a venku taky hledají lék. Odvrácená strana lesa je místo, kde si přitahujeme věci tak, abychom se něco naučili, a každej průser, kterej se nám v životě stane, v sobě skrejvá možnost ho správně uchopit a dostat se tím vejš, než kde jsme byli předtím. O tom je potom třeba později i písnička Třetí ucho.
A to krátký „žer“ v názvu songu znamená nažer se tý reality natolik, dokud nepochopíš, že je to simulace. Žer, žer, žer, žer! A vrcholí to větou „žer se, ale jen jako žert”, což znamená pochop, že je to hra. Pochop, že je to to ego, se kterým se ztotožňuješ. A ve chvíli, kdy pochopíš, že to ego nejseš ty, ale ta postavička, za kterou ses rozhod tady hrát, a že Ty seš Ty!, což je teda název dalšího songu, všechno se ti změní. Mimochodem tu větu „žer se, ale jen jako žert“ šeptá náš klávesák Filip Vavřička, aby se na desce taky blejsknul.
Naopak na hlas zvířete ve slokách jsem potřeboval někoho, kdo zboří dům rukou. To je Milan Cimfe, kterej zároveň se mnou celou tu desku domíchal a domasteroval, a dal tomu ze sebe neuvěřitelný srdce a absolutní nadstandard. A já v našem případě můžu mluvit o blízkým přátelství. Byl to opět krásnej čas, kterej jsme si spolu fakt užili. Basu v tomhle songu po mně přehrál náš zabijáckej basák Zdeněk Imramovský.
Podle tebe tím, že desku otvírá Trenažer, začíná brutálním způsobem. Co tím myslíš?
Postavil jsem to na fóru v druhý sloce, že sám posluchač, coby tvůrce vlastní reality, je ten, kdo je zodpovědnej za to, že deska začíná takhle brutálním způsobem, a že on sám ve svý realitě zatoužil slyšet namísto druhýho refrénu šílenou psychedelickou mezihru, protože zvíře v něm už to po srsti zkrátka nebaví. Ať se zeptá sám sebe, proč.
Ve druhé písni Ty seš Ty! mě vždycky rozesměje „Pupiku”…
Máma mi vždycky říkala „Pupiku”, podle toho, že jsem měl po porodu pupík ven a ne dovnitř. Celej Lynx v podstatě stojí na odlehčování hloubky debilitou.
ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Rád jsem si hrál na Kurta Cobaina. Drogy jsem ale nikdy nebral
Protože je to singl, už jsi o té písni docela mluvil. Tak jen ve stručnosti.
Tady to nezačalo textem, ale muzikou, která vyšla z riffu, co jsem měl před lety připravenej pro Stroy. Měl stát na třech údernejch slabikách, tak jsem udělal „Ty seš Ty... a nikdo jinej” a říkám si „to je už moc blbý, to udělat nemůžu”. Ale ve chvíli, kdy mě tam napadlo „Kocáb už je zabranej, Koller je už zabranej” a podobně, stala se z toho najednou pocta všem různejm vzorům, který jsem kdy měl, a je to vlastně o tom, co mi kdysi říkal táta: „Inspiruj se a uč se od druhejch až do určitý chvíle, pak to všechno zapomeň a začni hledat, co seš ty.”
A já si ze všech těchto lidí beru nejen to, že mě bavěj jako muzikanti, ale především to, že si to dělali po svým. To je na tom to silný. Takže vlastně buď sám sebou tak, jako tyhle lidi. To je poslání tý písničky.
No a když cituju „co tě naučily Výlety do Temnoty”, frázi z prvního singlu z první desky, ptám se, jestli jsi našel v lese sám sebe. Co tě naučily výlety? Naučily tě, že Ty seš Ty!. Stala se z toho skoro naše největší hitovka. Teď má asi 130 tisíc na YouTube, ostatní klipy maj sotva čtyřicet. Lidi asi baví se najít.
Třetí v pořadí je Znesvěcenej svět. Tam mě baví ta kukačka. Tady jsem si řekla, co vnímám napříč celou deskou, jak máš všechno vymazlené do posledního detailu. Texty, melodie, rytmy, efekty, všechno. Kdo jsou „přešlechtění ptáci”?
To je o naší moderní společnosti. Měl jsem vidinu, vizuál kukačky, která lítá ve spirále uprostřed atomovýho hřibu. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená, ale měl jsem v sobě tu esenci a ten pocit dlouho. A začal jsem to rozkládat a vylezla mi z toho tahle věc s takovou zvláštní křehkou, zvláštně kostrbatou akustickou kytarou.
Je to celý takový trochu bolestivý a v podstatě je to o tom, že to slovo znesvěcení má v sobě tak trochu slovo svět. Svět, kterej přichází sám o sebe, o svoji přirozenost. Myšlenka je ta, že lidi se odpojili sami od sebe a staly se z nich kukačky s egem páva. To znamená, že začali bohorovně parazitovat na věcech, který nejsou jejich, okupovat a ničit místa, který nejsou jejich domovem, a ještě se tím pyšní. Udělají si plechový hnízda na úkor čehokoliv a kohokoliv, v konečným důsledku i na úkor sebe sama.
Je tam docela silný i to, že v druhý sloce se zpívá „přešlechtěnej svět plnej zazobanejch ptáků s anténou na dohled a hlavou plnou kokodáků”, což je samozřejmě narážka na mobily. „S anténou na dohled” znamená, že když někdo dneska není na wifině, jako by neexistoval. Pro druhý a někdy i sám pro sebe.
VIDEOROZHOVOR | Michal Skořepa: Na albu Pana Lynxe měl hostovat Mark Lanegan
Takže telefon, internet, AI nejsou kámoši?
Já jsem vlastně hluboce anti-AI. AI nepovažuju za nástroj, AI považuju, a u internetu jsem ten pocit neměl, pomalu za entitu. Neumím ten pocit popsat, ale je tam něco totálně toxicky oslizlýho, co je podle mě nebezpečný na nějaký lidsko-energetický úrovni. Má to v sobě opravdu něco černýho pro mě.

Když budu mít úplně rozkostičkovanou fotku, kterou potřebuju nakopnout a dát jí tvar, tak zkusím AI, jestli mi to vyretušuje, dejme tomu, nebo rychle něco vyhledat na netu. Ale my se dostaneme do momentu, kdy se začneme radit s AI o tom, co si máme myslet, a tam začíná totální průser. To je odpojení od všeho lidství. Lidství je o nedokonalosti a z tý plyne ta zdravá pravá zkušenost.
Až se AI dostane skutečně do momentu, kdy uvidí, jak jsme vadný, což už stejně vidí dávno, jenom začne konat, tak pochopí, že to, co může zachránit planetu, je zbavit se nás. To všechno je přirozenej vývoj. Tahle deska je narážka na Matrix a na to, proč úvodní art, kterej k ní porůznu používám, vyobrazuje, jak napůl s Lynxem držíme modrou a červenou pilulku. Pro mě Znesvěcenej svět je postapokalyptická, lehce nadsazená vize, která ti dává možnost volby, jestli budeš člověkem, nebo biorobotem. Navazuje tím na Pana Pyromana z první desky, kterej je o tom, že lidi zapalujou svět včetně sebe sama, akorát jsou od sebe už tak odpojený, že to nevnímaj a závidí hořícím stromům, že vůbec něco cítí.
Ale když se vrátím k úplnýmu kořeni tý desky, tak je to zase o tom přišel jsi sem na ten svět tohle zažít, do týhle doby, v tenhle moment, vidět tu hromadnou hypnózu. Lidi se teď cukaj jako prasata, protože se z nich to individuální i kolektivní nevědomí dere na povrch. Ty války, politika, tohle všechno začíná žít takovým způsobem, aby to oddělilo zrno od plev, lidi, který se budou schopný stát pozorovatelem nad dualitou věcí, a lidi, který se nechaj ode zdi ke zdi zmítat emocema, který v nich celej ten kolotoč účelně probouzí, což je opět odkaz na song Trenažer.
Následuje song s geniálním názvem De to s tebou do kopce. Taková kratičká, psychoenergická píseň.
To je motivační píseň.
Dokonce motivační píseň… Je rozhodně dobře zapamatovatelná. Slyším tam Bosa novu Báry Basikové a Pražskýho výběru.
Někomu to možná nedá úplně smysl, ale první kapela, do který jsem se v dětství kromě Queenů naprosto zbláznil, byli Red Hot Chili Peppers, a hlavně ty jejich starý věci. Miluju to jejich špinavý bytelný funky, basu od Fleaho a vůbec celej sound. Takže když jsem točil basu do tohohle songu, strašně jsem si užil, že si konečně můžu někam narvat právě takovej druh groovu.
ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Teď je pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se "má"
Vzniklo to tak, že když mě kamarád Kuba pomáhal stěhovat, řek jsem mu, že už jsem si koupil odpadkovej koš a on mi řek: „De to s tebou do kapce.” Reagoval jsem: „Tak tohle ti kradu a budeš mít, kamaráde, tantiémy.” Celej ten fór je opravdu jenom takhle jednoduchej.
Můj srdcovej kámoš Filip „Šváb“ Švambera a náš společnej kámoš Frank Fišer z Horrible Creatures mi krásně nařvali refrén, což mi fakt udělalo radost. A kdo jinej než Roman Holý, kterej teď vypustil píseň z prostředí domácích prací O pytlíku a bříšku, by měl namluvit větu: „Tak jistě”, která svítí na konci druhý sloky. Ta jeho pecka je o člověku, kterej se nechává kompletně obskakovat ženskou a sám nehne ani prstem, tak jsem si říkal, že ta ironie bude o to vtipnější, když náš song je celej o tom, že si chlap všechno obstará sám. Chtěl bych tam ještě podtrhnout, že Luboš Samek, kterej natočil bubny na všechny písničky kromě Plastosaurů a Dokolazrození, se tady fakt hodně dobře předved, jakože celý je to fakt radost.
De to s tebou do kopce? S tebou, s Michalem?
De. Jak tak pozoruju Michala, tak de.
Pan Lynx na tebe má dobrý vliv. Strach je nejlepší kuchař. V jakém smyslu? Kdo jsou kyberšvábi? „Tak jsme se toho báli, a tak špatně to dopadlo”… opět všeříkající.
Můj velmi blízkej přítel Petr Piňos, léčitel, kterej mi předvedl, že tyhle věci opravdu existujou a fungujou, a je mi od mýho dětství takovým neinvazivním duchovním rádcem, mě inspiroval už mnoha věcma včetně názvu týhle pecky.
Třeba kolem dvaceti let jsem byl strašně zamilovanej do jedný holky a říkal jsem mu: „My jsme se rozešli, ale já nevím, jestli je dobře, že jsme se rozešli.” A on mi tehdy řekl: „Je dobře, že vyhynuli mamuti?” Říkám: „Jak to myslíš?” A on na to: „No tak když vyhynuli, tak prostě vyhynuli. Má smysl se ptát, jestli je to dobře?” Krásný co? A jednoho dne jsem mu řikal: „Člověče, ty lidi se furt něčeho bojej.” A on řekl: „Strach je nejlepší kuchař.” Úplně spontánně vymyslel takovouhle kravinu. Zapsal jsem si to a teď jsem na tom udělal celej tenhle song, kterej jednoduše mluví sám za sebe.
ROCKBLOG: Michal Skořepa (Stroy) - Každej chce být somebody a pak je Somebody Else
Kdyby to třeba někdo nepochopil, o čem je?
Je to o tom, že lidi se strašně rádi bojej. Je to opět o tom, že „tak jsme se toho báli a tak špatně to dopadlo”, protože jsme se toho báli. To znamená, opět, že si tvoříme realitu sami. Je to přemrštěná vize o tom, jak někdo na všem, co se mu může stát, najde s nadšením něco, co by se mu mohlo posrat.
A tím se ujistí, že měl pravdu.
Ano. Ale hlavně tam je strašně půvabný to, že, když mi někdo říká: „Mně se všechno podělává.” A já říkám: „Když chceš, aby se ti to podělávalo, tak se ti to bude podělávat.” Tím každýho totálně dostaneš. Každej řekne: „Počkej, jak to myslíš? Já přece nechci trpět.” Já říkám: „Tím utrpením se možná jen snažíš přimět, abys pochopil, že si to děláš sám, a konečně si se naučil to změnit.” Já sám mám kolem sebe lidi, od kterých to potřebuju připomínat.
To je jako holky, který si budou permanentně nacházet chlapy alkoholiky, a pak budou říkat: „Proč já vždycky musím skončit takhle…?” No nemusí, vždyť s ním nemusí bejt, že jo. To je prostě zkušenost, kterou si ty lidi vytvářej až do tý chvíle, než pochopěj, že takhle už dál pokračovat nechtěj. Platí to o nemocech, o všem vlastně. Žer, žer, trenažer. Na tom songu je vtipný, jak v podstatě nejdepresivnější text z desky podkresluje rozzářená popina vrcholící v závěru epickým kytarovým sólem našeho kytaristy Honzy Lichtebnerga.
ROCKBLOG: Michal Skořepa (Stroy) - Já, Ty a Chris Cornell
O čem je Tělo těla?
Tělo těla je vlastně taková podobně choulostivá věc, jako je Klidoris na první desce. Akorát jde trochu víc do hloubky, a ne tolik do humoru. V podstatě je to o tom, když se lidi opravdu napojej na nějakej, zprofanovaně řečeno, tantrickej model spojení, odpojí se jim hlava a oni zůstanou jenom samotnou esencí uprostřed těla. A to Tělo těla je, že se esence spojí a z obou těl se stane jedno. Opět tam jde o to, že se dostanu do změněnýho stavu vědomí, což je vlastně návrat do prostředí lesa z první desky.
Tenhle song na ní nebyl jenom z toho důvodu, že už mi dramaturgicky nevycházelo, aby tam byl, a těšil jsem se na něj, protože vznikl ve stejnej tejden jako Výlety do temnoty a jako první song složenej na Cigarbox, kterej jsem konečně dostal do ruky od Honzy Fice z firmy Redbird, kterej ručně dělá úžasný nástroje. Nechal jsem si ho udělat na zakázku podle Cigarboxu Alaina Johannese. Zároveň jsem měl doma čerstvě klavír, kterej mi zařídil už zmíněnej Petr Piňos, kterej mi vlastně pomohl vybavit celý domácí studio. Bez něho by obě desky nebyly, co jsou.
Tělo těla považuju za věc, kterou, když jsem dodělal, sednul jsem si a poslechl jsem si ji, poprvé v životě jsem si řekl, že už jsem tam. Tohle budu dělat, tohle mám dělat a teď jsem doma. Tenhle song rozhodl o tom, co je Pan Lynx a tím je pro mě asi mojí nejsrdcovější věcí od Lynxe vůbec. Na tom songu je něco, co do dneška ještě objevuju a budu objevovat asi dál. Nějak se změní vzduch, i když ho slyším, i když ho hraju, něco se dostane jinam. Změní se čas, prostor...

Na to, že je to pro tebe tak zásadní píseň, jsi o ní ve srovnání s ostatními moc neprozradil.
Protože ta věc má pro mě na jistý úrovni takovou sílu, že vlastně nevím, jak o ní mluvit, na rozdíl od těch ostatních. A tím pádem nejsem schopen o ní mluvit. Nevím, jak popsat, čím je tak silná, protože to, čím je silná, je v patře, do kterýho mi to slovama nejde.
Přitom jsi schopen toho slovně vyjádřit opravdu hodně. Dostáváme se ke Třetímu uchu.
Třetí ucho je o tom nepopulárním názoru, že si vlastně lidi nemoce způsobujou sami. Je to způsob, kterým jim jejich tělo říká, že se neposlouchaj a někdy na ně musí i zařvat, proto i celej ten závěr, kde Renda Paveza z kapely Locomotive řve: „Asi ses přeslech, protože...bla bla bla.“
ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola I. – Meditace
Je to o tom, že člověk nabude přesvěčení, že musí udělat něco, co je vždycky mnohem důležitější než on sám a jeho zdraví. Třeba se různě přetěžuje v práci a podobně. A na úkor sebe pak přeslechne to, co je opravdu důležitý, a to mu spustí problém. V mým případě tinnitus, to znamená, ucho ti začne pískat, abys mu tu pozornost zkrátka dát musel. A já si zařídil tinnitus věru vydatnej.
Co jsi díky tomu pochopil?
Začal jsem se klidnit. Začalo se mi dít to, že jsem se třeba zastavil a díval jsem se oknem na strom a přemejšlel jsem, kdyby ten strom mluvil, jakou by měl barvu hlasu. Jak jsem se na to ladil, najednou jsem zjistil, že to ucho mi reálně začínalo lehce odlejhat, něco se tam začínalo uvolňovat, nějaká křeč na úrovni toho, jak do všeho peru, jak strašně dřu, jak se přetahuju, abych byl na každý úrovni tvorby perfekcionistou.
Najednou jsem zjistil, že to vzniká tlakem a já ten tlak musím uvolnit vnímáním do širšího spektra a nejenom tím, že se dívám na všechno tunelem hudby a kreslení. Došlo mi, že jestli se nasnídám až k večeři nebo jestli půjdu spát v pět, není jedno, takže je to všechno tohle dohromady.
Jaká je tam paralela se třetím okem?
Je už v tom názvu, v nadsázce. Znamená to „poslouchej svůj vnitřek“. Třetí oko je brána do nevědomí a do něčeho, co je za hlavou, možná opět v Lynxovským podání do lesa. To znamená, že třetí ucho je ve svý podstatě srdce, dá se říct. Je to vnitřní ucho, ale ne v tom anatomickým slova smyslu.
ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola II. – Výlety do temnoty
Dokolazrození vzniklo úplně šibeničně z velké části za den a noc před dokončením desky.
Tu písničku jsem měl hotovou docela dlouho, vznikla taky na ten Cigarbox, jako Tělo těla, ale dlouho jsem neměl téma a nemohl jsem na ni vymyslet text. Nakonec mi to cinklo… Pracovní název byl Znovuzrození. To bylo slovo, který ve mně rezonovalo s tím, že se to znovuzrození odehrává v oblasti prenatálu, a že je to o tom, co prožívá dítě, nebo plod, v břiše předtím, než se narodí do toho velkýho života. A to mi spustilo úvahu o tom, že duše jde vždycky tunelem za světlem, buď při porodu, anebo před smrtí. Vždycky se narodí do novýho stavu, do novýho místa. Proto jsem to nazval Dokolazrození… předevčírem. Úplně spontánně.
I když neumím na bubny, rozhodl jsem se v týhle věci zhostit všech bubenickejch pasáží a věcí, takže vlastně až na sólo mýho hrdiny Alaina Johannese, který natočil na poslední chvíli ve Francii během evropskýho turné a poslal mi ho, je ta věc proud něčeho, co ze mě do posledního úderu a tónu najednou vylítlo… A je to poslední věc, kterou jsem na tu desku udělal. Vlastně jsem ji dozpíval předevčírem. Takže je to takhle čerstvý, takhle z trouby.
Kolik lidí by chtělo neumět hrát na bící tak, jako ty…
Ty základní bubny, co jsem hrál paličkama, jsem točil čtyři hodiny. Během toho jsem se naučil hrát na kotle. Další tři hodiny jsem točil perkuse. A je to jako se vším. Nahrál jsem odhadem asi třicet rozsypanejch tejků, se kterejma jsem nebyl spokojenej. Pak jsem si ale skočil udělat kafe… ale já to řeknu, proč ne… U Milana Cimfeho doma.
Milan mě nechal u sebe doma. Odjel do Sona (nahrávací studio, pozn. red.) a já jsem u něj doma natočil na bubny během celýho dne tudletu pecku. Skočil jsem si udělat kafe, napil jsem se ho, vrátil se k těm bubnům a dal jsem to celý na dva tejky. Úplně tak, jak jsem celou dobu chtěl, jak se to uložilo do toho těla. Vysypal jsem to a bylo to tam.
ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola III. – V pasti tvorby
Takže zase práce s energií.
Ano, hrál jsem na Milanovy perkuse, na Milanova bonga, a Milan má svůj kouzelnej kufřík, kterej mi tam nechal, což je prostě cestovní kufr, kterej otevřeš a vysype se na tebe tuna africkýho harampádí a chřestítek a podobných věcí. A povybíral jsem si, jak v hračkářství, co jsem chtěl, a to jsem tam dal.
Potom jsem odjel posledním vlakem domů se vyspat a Milan si k tomu sednul a přes noc si to zkusil rozmíchat, jak by to mohlo vypadat a nabídnul mi úplně nádherný věci, spoludotvořil to se mnou. Pak jsme to druhej den dodělali a Alain nám poslal sólo. Prostě úžasný.
Mě neskutečně baví, když o té desce mluvíš, jak nádherně záříš. Jak se najednou z té obvyklé zasmušilosti, z té temnoty, rozsvítíš.
Pro to žiju… Ale zasmušilej se necítím, jestli jsem někdy ponořenej, tak spíš do hlubiny než do temnoty ve smyslu depky.
Obleč si to pyžamo s Želvama Ninja, lego, střílení na pusu… to jsou Plastosauři. Je to návrat do tvého dětství, „Míšo”?
Je to písnička o magickým devadesátkovým dětství, která se mě opravdu hodně silně dotýká. Měl jsem pyžamo s Želvama Ninja, který mi máma koupila, protože jsem ho strašně chtěl. Bylo mi velký a čekali jsme až do něj dorostu, jenže pak jsem ho nosil čtrnáct dní, vytáhl jsem se a už mi bylo zase malý. Užil jsem si ho strašně krátkou dobu. Byl jsem z toho nešťastnej, že to pyžamo s Želvama Ninja, na který jsem se těšil rok, což je v životě dítěte pomalu půl života, mám takhle na krátkou dobu, proto je to pyžamo v refrénu tak důležitý.
Do toho songu jsem dal esenci svýho dětství. Na jeho konci je brutální kino, plný všech zvuků, který pro mě v dětství něco znamenaly. Jsou tam dinosauři z Jurskýho parku, vysamplovaný bouchačky z Tomb Raidera, z Falloutu dvojky. Jsou tam zvuky z her nebo z filmů. Je tam Vetřelec, je tam prostě to, co nás bralo jako kluky. Z Pulp Fiction jsou tam taky věci.
ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola IV. – Mokrej sen
A do toho je tam Alan.
Můj syn, kterej je právě teď přesně v tom věku, kdy jsem já tyhle věci objevoval a žral a míchají se nám tam hlasy dohromady. Takže je zajímavý tuhle energii propojovat. Byl to pro mě velkej zážitek. Tahle věc je pro mě hodně silně srdcová.
Dá se říct, že je asi do jistý míry nostalgická, ale to, že se to, co je v prvním refrénu jenom deklamovaný pusou, mění na ty skutečný výbuchy a skutečný výstřely, je na posluchači, jestli se rozhodne to vnímat tak, že po dětství přišla realita dospělosti, kdy už ty výstřely jsou skutečný anebo, že je to esence dětský představivosti, která je takhle skutečně slyší, když je ten malej kluk tou pusou dělá.

Jak píšeš texty?
Většinou se to děje tak, že mě napadne text a teprve potom dělám muziku. Čeština má svoji specifickou melodiku, jinou než angličtina, takže když bych nazpíval nějaký songy svahilsky, jak to dělají rády český kapely, a pak fňukaj, že není možný na to naroubovat češtinu, tak je to proto, že tam dávaj samý dlouhý samohlásky. Pak jim nezbyde, než udělat text „mám rád svůj dům”, protože prostě co s tím jinýho.
Když tě ale napadne Výlet do temnoty, do temno-já a do temno-ty, tak ti to bubnuje, ta melodie úplně jinak než v anglickym textu. A to je na tom Panu Lynxovi pro mě zábavný. U druhý desky, paradoxně, i když to takhle mám, vznikla u hodně věcí nejdřív muzika a pak text, takže ty texty daly na mnoha úrovních víc práce.
Troufám si říct jednu věc, že kdybych teď měl udělat sólovku á la Michal Skořepa, vůbec nevim, jak ty texty čapnout a vůbec nevím, jestli budu mít to požehnání odkaďsi, abych je udělal, že budou takhle fungovat. Jakmile se objevil rys jako moje vnitřní zvíře a začal jsem na základě toho dělat Pana Lynxe, tak ze mě padaj český texty jaksi zvláštně samy, plynou a já je nemusím řešit. Jsem toho spíš svědkem, než že bych věděl, jak je psát.
ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola V. – Kapela Pana Lynxe
Dokončení desky po hudební stránce bylo tak tak. Jak jsi na tom s grafikou?
Teď mě čeká masakr. Jinej by řek „mám hotovo”, já jsem se rozhod, že udělám opět megalomansky booklet a vinyl, tentokrát dvojvinyl i s tou první deskou. Takže mě čeká nakreslit devět artworků, z nichž každej trvá šedesát hodin. Budu to zase dělat lihovkama a pastelkama. Na Startovači se tři z nich prodaly, každej za 22 tisíc. To je pro mě důkaz, že to nemá smysl jen proto, že mě to baví, ale i proto, že to lidi chtěj.
Tím pádem jsou z první desky arty prodaný prakticky už všechny. Nechal jsem si jenom Pana pyromana, Katedrálu a Výlety do temnoty, na který nikdo nemá prachy, protože ani já nevím, kolik stojej. To jednoho dne nechám Alánkovi, ať může říkat dětem, že děda byl magor. Teď musím sednout s absolutní disciplínou a kreslit ty nový.
Kreslení ti jde jen tak samo?
U tý první série jsem si musel dát mapacho, což je tabák, kterej se vymačká do vody, a ta hnědá voda se frká nosem. Používají to Indiáni a lidi při ayahuascovejch rituálech, aby se uzemnili z ayahuasky, která je vystřelí nahoru. Mě si ayahuasca nevolá, já jsem vystřelenej dost, takže potřebuju spíš na zem. No a z různejch míst mi bylo doporučeno, ať zkusím mapacho, což je tabák, po kterým prostě bleješ černou vodu, protože v člověku jsou nanešený různý brutální věci, o kterých vůbec neví.
Tehdy jsem nemohl hnout s artowkama k první desce, co k čemu, jakej výjev, a když jsem si s kámoškou to mapacho jednou v noci na Petříně dal, vyblil jsem se z podstaty, a když jsem pak šel vyčištěnej domu noční Prahou, za tu cestu jsem měl napsaný ke všem artworkům jak budou vypadat, o čem budou, co tam má bejt za symboly. Takže mě pravděpodobně znovu čeká Petřín s mapachem, abych mohl udělat arty na druhou desku.

Pracuješ rád pod tlakem? Jde ti to takhle líp?
Já si ten tlak v podstatě vytvářím sám a mám takovej svůj jeden syndrom. Mám hrozně rád, když stojím před katedrálou a vidím barák, kterej, když budu chtít, tak se můžu položit do jeho nesčetnejch detailů, který obsahuje. A mně přijde, že každej detail, kterej člověk vytvoří, vyžaduje určitý množství energie. To znamená, že když to potom celý stojí před tebou, tak je to energetická bomba.
Mě hrozně baví si hrát s věcma, takže vlastně bych moh věci opustit už v polovině a pořád by to už stačilo k tomu, aby to bylo dost a aby to už bylo dobrý. S tím tvůrčím zápalem se na mně ten tlak tolik nepodepisuje. To znamená, když jsem v kreativním záchvatu, třeba se nestihnu pořádně ani najíst nebo se nestihnu úplně vyspat. Ne, že bych se uměl živit pránou, ale ta energie v tý tvorbě je pro mě tak silná, že to dám a jsem po skončení ještě nastřelenější.
Jsou lidi, který mi říkaj, že na mým místě, ať už se to týká rychlosti, se kterou třeba střihám klipy nebo tvořím různý věci, by je kleplo, ale mně je odkudsi pomáháno, nevím odkaď, tím pádem ta práce pod tlakem není tlak, kterej se odněkaď sám vzal, ale tlak, pro kterej jsem se já rozhodl, kterej jsem si vytvořil a možná se časem naučím dělat bez něj, ale jsem v momentě svýho příběhu, ve kterým to tak ještě mám. Stálo mě to částečně ucho, takže zvolnit je nasnadě, ale všechno je věc rovnováhy.
Zpracovala: Liv Boková, foto: archiv Michala Skořepy, Valeria Semenová, David Capone
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Odvrácená strana lesa, Milan Cimfe