LIVE: Pan Lynx vzal pražská zvířátka na výlet a přibalil 540 kilo emocí

Pan Lynx 
Praha, Lucerna Music Bar
17. 3. 2026

Koncert začal něco po deváté hodině. Ačkoliv si Pan Lynx zasloužil víc zvířátek ve svém lese, Lucerna byla celkem slušně zaplněná. Ne natřískaná k prasknutí, ale přesně tak, aby to mělo atmosféru a zároveň prostor vnímat, co se na pódiu vlastně děje. A tak nějak cítit, že jste součástí něčeho výjimečného.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Jsem hluboce anti-AI, je tam něco totálně toxicky oslizlýho

Michal Skořepa si to lišácky pojistil hned na začátku. Nebo spíš velmi chytře rozhodil karty – bez okolků přiznal, že pokud dá píseň Strach je nejlepší kuchař jako třetí nebo prostě někam na začátek, tak se všichni přestaneme kolektivně bát a začneme si to užívat. A to se také stalo. Napětí povolilo a koncert se přirozeně rozvíjel. Celý večer se nesl v duchu nového dvojvinylu, který Skořepa viděl poprvé v den koncertu – prý má dohromady 540 kilogramů, takže to nikdo nechce tahat zpátky. Roztomilý marketingový tah, nicméně s ohledem na to, jak hutně ten materiál naživo působí, to vlastně dává naprostý smysl.

Setlist logicky stál na kombinaci alba Kdo se bojí musí do lesa a novinky Odvrácená strana lesa – tedy dvou částí jednoho příběhu. Zatímco první deska byla cestou dovnitř, ta druhá je návratem zpět, ale už s vědomím, co si člověk z toho lesa nese. Těžko vypíchnout jednotlivé skladby – Pan Lynx je hudebně, textově (Skořepa to glosoval tím, že je vše z života, ale plné metafor a schízy) a vizuálně tak promyšlený projekt, že spíše vystupovaly jednotlivé momenty. Krátká, ale výrazná odbočka přišla ve skladbě Jde to s tebou do kopce. Na pódiu se  Lynxovi a kapele přidali Roman Holý, Filip „Šváb“ Švambera a Frank Fišer. Tedy stejné složení jako na desce – a stejně jako na desce to fungovalo. Kruté, ale nádherné osvěžení, chlapci tam klidně za mě mohli zůstat déle a řvát až do zkolabování plic, ale o mně v tu chvíli nešlo, to je jasné.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Vnější okolnosti jsou tvojí volbou

Čím víc se koncert posouval k večernímu klidu, tím víc bylo jasné, že tady opravdu nepůjde o slabší a silnější písně (by the way Pan Lynx žádné slabé písně nemá), ale o silné momenty a pocity. Jasně, člověk by mohl vypíchnout chvíli, kdy se ke Skořepovi přidal Tomáš Vartecký, na kterého se přišla podívat i Anna K, a David Koller. Jen tak si pozvat dvě žijící legendy českého rocku, zvlášť když si člověk uvědomí, co se kolem Varteckého minulý rok řešilo, je docela frajeřina. Jenže vedle toho tu byly jemné nuance v Třetím uchu, detaily v grafice (Proč někdy svítí Lynxovi jen jedno oko a někdy dvě? Ví to někdo?), světle a celkově drobnosti, které by snadno zapadly. Přesto vytvářely celek, který držel pohromadě. 

Postupně se tak dostavil ten zvláštní stav, kdy vás koncert nezačne bavit, ale spíš vás „dostane“. Zalije vás takové vnitřní teplo, které se těžko popisuje – není to radost, spíš úžas a spokojenost, které mají hlubší kořeny. A přesně na tyhle struny Pan Lynx brnká. Skořepa si blažených výrazů lidí v klub po jedné písni všiml a publiku poděkoval, což v ten moment nepůsobilo jako povinnost, ale jako reakce na něco, co se reálně dělo v sále. Když jsme u toho publika, Pan Lynx není uzavřený projekt pro „zasvěcené“. Funguje i mimo tuhle imaginaci lesa a vnitřního dítěte. Ocení ho prý i metaláci – historka z Brutal Assaultu, kde zahrála kapela baladu a neozvalo se ani jedno Hobluj od těchto křehkých duší, je toho docela přesným důkazem.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Rád jsem si hrál na Kurta Cobaina. Drogy jsem ale nikdy nebral

V téhle lince pak přirozeně fungovaly i další momenty setu. Plastosauři přinesli návrat do devadesátek –  oslovení „Míšo, obleč si to pyžamo s želvama Ninja“ zafungovalo překvapivě silně. Když kytarista Jan Lichtenberg publiku hrdě ukazoval logo Jurského parku, bylo jasné, že tahle nostalgie není náhodná. Naopak písnička Jede jede bus, kterou Pan Lynx složil pro Rock for People a která hrála v autobusech kyvadlové dopravy, byla spíš odlehčením – fanoušci si sice zaskákali, ale večer by se bez ní klidně obešel.

Jedním z nejsilnějších momentů pak byl závěr Třetího ucha, kdy mikrofon patřil už jen kytaristovi Joshi Rootovi. Když někdo zařve do ticha „Sebe a svůj křik!“, je to zvláštně poetické a uklidňující. Nebo jsem jen divná, což se nevylučuje. A vlastně to přesně zapadá do celého konceptu – návratu z lesa zpátky k sobě. Přídavky pak přišly hned krátce po oficiálně poslední položce setlistu, takže žádné dlouhé přemlouvání. Publikum se dočkalo i Ty seš ty!, kterou předtím kapela nezahrála celou, a tím se ten pomyslný oblouk večera uzavřel.

Krásný výlet to byl, děkuji.

Setlist: Cililynx, Parawolizovanej, Strach je nejlepší kuchař, Znesvěcenej svět, De to s tebou do kopce, Na dně postele, Dokolazrození, Kdo se bojí, musí do lesa, Třetí ucho, Tělo těla, Ty seš ty, Trenažer, Jede jede bus, Pan pyroman, Výlety do temnoty, Plastosauři, Ty seš ty, Katedrála

Text: Šárka Blahoňovská, foto: Dominik Erban
Témata: Pan Lynx, Michal Skořepa, Josh Root, Kdo se bojí musí do lesa, Odvrácená strana lesa, Lucerna Music Bar