ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola III. – V pasti tvorby

Vydáno 31.12.2023 | autor: iREPORT

S Panem Lynxem jsme se s v minulém díle vydali na Výlety do temnoty, které se staly prvním singlem z debutového alba Kdo se bojí, musí do lesa. Nyní se Michal Skořepa podrobněji rozepsal o tom, jak deska vznikala. Kromě jiných se na ní podílel legenda v české hudební produkci Milan Cimfe. "Požitkářsky miluje muziku, a proto se mu každý šáhnutí na ni mění pod rukama ve zlato, potažmo jinak zajímavou, ale vždycky krásnou slitinu," vypráví Skořepa.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola III. – V pasti tvorby ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola III. – V pasti tvorby

Potom, co vyletěl první singl a videoklip Výlety do temnoty, bylo z kraje roku 2022 kolem Pana Lynxe živo. On si však nonšalantně přejel drápem po hraně klobouku a zašeptal: „Zpátky do lesa.“ Stojíce na okraji jsem vrátil nosem do hrníčku kafe, kterýho jsem se právě napil, a řekl: „Počkej, teď to nemůžeme nechat chcípnout! Máme naplánováno vydat celou desku ještě tenhle rok!“ Lynx pozdravil svůj horní špičák spodním (to znamená, že se usmál) a řekl: „První desku děláš jen jednou.“ Opáčil jsem, že druhou taky. To už ho ale polkly stíny stromů. Viděl dál a věděl svý. Coby moje zvíře mě znal. Věděl, že můžeme hloubš a houšť. Měli jsme sice naskládáno dost i na dvě desky, jenže tu bylo něco, s čím jsem nepočítal a kvůli čemu jsem zpátky do lesa zkrátka musel. Moje tvoření byla krásná past. Ukazovalo se mi totiž, že každej další song, kterej složím, mi odhaluje, kam až může ksicht celýho Pana Lynxe sahat. Nebezpečná věc.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola I. – Meditace

Les mě vtahoval, smůla. V nových hudebních barvách a zákoutích se přede mnou otevíraly nepoznaný možnosti a shromažďovaly ve mně neuhasitelnou sebevzněcující kreativní slinu, na který jsem zkrátka musel frčet. Kdo zná, ten ví. Věděl jsem, že potřebuju stáhnout celou věc zpátky do lesa, abych jimohl adekvátně dovymazlit. A právě kvůli tomu jsem se pro tu chvíli rozhodnul ponechat v očích veřejnosti Výlety do temnoty a celýho Lynxe prozatímním výkřikem (mňouknutím) do tmy.

Salto vzad do laboratoře. Rozhodnul jsem se, že veškerou energii, kterou bych dával do dennodenního čmárání na socky a točení videí ze studia, aby byl Lynx vidět, věnuju radši dotvoření naší první desky tak, jak si zaslouží, a to se vším všudy. Navenek bylo ticho, ovšem „v lese“ to žilo. Přitvrdil jsem na sebe. Po zkušenosti spoluprodukování poslední desky Kabátu ve mně zůstala věta Milana Špalka, že když si u pecky druhej den po složení nevybaví melodii nebo text, vyhodí to.

Můžete namítat, že zapamatovat si Kabáty a Lynxe je rozdíl. Jasně, jenže u mě ta ingredience k zapamatování vypadá jinak. Je to úlek! Když se v textu, riffu nebo melodii stane něco, co mě druhej den trkne, naježí se mi chlupy nebo vyprsknu smíchy, vím, že mám, co potřebuju. Pokud si chci něco zapamatovat, chci si to zapamatovat tělem, tím, co mi to v něm provede. Je to samozřejmě dvojsečný, protože vzniklo i vzniká spousta hudby, kdy si člověk říká, že je lepší tělo nemít. Přitom pozor, není to vždycky o hlazení zvířete po srsti, naopak i proti to má svoje kouzlo! Tělo by mělo mít u muziky zásadní slovo. A věděl jsem, že na tohle chci se svojí muzikou cílit. Na zvíře v lidech, který jim dá skrze tělo vědět, co to s ním dělá. Rozumět tomu můžou a nemusí.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola II. – Výlety do temnoty

Tvorba nesla ovoce a já začal cejtit, že ve správnej moment je třeba hodit Lynxe zpátky do hry dalším videoklipem. Padla volba na temnej a hutnej single Cililynx. Tentokrát jsem se rozhodl v rámci úspory času (čemuž se dneska vřele směju, pokud se dřív nerozbrečím), že si to natočíme a vyrobíme s Lynxem úplně sami. On pouštěl kameru, já před ní blbnul. Vzniklo lyric video. Když jsem to sestříhal, jal jsem se opět načmárat ručo do klipu Lynxe, jak to dělám běžně. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že je mi místy docela podobnej. To se tak asi nejspíš někdy člověku může zdát, když s někým tráví hodně času... Klip mi trval v porovnání s Výletama srandovních 400 hodin a když vylezl na světlo světa, udělal ještě větší poprask než Výlety, což málokdo čekal. Málokdo ve smyslu já. Tím spíš, že Výlety byly větší hitovka. Bezohledná pudovost se ukázala účelnou. Motivace dělat věci, jak člověka baví, tím u mě opět vzrostla. Sázka na tělo vyšla. Byli jsme s Lynxem zpátky na kolejích a nebylo už v plánu z nich slízt.

Deska nám kvetla pod drápama. Když říkám nám, myslím tím nejen sebe a Lynxe, ale taky Milana Cimfeho. Kdo je Milan Cimfe, přece víte. Legenda ze studia Sono, co má tolik Andělů, že kdyby příčně rozřezal svý zlatý desky, mohl by jim z nich udělat kurník. Je králem mojí milovaný doby devadesátek, jejíž principy spontaneity, odvázanosti a pudovosti promítá do svý práce dodneška. Měl by za to bejt na seznamu ohrožených druhů. Začal na klasickým gearu a rozumí všemu do posledního šroubku. Páskový echo pro něho není plugina, ale železo. Vždycky, když se ho zeptám, jestli nezná tu či onu českou desku, odpoví většinou: „Jojo, to jsme točili u nás do pásu.“ Zprodukoval a natočil snad všechno, co je tady dobrý.

Pamatuju se, že když jsem se s ním poprvé setkal, měl podobnou auru, jako velký osobnosti zvenku, který jsem měl to štěstí do tý doby potkat. Sálala z něj pohoda, a přitom velký bohatství, který člověk předává prostřednictvím toho, co dělá, když je to fakt jeho. Milan živočišně a požitkářsky miluje muziku, a proto se mu každý šáhnutí na ni mění pod rukama ve zlato, potažmo jinak zajímavou, ale vždycky krásnou slitinu. Miluju, když jsou lidi ve svým středu, protože to háže do středu i ty okolo a ty pak tvořej lepší věci. Proto je Milan taky takovej producent a všechny jeho nahrávky pro mě zní spolehlivě, pevně a přírodně. V našem případě Pana Lynxe, se chopil mixu, masteringu a náběru bicích, který zní ze Sona světově. Všechno to protáhl analogovým Nevem. Mňam! V songu Pan Pyroman dokonce hostuje na bezpražcovou basu.

Pozval si mě jako producentskou výpomoc na poslední desku Kabátu, za jeho technický podpory jsem dělal v Sonu poslední Wohnouty, máme už zkrátka nějakou historii. Sedět s ním ve studiu je taková pohoda, že nepoznáte, jestli makáte, nebo si hrajete. Přitom práce nechal Milan na desce pro Lynxe jak na kostele - ano, jsem ten typ nečlověka, co zavolá ve tři v noci, že se nám na konci konkrétního chlupu, o kterej jsme ubrali hlavní vokál, lehce pootočil atom a je třeba ho o půl promile narovnat. U takový příležitosti jsme zpravidla mluvili další čtyři hodiny o všem možným a stal se za tu dobu z nás zas o kus bližší tandem. Seděl jsem mu za zádama a každý pecce jsme v mixu ve studiu dali několik dní. Ne hodin, dní. Tu péči, kterou Milan celý desce dal, byla péče kamaráda, a to není jen tak. I proto byla pro mě čest ho pozvat, ať si ji posléze pokřtí. Milana do každé rodiny!

ROCK BLOG | Pan Lynx: Mokrej sen o Akráči

Na desce však se mnou spolupracovalo lidí víc. U bicích se vystřídal Adam Jánošík z The Atavists, jazzovej bůh Roman Vícha, kterej má groove vymáchanej v zenu a ufopavouk Štěpán Smetáček z Wanastowek a skvělýho artrockovýho tria NTS, se kterým jsem pár let zpátky natočil jako pěveckej host live desku. Miluju to. Z filmu Ven, o kterým jsem psal dřív, jsem si odnes vášeň spolupracovat s lidma, co maj ksicht a je mi inspirací navštěvovat jejich světy. Měl jsem tu čest nechat si ten svůj „les“ obohatit stromovím bráchů Homolů z Wohnout, a dokonce i Michala Pavlíčka a Michaela Kocába. Sen.

O tom se však můžete dočíst ve všemožných rozhovorech a já vidím, že máte to dnešní kafe už stejnak dopitý! A tak se zmíním na závěr ještě v rychlosti o dvou dalších hostech z desky, což jsou Honza Lichtenberg a Luboš Samek. O kom je řeč, se dozvíte příště a bude to doják, protože kolem Lynxe se zkrátka dějou věci, který prostě nejsou jen tak. Dozvídám se to postupně tak, jako vy, nemyslete si!

Text: Michal Skořepa, foto: Jan Nožička (Milan Cimfe v Paláci Akropolis), archiv Michala Skořepy
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Výlety do temnoty, Kdo se bojí, musí do lesa, Milan Cimfe, rock blog

NEJČTENĚJŠÍ

SOUTĚŽE

SOUTĚŽ: Bratři Ebenové v lomu Velká Amerika
zavřít