ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola V. – Kapela Pana Lynxe

Máme tu poslední díl první série blogů Pana Lynxe. Začneme rovnou. Celá česká klubová scéna zná Majkláče, zakladatele Bandzonu, kytaristu The Switch a především ultimátního motivátora, kterej pro kapely udělal často víc než kapely samy pro sebe. Pojí nás dlouholetý a pevný přátelství už z dob Stroy, kdy s náma jel v roce 2015 za českou delegací do Norska na celosvětový finále kapel a o pár měsíců později si na vlastní náklady neváhal cvaknout letenku do LA, aby byl s náma u toho, když tam budeme točit desku Like It Or Not. Je to jeden z těch lidí, na který dám.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Teď je pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se "má"

Když jsem mu nastínil, co chystám s Panem Lynxem, řekl mi, že jsem magor, což je od něj většinou potvrzení, že jsem se nevychýlil z vlastní přirozenosti a tedy jsem ho udeřil zcela konkrétním dotazem: “Mám při skládání muziky pro Pana Lynxe zohledňovat, že to pak bude někdo muset naživo hrát?” Majkláč mi odpověděl: “Úplně se do toho polož, vysázej tam ze sebe naprosto svobodně všechno tak, jak to z tebe spontánně poleze a všechno ostatní řeš až potom.” Zdálo se mi, že daná rada reflektuje bezmála můj život, ať už co se týče tvorby nebo koupě toaletního papíru, a tedy jsem uposlechl a jal se konat.

Uprostřed jednotlivých pecek jsem nadšeně přelaďoval náhodně struny na kytaře, ostinátní klavírní figury jsem mnohdy skládal v duchu “samuraj má rád bolest”, bubenický party jsem s radostí tvořil pro lidi s pěti končetinama (ano, správnej muzikant hraje totiž všema pěti) a s vyhlídkou okamžiku pravdy věřil v zázrak. Bylo totiž pozvolna více a více jasno, že muzika pana Lynxe je naživo prakticky neproveditelná - pokud se ovšem bavíme o smrtelnících. To není případ těch šesti indiviuí, který mi ve většině osud (pro neromantiky matrix) přihrál už nějakej ten čas před tím, než Lynx vůbec vzniknul.

Honza “Lichťa” Lichtenberg

Traffo z kapely Pearly Seconds nám cca devět let nazpátek nezávisle na sobě s Honzou řekl, že bysme se měli potkat, protože bysme si mohli rozumět jako lidi (což nás oba coby ufouny zaujalo). Že prej je Honza kytarista. Našel jsem si na youtube pár jeho videí. Z toho, co jsem viděl a slyšel, mě trefilo. Zíral jsem na kytaristu, kterej tady v Česku pro mě neměl obdoby. Nepřeháním to, řikám to tak opravdu každýmu. Honza vyrost na zeppelinovský tradici, má tón a groove, na kterej se čeká fronta i venku, natož v tuzemsku.

Okamžitě jsem mu napsal, že se musíme vidět. Jelikož je z Plzně, napadlo mě první výlet za ním spojit rovnou s koncertem naslepo. Přijel jsem, u něho ve zkušebně jsme spou strávili dvě hodiny jammováním s akustikama a následně vlezli do klubu U Zacha a pro cca padesát lidí zahráli asi tří a půl hodinovej koncert plnej improvizací a songů, který jsme někdy uměli oba, někdy jen jeden z nás a někdy ani jeden. Nic podobnýho se mi do tý doby nestalo. Atomovka. Vzniklo jedno z nejsilnějších přátelství, který mám to štěstí v životě mít. Dva stejně starý kluci – jedináčci s vnitřním světem a dohromady bráchové, co vyrostli na Jurským parku, Star Wars a Legu. Oba nás živí muzika, výtvarno a tvorba videoklipů na klíč. Odehráli jsme spolu hromady akustických koncertů a jeden čas byl Honza i oficiálním druhým kytaristou Stroy. Když padla volba na to, kdo by mohl hrát v Lynxovi na kytaru, bylo to asi jako ptát se bráchy, jestli by mi nedělal bráchu. Brácha řek, že jo... Na desce v pecce Proč se máš hraje na konci fantastický sólo. Jinak je dobrý vědět, že má kapely Blue´s Not Dead a Seventh Passion, kde hraje zároveň na bicí člověk jménem...

Luboš Samek

Luboš hraje nejen na bicí. Je to multiinstrumentalista, což je u bubeníka něco jako když je školník zároveň ředitelem - sorry, já jen kdyby to četl nějakej muzikant, ať ho neurazím (muzikanta, ne bubeníka). Momentálně dělá na svý vlastní sólovce, kde si obstarává všechno včetně kafe. Miluje Opeth, Gojiru a humor za roh. S Honzou prošli hudebně několik těles a právě díky němu mám to štěstí ho znát. Má fantastickej uvolněnej groove a to i přesto, že umí hrát dost progresivně a technicky. Na desce natočený party Štěpána Smetáčka, Adama Jánošíka a Romana Víchy pojímá skvěle kompaktně a přidává si do toho i nemálo svýho. Jak bylo řečeno, být bubeníkem v kapele Pana Lynxe vyžaduje pět končetin. Luboš jich má šest – zbytek kapely vždy marně hádá, kde má onu šestou, ale v hudbě samotný je možný ji slyšet. Tak jako Honzu si ho můžete dát v pecce Proč se máš. Momentálně má Luboš kromě progresivních Seventh Passion ještě kapelu Her Nature, kde hraje povětšinou na elektrofonickou kytaru, což je něžné.

Josh Root

V roce 2018 jsme měli se Stroy jako předkapelu na tour The Wild Roots. Krásnej stoner s kytaristou, kterej uměl tak božsky syrovej, atmosférickej a dřevní sound, že jsem si říkal, že až jednou budu taky kytarista, musím se ho zeptat, jak to dělá. Teď mám tu možnost. Josh do toho s náma šel a je to strašný maso. Navíc má na obou rukou vytetovanej les. Ne strom. Les. Kombo, který tvořej s Honzou, je vražedný. Je až mrazivý, jak automaticky si rozebíraj jednotlivý party z desky. Jako by jim to bylo psaný přímo na tělo. Už na první zkoušce jsme spustili single Cililynx a všem spadla brada, protože zvuk, kterej se jindy musí hledat dlouho a dlouho, byl zkrátka rovnou hotovej. Dokonalá chemie. Do toho je Josh schnopnej technicky zahrát do puntíku všechno, co se na desce nachází. Oba s Honzou našli způsoby, jak si vykloubit prsty natolik, aby to naživo bylo datelný. A ještě se při tom dokážou usmívat (alespoň tak si vysvětluju, když při určitých tónech dávaj koutky výrazně od sebe). Josh má momentálně ještě nově kapelu A Clan Of Wolves s Travisem O´Neillem (Ex-Pipes And Pints).

Zdeněk Imramovský

Když se Zdeněk narodil, vytáhli nejdřív baskytaru, kterou ještě před prvním kojením naladil, u kteréžto příležitosti se rovnou jal replikovat kytarové sólo Steva Vaie, které kdesi zaslechl v třetím měsíci prenatálu. Právě vlivem břišní stěny měla jím slyšená kytara oblejší zvuk a on se na základě zcela biologických pohnutek rozhodl stát se baskytaristou. Kouzelným zůstává, že to, co většina kytaristů nedá na kytaru, dá opravdu Zdeněk na basu. To štěstí ho potkat, jsem měl u příležitosti spolupráce s bratry Kašparovými, což jsou šílenci do artrocku. Udělali spolu před mnoha lety v kině ve Štětí mega koncert, kam mě přizvali coby zpěváka. Hrály se věci od Porcupine Tree, Muse, Yes, Pain Of Salvation, starých Genesis... Švih a sound, kterej Zdendovy z basy šel, mě pronásledoval i roky potom a já si říkal, že až nadejde chvíle, určitě je potřeba něco spolu spáchat. Při tom, jak kultivovanou a přesnou techniku má, dokáže mít totiž absolutně naprasenej a špinavej zvuk, před kterým běžnej basovej virtuoz zavírá dveře a po otevření je dezinfikuje vlhčeným ubrouskem. Momentálně hraje Zdenda především v legendárních Precedens.

Filip Vavřička

Klavírní party Pana Lynxe vyžadujou, aby měl dotyčnej klasickou techniku, kytarovej feel, bubenickej groove a dostatečnou zásobu vulgarismů pro případ extatických míst v hudbě, kde je zapotřebí adekvátním výkřikem tmelit kapelu. Náš shůry seslanej mistr zvuku Fred mi doporučil Filipa jakožto skvělýho mladýho klavíristu, kterej se „toho nebojí“. Není běžný, aby měl v sobě někdo takový koule, a zároveň hrál na klavír tak přesně a ušlechtile. Pan Lynx totiž nepoužívá klávesový zvuky. Jde u něho striktně o klavír. A u klavíru je slyšet každej škobrtanec. Většina klavíristů, který jsem coby sám klavírista na konzervě poznal, je ten typ lidí, kvůli kterým vynalezli bílý pečivo. Proto jsem se urychleně začal orientovat na kytaru. Filip se hejbe, vypadá i se chová, jako třetí kytarista. I když je z nás nejmladší, tak svojí osmdesátkovou image trhá naši devadesátkovou. Je to ten typ, co mu od narození do smrti bude zdravých čtyřicet. Má víc vlasů, než se má správně vejít na hlavu, a celej koncert se jich házením hlavou snaží zbavit. Až na nás dorazíte, pochopíte, o čem mluvím. Filip má jinak ještě kapelu The Drops.

Takže tak. Závěrem toho všeho chci říct jedno. Celá tahle série blogů pro iREPORT měla pro mě velkej smysl především jako poděkování všem těm, kdo se na Lynxovi podíleli a nadále podílej. Management, podporovatelé, fanoušci, kapela. Je pro mě šokující, že se všechno poskládalo tak, že bylo možný přivést na svět náš debut v takový podobě, jakou má a následně vám ho zahrát naživo s kapelou tvořenou lidma, jaký ji tvoří. Pokud chcete, přečtěte si znova začátek celýho blogu, protože bude znít možná po tom všem o něco méně přehnaně (potažmo už jsem vás za tu dobu umlátil kadencí slov do dostatečný apatie). Když jsme s klukama spustili v Akráči první tóny, měl jsem pocit, že hrajeme padesátej koncert. Neříkám, že musíte věřit na osud, ale z mý zkušenosti vím, že když se nebudete bát do lesa, můžete ho spoluutvářet. Tohle celý je totiž začátek.

Předchozí kapitoly:
Mokrej sen o Akráči
Kapitola I. - Meditace
Kapitola II. - Výlety do temnoty
Kapitola III. - V pasti tvorby
Kapitola IV. - Mokrej sen

Text: Michal Skořepa, foto: archiv Michala Skořepy
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Výlety do temnoty, Kdo se bojí, musí do lesa, rock blog