ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Teď je pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se "má"

Kdo sleduje kapelu Wohnout, musí si zákonitě myslet, že rok 2021 byl rokem Michala Skořepy. Doslova ses stal jejím pátým členem. Produkoval jsi jí desku HUH!, dělal klipy, vizuál desky... Jak na to období vzpomínáš?
Když jsem byl ve studiu, bylo to, jako bych na tři týdny odešel z civilizace. Bydlel jsem tam a jediný, co jsem si vzal krom pár hadrů na sebe, bylo Nintendo Switch, na kterým jsem hrál po nocích Resident Evil. Pak jsem se bál a spal jsem kvůli tomu jen tři hodiny denně. Asi týden jsem to léčil obědem s řízkem a bramborovým salátem a kafem a troufám si říct, že jsem na tom přežil. Stýská se mi po tom, celkem bych si to zopáknul.
Samotný proces byl úžasný, protože nám Milan Cimfe dal do ruky všechny ty krásný cajky, co tam má, nastavil nám to, já se s tím tak nějak na punk naučil a točili jsme od tý chvíle prakticky sami. Co jsme tam zažili, by bylo na samostatnej rozhovor, potažmo menší obrázkovou knihu pro děti.

ROCKBLOG: Michal Skořepa (Stroy) - Každej chce být somebody a pak je Somebody Else

Ty jsi s Wohnout odehrál i pár koncertů za zraněného Honzu Homolu. Jak se ti ho zastupovalo?
Když se jeho vyhrávky drtíš ve čtrnácti na kytaru, tak to máš v DNA. U Lynxe teprve vylezou písničky, ve kterejch bude slyšet, na kolik jsem Wohnouty ovlivněnej. To možná málokdo čeká. Honzovy party jsou šitý na jeho ruce. Je to, jako kdybych mohl vstoupit do někoho jinýho a prohlídnout si, jak přemýšlí a vnímá. Učil jsem se to po svým a Honza byl pobavenej tím, jak jsem si to na hmatníku našel úplně jinde než on. Měl jsem, pravda, co dělat. Riffy jsou často dřina, hrál jsem je přímo na jeho kytaru a on navíc používá struny tlustý jak prase, takže prsty dostaly zabrat. V rozhovorech pak o mně Honza opakovaně říkal, že jsem coby záskok tisíckrát lepší kytarista než on, což ve mně budilo pocity, asi jako kdyby mi dal Pohlreich michelinskou hvězdu za to, že jsem připálil rejži.

Jak už jsi nakousl, Pan Lynx má co dočinění s Wohnout. Myslím, že jsem ho zahlédla i v jejich klipu Jsme na zkoušce v roušce. Nepletu se?
To sis všimla dobře. Ale objevil se už mnohem dřív. Začal se mi zjevovat až nedávno, ale zjistil jsem, že existují fotky z mýho dětství, kde mi stojí nad kolíbkou. Jen je mi teda divné, že máma ho tam nevidí. Jinak, co se muziky a inspirace Lynxe Wohnouty týče, jsem naštěstí z generace, která si kopírovala kazety a cédéčka. Člověk si toho víc vážil, hudba byla artefakt. Když jsem měl desku, tak jsem ji poslouchal tisíckrát dokola. Ve čtrnácti jsem na základce za prachy na obědy ukořistil desku Zlý noty na večeři. Do tý doby jsem měl nejradši z českých kapel Buty. Wohnouti byli pro mě stejně tak jako oni odvážní tím, co si klidně něco dovolili. Byli to punkáči, kteří byli dost punk na to, nebýt ortodoxní, co si dovolili vybočit tím, že byli trochu nablblí a tím pro zatvrzelý punkáče nebyli cool. A mně se vždy líbilo, když někdo udělal něco, co bylo v jeho stylu tabu.

Co třeba?
Třeba nesnáším muzikál, ale miluju Jesus Christ Superstar a teatrální operní epiku, jakou měli Freddie Mercury nebo Muse. Asi proto, že moji rodiče jsou operní pěvci. Vlastně kurvím grunge muzikálem, což jsem dlouho nebyl ochoten si přiznat. Fór je v tom, že přišel Pan Lynx a říká: „Nemusí se ti líbit to, co jsi, ale čím dřív to přijmeš, tím dřív se hneme.“ Takže jsem měl jasno. Wohnout jsou taky to, co jsou a lidi to přijali po svém. Svoboda, kterou v sobě mají, mi zůstala od puberty jako otisk, který si nesu do všeho, co dělám. Jim a jim podobným vděčím za důkaz toho, že když chce člověk dělat věci svobodně, nemá v určitých věcech na výběr. V mojí DNA jsou tihle lidi, tyhle vzory. Stály na tom celý devadesátky, hlavně venku. To mi chybí v dnešní muzice, protože lidi často dělaj to, co jim bylo řečeno, že se pro danej styl sluší. Oni to přijali za svý jako jistotu, že někam patří, protože to lidi rádi, ale přestanou hledat sami sebe. Myslím, že je teď pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se „má“.

A jak to bylo s produkcí?
Bylo to uvolněný a otevřený. Poznali, že mi nejde o sebe, ale o ně. Že je cejtím a že chci, aby do toho dali co nejvíc sebe sama. Každýmu z kluků jsem věnoval zvláštní pozornost. U klipů, u kresbiček, co jsem jim nakreslil na desku, jsem se jich ani nemusel ptát, oni mi dali prostor a volnost, dali mi důvěru. V Kocovině, což je asi osmý klip, který jsem pro ně točil, to došlo do takovýho absurdna, že až na place mi došlo, že kromě manažerky Gábiny ani neviděli scénář a nevěděli, co jdeme natáčet. Všichni s tím byli v pohodě.

Tebe vystihuje slovo „všestrannost“. Bereš jako výhodu, že si vše dokážeš udělat sám, nebo tě to naopak v tvorbě omezuje?
Je velká nevýhoda, že je to nelimitující. Máš až příliš možností. Ale rád si nechávám vstoupit do procesu vize ostatních, pokud cítím, že pochopili, o co mi jde. Na druhou stranu je mojí velkou nevýhodou to, že když jsem na zkoušce s kapelou a někdo zahraje první tón, naskočí mi hned celej song a brzdím se, abych danýho člověka nechal, ať si to najde sám. Přitom si přijdu, jako kdybych držel dva dny močák. Takže má tahle mince dvě strany. Hodím se víc na produkci než do kapely. Jinak nemůžu říct, že bych měl špatný pocit z toho, že nemám za svůj život šanci stihnout ani půlku toho, co bych mohl vytvořit. Vím, že se nudit nebudu. Svět je plnej lidí, který nevědí, kdo jsou, kam jdou a já mám velký štěstí, že si už odmala nepamatuju, že bych to kdy nevěděl. Jsem za to vděčnej.

S projektem Pan Lynx jsi vyšel ven na zimní slunovrat, v den největší temnoty. Jak moc je projekt temný?
Tohle téma považuju za stále víc aktuální, protože jak se západní společnost posouvá dopředu, snaží se stále víc zatlačit svůj stín. Co jako společnost poslední dobou zažíváme, je obrovskou manifestací toho, jak velkej strach z toho stínu tady je. Ne, že bych to načasování plánoval, protože jsem na tom začal pracovat už dlouho před rokem 2019, ale v lecčems se to protlo. Současná doba má řešení v usebrání se každýho z nás. Cesta, jak se z toho dostat, není v tom upnout se na světlo, ale jít do temnoty, přijmout ji a světlo přijde samo. Proto se zpívá ve Výletech do temnoty: „Rozsviť si sám sebou.“ Teď nás to většinu vyhodilo ze svýho středu a my se musíme naučit vrátit zpátky k sobě a tím svět rozsvítit: „Svážou mě v kámen, co zahodí pryč, ať najde cestu zpátky." To symbolizuje vlastně zodpovědnost každýho.  Člověk není oběť ničeho jinýho než vlastního rozhodnutí. Musí si danou věc zažít, aby ho posílila. Považuju to tedy za pozitivní. Znamená to, že moje duše mě má hodně ráda, když mi dává určitý výzvy a vyhazuje mě z mýho vlastního středu, protože mě chce silnějšího, než jsem. Nedávno jsem si takhle třeba přitáhl na chvilku jednu studentku filozofie, o kterou jsem si totálně vylámal zuby a vím, že to bylo jen o tom, udělat si zkušenost. Šílených elfek není nikdy dost. A zahnal jsem žal tím, že jsem se začal učit vařit. Výlet do temnoty může být leccos. Vždycky má smysl, pokud přijmeš zodpovědnost.

Co v sobě projekt hudebně odráží?
Pan Lynx má v sobě vlivy kapel jako jsou Buty, Pražský výběr, Nirvana, Alice In Chains, ale je tam i dost starý ruský klasiky z přelomu dvacátýho století, protože jsem vystudoval na konzervatoři klavír a neumím se toho zbavit. Tím, že jsou tam často šílený, až operně hysterický sbory, je to epický v přímým kontrastu s grungem, kterej by měl být syrovej, autentickej a garážovej. Je to, jako kdybych Melvins narval do Národního divadla. Klavír takové svatokrádeži samozřejmě jen přidá, ale to už zkusili Muse, které tam asi taky zaslechneš. Buty a Wohnout jsou na nahrávce možná obsažení češtinou a určitou hravostí, to uslyšíš v dalších písničkách. A co se obecně stylu týče, těžko říct. Netřeba všechno pojmenovat, aby se lidi nemuseli bát, že neví, kam to zařadit. Třeba si na něco přijdou.

Co samotná postava Pana Lynxe? Jedná se o tvoje alterego?
Je to stejný, jako kdyby ses mě zeptala, jestli je alteregem moje duše, nebo intuice. Pan Lynx přišel nejspíš z těchto pater, a jelikož jsme jako lidi spíš duší, co si obléká tělo a ne naopak, dalo by se klidně říct, že Michal je alteregem Pana Lynxe.

Proč je v názvu slovo Pan? Má vzbudit noblesu, respekt?
Ukazuje to tři věci. Jednak je to nablbý, což je potřeba. Zároveň to má v sobě určitou vznešenost, což tu nablblost zvětší, ale i zjemní. A zatřetí ho považuji za svýho průvodce a guru. Spíš budu vykat já jemu než on mně.

Lynx znamená z latiny rys. To přišlo taky samo od sebe?
Přišlo to v meditaci na vnitřní silový zvíře, což je šamanská praktika, kdy tě šaman provádí rituálem a hlubokou meditací, třeba hodinovou. Snažíš se vžívat do sebe a začne ti to dávat konkrétní obrazy. Mně tam přišel rys v takovým stylu, že jsem to cejtil doslova fyzicky. A když jsem se podíval na to zvíře, na to, co ho charakterizuje, tak to byla vlastně další úroveň sebepoznání. Indiáni mají každej svý zvíře a s tím se radí, co a jak. Někdo má třeba medvěda, a když se ho zeptá, jestli se má rozvést, nebo odejít z práce, řekne takovej medvěd: „Klid brácho, nejdřív si dej pivo.“

Věnuješ se meditaci často?
Pro mě je stejně největší meditací tvoření, většinou jsem roztěkanej a nevím, co dřív, ale ve chvíli, kdy tvořím, tak se kolem mě vše zastaví.

Prohlásil jsi o tvoření, že všechno je určitý obchod s energií. Kolik energie jsi dal do tohoto projektu? Jak stará myšlenka to je?
Pan Lynx přišel před koncem Stroy a řekl, že nikam nepospíchá. První písničku Kdo se bojí musí do lesa jsem složil před čtyřmi lety. Ta energie se u Lynxe buduje pomalu, ale pevně.

Netajíš se tím, že deska se bude jmenovat právě jako píseň, která ještě není venku, a která poodhaluje celou myšlenku projektu - Kdo se bojí, musí do lesa. Mám to chápat tak, že i když se zatím vydáváš cestou singlovou, je deska hotová, nebo v jaké je to fázi?
Deska je prakticky hotová a druhá je hotová z půlky. Proud byl dost velkej a fascinuje mě ta nevyčerpatelnost tématu strachu, cesty do sebe. Písničky, co se tam objevují, z různých pohledů zkoumají tato témata, často z nečekaných úhlů. Někdy je to o ženských, někdy o stavu společnosti, stavu planety. Je tam třeba věc Pan Pyroman, která je o tom, že člověk zapálí les a zatímco se tomu směje, hoří i on sám. 

Budou singly rozmanité z pohledu aranží, žánrů?
První single Výlety do temnoty, je ukazatelem určitých vrstev, které se tam objeví. Grunge, stoner, určitá až operní epika, ale pak jsou tam i jemnější, intimnější části. Na těch je třeba postavených dost dalších věcí z desky. Jsou tam i místa, co ode mě nikdo včetně mě samotnýho doposud neslyšel. Jinak další single bude tvrdší a divnější. Odradí ty, co doufali v něco stravitelnějšího, ale přitáhne ty, co se „nebojí jít do lesa“.

Plánuješ se s projektem živě prezentovat? Vytvoříš si doprovodnou kapelu, nebo jak to bude fungovat? Ptám se, že vím, že si vše nahráváš sám až na bicí, které nahrál Štěpán Smetáček…
Celý to vede k živýmu hraní, ale nebude to zprvu úplně na obrážení republiky po klubech. Půjdu spíš cestou méně větších koncertů. Nebojím se plánovat roky dopředu. Tenhle projekt není něco, co zhasne po první desce.

Projekt je spojen i s výtvarnem. Pilotní singl Výlet do temnoty. Klip k pilotnému singlu jsi tvořil rok a půl, stálo tě to stovky až tisíce hodin práce.
Je to tak, pracoval jsem na něm s Martinem "Mty" Šafusem, se kterým jsem dělal skoro všechny klipy pro Wohnouty, kde bylo potřeba zvláštních efektů. Jsme jak bráchové. Trvalo to to dlouho, protože jsme hodně hledali, jak tu prvotní vizi zhmotnit. Během tý doby jsem dostával možnost postupně Lynxe poznávat, a to hlavně proto, že jsem ho ručně kreslil a animoval. V klipu je jinak neuvěřitelně podprahových věcí, který zůstaly zahalený v mlze. Třeba kořeny stromů ve scéně pod vodou mají na sobě hromadu detailních nápisů, který prostě neuvidíš, ale jsou tam. Myslím si, že ne všechno musí být vidět nebo slyšet, pakliže je to cítit. Připomíná mi to Lennona, jak přišel za producentem Beatles, že by tam chtěl vrazit píšťalky pro psy a on mu říká, že tu frekvenci přeci nikdo neuslyší. Lennon věděl, že ne, ale chtěj je tam mít, už pro tu magii. To mě baví. Chci, aby si lidi nemohli být úplně jistý tím, že viděli a slyšeli všechno, co v sobě ta věc obsahuje.

Jak už bylo řečeno, tak Pan Lynx  tě pozval do lesa, do temnoty, tedy tam, kde to neznáš, mimo komfortní zónu. Překvapila mě myšlenka, kdy jsi řekl, že nezohledňuješ ani to, aby to bavilo Michala Skořepu. Jak to mám chápat? Jsi jen nástrojem myšlenky? Souvisí to i s tím, že zpíváš v mateřštině, které ses předtím vyhýbal?
Vychází to víc z pocitu než z myšlenky. Nechtěl jsem zpívat česky a zpívám. Ne proto, abych potěšil český fanoušky, ale protože se za angličtinu můžu snadno schovat. Stejně tak, jako se v grunge můžu schovat za chraplák. Zpívám česky, což není bezpečný, míchám muzikálovej zpěv a dekadentní klavír s grungem, což není bezpečný, jsem místy textově epickej a patetickej, což mě na sobě samotným nemusí bavit, ale tudy mě to vede. Ale přijetí není vždycky snadná věc. Moje ego je samozřejmě pořád dost velký, tak uvidíme, jak velkou na sebe hraju hru, ale s Lynxem mám pocit, že menší, než kdy dřív. Že se od představy sebe dostávám k sobě.

Co ses díky tomuto projektu o sobě dozvěděl?
Podle prvních reakcí okolí zjišťuju, že je to správná cesta a že naslouchat Lynxovi se mi vyplatí. Stírá se mi v životě hranice mezi tím, co žiju a jakou dělám muziku. Je to silně propojený. A to se mi děje víc, než kdy dřív. Následkem toho postupně člověk rezignuje na role, které kdy v životě hrál. Dostávám se do větší autenticity a jsem na dobrý cestě k tomu se něco o sobě konečně naučit, když odhazuju ty nánosy toho, s čím se člověk za leta ztotožnil. U Stroy jsem chtěl zohlednit a potěšit kolegy v kapele nebo se zavděčit lidem, pro který jsem se rozhodnul, že to má být. Teď se nepotřebuju zavděčit ani sám sobě. Chci dělat muziku, protože jsem tady pro to, abych ji dělal. Teď zjišťuju, že tu cílovku si pan Lynx tvoří několikanásobně rychlejc než Stroy, a že lidi ví víc, o čem je Pan Lynx, než kdy věděli, o čem je Stroy.

Text: Hana Bukáčková,  foto: archiv Michala Skořepy
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Výlety do temnoty, Stroy, Wohnout