ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola II. – Výlety do temnoty

Ta ruka, co mi na konci předchozí kapitoly přistála na rameni, patřila Panu Lynxovi. To, že se mě následně zeptal, jestli mám křupky, má svoji symboliku. Když mi byly asi tak „čiži“, babička mi dávala do malý mističky vždycky po obědě dvě a půl křupky. Byl to pro mě hřeb dne, kterej začínal prvním žvejknutím a končil posledním. Život v mezičase byl jen ohořelá černobílá fotka. Věděl jsem, že až nastane moment, kdy někde seženu svou první pětikačku, půjdu a koupím si celej pytlík, na posezení ho spořádám a moje DNA se obalí zlatým vláknem. To se opravdu stalo, já svůj první pytlík spořádal okamžitě na posezení, moje DNA se obalila zlatým vláknem, a jelikož ze mě nejspíš musely v rámci vibračního vzestupu zákonitě odejít kdejaký černý karmický nánosy (jako při každým posvátným rituálu), zvedl se mi můj „čižletý“ žaludek a křupky letěly v úhlu pětačtyřiceti stupňů k letnímu slunci. Tak, či onak mi posvátnost křupek zůstala, a když o ně Lynx požádal, došlo mi, že je to můj člověk (tada zvíře).

Jeho ruka mi stiskla rameno v období přerodu. Zůstával jsem tehdy sám v bytě, kterej na mě vyplavoval stíny všeho, co se mi v uplynulých letech dařilo víceméně úspěšně přesvítit baterkou, ve který mi teď naráz došla šťáva. Čelil jsem rozhodnutí, zda z bytu zdrhnout, nebo v něm zůstat a jeho vybydlenost, která korespondovala s mou vlastní, využít k něčemu lepšímu. Ptal jsem se sám sebe, pro co jsem si vytvořil tak kvalitní hnojivo. Lynx věděl. Prošel se po bytě jako realitní makléř, opřel se o futro dveří a řekl: „Tohle bude teď tvůj les. Bude tu na tebe odevšad vybafovat, kdo jsi, abys to měl na očích. Půjdeš tomu naproti, sebereš svoje výkresy, kousky textů, přišpendlíš to na stěny, na dveře... Uděláš z toho studio a natočíš tu desku. Za odměnu si koupíš Playstation 5. A teď zvedni ten telefon, protože zvoní jak na zavolanou!".

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola I. – Meditace

A fakt že jo, telefon zvonil. Byl to Petr Piňos, zakladatel kapely Létající koberec a jeden z mých nejbližších přátel, co mě shodou náhod seznámil s onou šamankou, co mi rozkryla rysa (latinsky Lynx Lynx) jakožto vnitřní zvíře. Řekl mi, že to úžasný legendární stoletý křídlo ze starýho jazzkubu Železná, na který jsem si zahrál nedávno u jeho kámoše ve studiu, je k mání. Výzva! S klavírem a mnou je to složitý. Vystudoval jsem ho na konzervatoři, ale máme komplikovanej vztah, protože mi často vyčítal, že mu sázím parohy střídavě s kytarou a zpěvem. Snažil jsem se mu to vynahradit skládáním věcí, který po mně na konzervě nikdo nechtěl, ale který vycházely z mojí inspirace Keithem Jarrettem, neoklasicistní polyfonií Paula Hyndemitha a vší tou úžasnou Ruskou školou začátku 20. století, kam patřili Prokofiev, Rachmaninov a další. Pro srandu přikládám video mojí tehdejší skladby Breakfast no.1, která to v sobě snoubí. 

Po studiu jsem na piano prakticky nesáhnul, ale po těch deseti letech abstinence se mi najednou dostal do ruky tenhle osudovej kus a mně cuklo chmýří. Stalo se, že jsme narvali celý křídlo ke mně do bytu, kvůli čemuž jsem zrušil jídelní stůl, což jsem koneckonců ani nepostřehnul, jelikož z dob, kdy jsem dělal na koncertech bedňáka, jsem věděl, že správnej bedňák nejí a nespí. A jako bedňák jsem dělal i první desku Pana Lynxe. Na strop nad křídlem a po stěnách kolem jsem nabil tenký matrace a na radu Lynxe je obalil indickejma látkama. Celý to začalo dejchat čajovnou a jako ve správný čajovně jsem tam spálil vagon a půl vonných tyčinek (Black Opium).

Mikrofony a celý studiový vybavení jsem dostal zapůjčený od Petra, což mu nikdy nezapomenu, protože věděl, že musím začít hned a vyšel mi vstříc. Nebýt jeho, tak se deska neuděje, jak se udála – i proto má na ní speciální poděkování. Zapnul jsem, tehdy ještě na podlaze, zvukovku s notebookem a během druhýho dne, co jsem měl klavír doma, jsem na něj v zápalu nadšení nahodil dvě skladby - Výlety do temnoty a Tělo těla (Spoiler alert! Druhá jmenovaná vyjde na další desce v roce 2025). Použil jsem na obě skvělou špinavou barytonku Squier a rovněž a především cigarbox. Úžasnej nástroj, kterej vzešel z krabice na doutníky a krku z mandolíny. Má čtyři zdvojený struny a poprvé jsem se s ním setkal doma v LA u Alaina Johannesse a natočil tam na něj pro Stroy skladbu Natasha.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Mokrej sen o Akráči

Můj kus pro mě jakožto první svýho druhu vyrobil Jan Fic z Red Bird. Z klavíru, barytonky a cigarboxu jsem se následně rozhodl upéct hlavní zvuk Pana Lynxe. Postupně jsem ho pak začal zahušťovat různýma perkusema, ať už to byly všemožný bubínky, bonga anebo třeba sušená makovice, kterou jsem dostal darem od Jardy Helešice, kterej nám produkoval poslední desku Stroy Kids. Ta makovice je skoro v každý Lynxovo skladbě, je fakt magická. Coby člověk odkojenej hudbou lidí, co snídali heroin, jsem tam to opium zkrátka musel nějak dostat. Dal jsem si kreativní omezení, že všechny zvuky v Lynxovi budou mít původ v přírodě, nikoliv elektronice.

Poslední ingrediencí byly sbory, na kterých jsem zkrátka vyrostl u Queen, Beatles a samozřejmě i Alice In Chains, což bude už asi jednou provždy moje kapela no.1. V průběhu následujících měsíců ze mě padaly další a další songy. Půlku jsem vyhodil, i když byly často kompletní, ale posloužily spíš jako materiál na objevování a broušení soundu celýho Lynxe, než jako kusy, který by chtěly ven (ale jasný, mám je schovaný v lese a číhaj!). Bylo to pro mě obrovsky naplňující období, protože jak texty, tak hudba ze mě tekly tak snadno, že jsem byl jen v konstantní radosti a zároveň údivu, jak se v člověku umí každej prožitej střípek minulosti poskládat tak, aby ukázal svůj smysl. Najednou vznikne jednolitý okno. Nebo zrcadlo?

Lynx ukazoval, že mi stačí jen nepřekážet hlavou proudu, co ze mě letí odjinud a tutéž hlavu používat především k tomu mít disciplínu věci dotáhnout. Zmizelo vymlouvání se na inspiraci, na chuť a nechuť tvořit. Být inspirovanej a neinspirovanej se lišilo jen tím, že inspirovanýmu mi ten kanál frčel hned a neinspirovanej jsem musel vzít hasák a povolit ten ventil ručně, což byla zpravidla akademická půlhoďka koncentrace navíc. Bylo to o "zprůchodnění se", čemuž většinou člověku jen brání strach, co si kdo o tom, co dělá, řekne. Zvířata takovej strach neznaj. A já se rozhodl svý zvíře poslouchat. Platilo to i pro kreslení a všechno ostatní, co se Lynxe týkalo. Když jsem vrazil lopatu do hlíny, už jsem se neptal, jestli mám tu jámu kopat, nebo ne.

Brzy mě však vyzvala jáma, která se ukázala být Mariánským příkopem. Byl to videoklip na Výlety do temnoty. Ve studiu Sono u Milana Cimfe do nich nabouchal bicí Štěpán Smetáček z Wanastowek (spolu s peckama Klidorys a Parawolizovanej). Milan to posléze smíchal na analog jako starší brácha Boha. Můj něco-jako-brácha, animátor Martin „Mty" Šafus, se se mnou následně na rok a půl zavřel u dvou počítačů a stvořili jsme ve dvou ten nejnáročnější klip, do kterýho jsem se kdy pustil.

Jelikož mě výroba videoklipů od devatenácti živí, měl jsem jich za sebou tou dobou už přes sto. Přesto jsem sotva věděl, do čeho v případě celoanimovanýho klipu jdu. Jeli jsme často i dvacetihodinový směny. Ruční animace ode mě vyžadovaly nakreslit Lynxe snad tisíckrát. Sebe jsem snímek po snímku černobílýho ručně vybarvoval. Každou vteřinu jsem si přitom ke svýmu zděšení užil. Nakreslil jsem každej strom, každej prd, ačkoliv zrovna kouře a podobný ambientní efekty měl v merku Mty. Všechny ty kreslený placatý věci zasadil do 3D prostoru tak, aby to chytlo kýženou perspektivu a naanimoval kamery. Vedle kouřů a mlh vyrobil i 3D střepy a vodu... Po celou dobu kreslení jsem bojoval s karpálama v obou rukou – v pravý z kreslení na tabletu, v levý ze zvedání kafe. Ten proces mi bral zdraví a léčil mě zároveň. Jaký to bylo udělat jednu scénu, se můžete podívat tady na videu. Poslední úpravy jsme dělali ještě hodinu před vydáním.

Výlety představily Pana Lynxe světu na slunovrat 21. prosince 2021. Předcházelo tomu několikadílný interview, který se Lynx uvolil udělat v předvánočním mraze se mnou a s čerstvou manažerkou Petrou Macháčkovou, která kvůli tomu nastydla, takže jsme usoudili, že umí přinášet oběti, tudíž jí bereme. Reakce byly úžasný a rojily se jedna za druhou. Lidi sami se začali otevírat a sdílet svoje příběhy. Každýho bavily Výlety z jinýho důvodu, každej k nim přišel po vlastní cestě. Začalo se ukazovat, kolik lidí se „nebojí do lesa". Vlak byl rozjetej. My na to zírali a věděli, že teď to nesmí chcípnout! A pak? Pak to chcíplo. Proč? To se dozvíte v dalším díle blogu.

Text: Michal Skořepa, foto: archiv Michala Skořepy
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Výlety do temnoty, rock blog