ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola I. – Meditace

V roce 2018 jsem to měl barevný s lehkým štychem do ruda. Bylo to období, kdy se mi začala zadrhávat dobře rozjetá kapela Stroy, která byla ovšem „dobře rozjetá“ i tak trochu doslovně v tom smyslu, že měla po personálních změnách chytře basáka v Londýně a bubeníka v Portugalsku a já s neprůstřelným entusiasmem dítěte, kterýmu chybělo na každým druhým koncertě trsátko, jsem vesele očekával, že aerolinky nám budou dávat slevy, abysme stihli včas koncert v Golčově Jeníkově pro sedm a půl platících. Kdesi jsem totiž četl, že lidem by správně měly růst i třetí a čtvrtý zuby, a tudíž mě neopouštělo nadšení vylámat si ty stávající o cokoliv, co se mi namane.

Stroy pokřtili své album KIDS a rozloučili se v pražské Akropoli

Další věc byla, že jsem po jedenácti letech vyhořel z práce na hudebním filmu – grungeovým špinavě devadesátkově laděným filmovým muzikálu z prostředí squatu, na kterej jsem kompletně psal a natočil muziku a s Keddy Cherjakem z Afterspoon (jediný grunge kapele v Čechách) napůl napsal libreto. Na ten boží film mi bůhvíproč pánbůh v éteru neposbíral oněch potřebných jedenáct mega, možná proto, abych coby člověk, co na drogy nikdy nesáhnul, neurazil poctivý narkomany. Ten biják se měl jmenovat Ven a objevili se v něm Radek Škarohlíd z Hentai Corporation, Michael Kocáb, Jana Kratochvílová, David Koller, Viktor Dyk, Wohnout, Márdi z Fixy, Thom z Imodia a hromada dalších. Pro pobavení přikládám pár tehdy nafocených plakátů.

Jelikož mě živí výroba hudebních videí, měl to to být vlastně takovej celovečerní klip, na kterej jsme natočili trailer, kterej dám ven, až budu starej, protože se mi u něj bude líp brečet. Byla to pro mě srdcovka, do který jsem ze sebe hudebně i jinak dal do tý doby nejvíc, co kdy do čeho, a obsahovala moje nápady od čtrnácti let, až do tehdejší současnosti. S do mozku vytetovaným přesvědčením, že na svý mladý kolena už vím, co je život, jsem to zval svým životním dílem. Musím upřímně říct, že jsem ten film měl prioritně i před svojí kapelou Stroy. Byl jsem ochoten se nechat přejet tramvají výměnou za příslib, že se ta věc natočí a spatří světlo světa. Jo.

V osobním životě to taky bylo tou dobou taky nemalý eldorádo. Ale jak víme, realitu si tvoříme sami a já se chtěl evidentně potrénovat.

Všechno kulminovalo do bodu, kdy za mnou přišla kamarádka šamanka, že bych si mohl udělat meditaci na vnitřní zvíře, že se ho prej pak můžu zeptat, jak dál. Meditace to byla výživná. Šamanka mě vedla v představách různýma místama a na konci, potom, co jsem prošel vysokou trávou (pták jsem evidentně nebyl), jsem došel k jezeru, kde jsem se se zavřenýma očima podíval na vlastní nohy, uviděl, že mám kočičí tlapky a při hlubokým pohledu na svůj odraz v jezeře jsem se rozpoznal, coby takovej v čumáku splácnutější vlk. Toho mi šamanka rozklíčovala jako rysa a následovala dost nečekaná, blesková série fyzických vjemů od brnění v těle, přes schopnost slyšet najednou snad všechny zvuky v radiusu tří tramvajových zastávek, až po hluboký dunění, který si vysvětluju jako vibraci země (matky země, ne dělníků, co věšeli radiátory v prvním patře baráku, kde jsme byli). Šamanka řekla „jo, je to rys“, napila se kafe a doporučila mi, ať si najdu literaturu, která o rysech pojednává. Zjistil jsem, že rys v podstatě funguje v různých kulturách jako průvodce mezi světy, že vidí skrze zdi, a to i v lidech, a že ho ve starým Egyptě mohli považovat za předobraz Sfingy, protože je koneckonců veskrze sympatickej. To mě extra zaujalo, protože k Egyptu mám vztah odjakživa dost silnej. Dále se mi ukázalo, že rys jako takovej, dalo by se říct „mozaikovitě“ vidí i slyší, tedy pojímá větší množství detailů najednou a z těch se mu skládá celek. To platí odjakživa pro moje hudební i výtvarný vnímání, kdy v hudbě skládám tón k tónu, nikoliv akord k melodii a ve výtvarnu se orientuju podle čar, nikoliv ploch. Cítil jsem se v tom zvláštně doma.

Latinsky se rys řekne jak? Lynx. Ok. Nechal jsem to v sobě rezonovat. Jel jsem následně na tejden na mužský kruhy, kde jsem se setkal s pětadvaceti chlapama od osmnácti do šedesáti, který byli každej uprostřed vlastní cesty, potažmo přerodu. Jeden vyhořel z prodávání aut, druhej byl kněz, co si přestal rozumět s Bohem, třetího opouštěla žena, další byl mistr v bojovým umění, co se bál mámy. Totálně to zacvaklo se vším, co jsem v tu chvíli potřeboval zažít. Nebylo to jen o vzájemným fackování se na louce a skákání do ledový vody, ale o velmi intenzivní cestě do sebe a otevření se před druhýma, rovná se před sebou. V noci s čelovkou jsem se vydal do hlubokýho lesa a měl tam napsat dopis na rozloučenou všem blízkým s tím, že nedlouho na to mám umřít. Po rituálním prožitku smrti jsem dostal pomyslnou druhou šanci žít život naplno a dát mu jasnej a lepší směr.

V ten moment skončilo všechno, co do tý doby jelo. Kapela Stroy, film, i moje tehdejší rodina. Dostal jsem se tak hluboko do sebe, že jsem přijal plnou zodpovědnost za to všechny tyhle věci změnit, protože jsem věděl, že takhle paralyzovanej nehnu s ničím k lepšímu.  Můj způsob, jak pokračovat v cestě do tmy v sobě sama a následně vynést ven svoje konkrétní světlo, kterým posloužím světu nejvíc, měla být autentická a pravdivá tvorba založená na vděčnosti, že vůbec tvořit můžu.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Mokrej sen o Akráči

Většina neštěstí, který způsobuje člověk sobě i druhým, pramení z jeho nespojení se sebou samotným, z nenaplnění vlastních darů. Pak prudí a hledá chyby tam venku. Holky chtějí naplněnýho partnera a kluci naplněnýho tátu a já táta byl. Srovnal jsem si, že teď, nebo nikdy. Od kamaráda jsem jako dar z nebe (nebo země?) dostal indiánskej tabák používanej na uzemnění při Ayahuascových rituálech. Namočenej do vody jsem si ho coby černou vodu vykapal do dlaně a frknul nosem. Zvracel jsem černý kusy bůhvíčeho, ale rozhodně něčeho, co chtělo dlouho ven. Pak jsem, zavřel oči a uviděl Pana Lynxe. Napůl sebe, napůl rysa. Vypadal vyklidněně. Říkal jsem si, že takhle bych chtěl vypadat, až vyrostu! Abych ten obraz nezapomněl, už druhej den jsem sednul a začal ho kreslit.

Úvodní obrázek tohohle článku je první Pan Lynx, kterýho jsem kdy načmáral. Dal jsem mu klobouk a černý dámský sáčko, který jsem asi po druhým rande zabavil Paye, mámě mojeho úžasnýho syna Alana, kterej po mně zdědil smysl pro absurdní humor (což jsme poznali, když nemohl v půl roce dejchat smíchy při představě, že kráva dělá kykyryký, což z něho objektivně dělá mýho člověka). Vrátím-li se ke kreslení, tak v rámci tvarů a čar v Lynxově tváři, jsem postupoval absolutně intuitivně. Hned z počátku mi něco vedlo ruku, jako kdyby šlo o druh písma, nebo něco na ten způsob, zkrátka to šlo úplně samo. Možná ten Egypt?

Stejně tak šlo samo později i psaní textů a skládání hudby. Bylo to celý podivně „zadarmo“. Nejspíš v tom všem měla i velký slovo nedávná četba Jungovo Červený Knihy, která pojednává o tzv. „individuaci“, tedy cestě do vlastní temnoty a přijetí vlastních stínů. Odjakživa jsem dělal temnější muziku, protože jsem v podstatě veselej člověk, což mi vnukává myšlenku, že není nic temnějšího než sebepopřenej popař, tedy archetyp, kterej dává dnešnímu hudebnímu mainstreamu tu krásnou zářivkově plochou nejiskru, kterou požehnává svým poslucháčům jejich usměvavou odpojenost. Správně, do mainstreamu, kde mi řeknou, kdo mám bejt, se mi nechtělo. Věděl jsem, že mám před sebou možnost jít do něčeho, kde neudělám žádnej kompromis. Do něčeho, co si vyloženě užiju. Co sám sobě dovolím a co bude zároveň dobrodružný a nebezpečný, protože mi to ukáže moje limity.

Díval jsem se na kreslenýho Lynxe před sebou a v tom mi položilo cosi ruku na rameno. „Máš křupky?“, řeklo to...

Text: Michal Skořepa, foto: archiv Michala Skořepy
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, rock blog